Já s tím mám pořád dost honičku a "řeším" to už od dětství, napsala. Teprve dneska si uvědomuji, že už jako pětiletá jsem (netuším jak) většinou věděla příčinu a taky řešení stěžovacích rozhovorů dospělých (třeba na zdravotní potíže), věděla jsem proč jim je tak, jak jim je, a měla jsem poctivou snahu jim to říct, ale mnohokrát jsem byla umlčena a označena za "ňákou přemoudřelou"... Tak jsem na přání dospělých na mnoho let opravdu zmlkla (i když vnitřně jsem to úplně nepřestala cítit nikdy), abych se tomu vnímání ve čtyřiceti zase znovu pracně učila a rozvzpomínala se na své, nejspíš vrozené, ale racionalitou a pochybnostmi dospělých umlčené, vlohy.

To „zakřiknutí“ v dětství (rodiči, tetičkami či babičkami, v té nejryzejší a jen zdánlivě nejmírnější podobě ve formě, zvláště na vesnicích a malých městech, velmi častého varování „Co by tomu řekli lidi!?“) a pak ve škole („Mluv jen když jsi tázán, jinak nevyrušuj!“ nebo „Ty raději nezpívej, kazíš nám to!“) zablokovává přirozené tendence dětí neustále se učit a „růst“ (a zůstat synestetické a nadšené a zvědavé) víc, než zatím tušíme.

Jen jsem se pokoušel být (a stát) tím, čím jsem být měl. Samozřejmě mě okřikovali, fackovali, nespravedlivě trestali, ale ona touha poznávat byla silnější než tíha všeobecných zákazů a omezení (a to ještě panoval nejtužší socialismus). Rozhodl jsem se už v dětství, že nebudu „jako oni“ (tedy ti, kteří pokrytecky lhali a plnili plány bojů za mír a mávali mávátky) a za cenu ponižování a dopadu až na dno jsem zůstal sám sebou. Když mi bylo sedmnáct, vědomě jsem navždy opustil své rodné město a šťastné dětství ve všeobecných lžích. Tehdy jsem vášnivě četl, ale ani v knihách jsem recept na život a lásku nenašel. A tak jsem se rozhodl, že ty své univerzity vystuduji systematicky, odspodu: pracoval jsem na brigádách (třeba s cikánskou partou kopáčů na stavbě, v Pohřební službě atd.) v desítkách řemesel. A objevil jsem („díky“ bolesti páteře) jógu a (přes uvolněné tělo) i duchovnost), a tím pádem i samizdatové spisy o duchovnosti. A chyby v překladech (měl jsem tak pádný důvod naučit se anglicky a překládat).

Při překládání zenové literatury jsem pak např. zjistil, že nějaký ten mistr v nějakém tom patnáctém století už měl sedmdesát let, a stále postrádal toho opravdového žáka. Kdyby umřel, my bychom se o zenu (a možnosti dosáhnout osvícení) už nic nedověděli. Byl ale trpělivý, žák se našel, pod vedením mistra dosáhl osvícení, a mistr mohl spokojeně zemřít.

Naznačuji, že zatímco tehdy byl jeden osvícený na celý světadíl, dnes už je těch, kteří našli cestu k duchovnosti a Duchovnost v sobě a kolem sebe, stále víc a počítají se (i díky knihám, správným překladům a možnostem jet na jejich přednášky a semináře) na tisíce.

„Dnes se učím rozumět své empatii a dešifrovat informace získané třeba při intuitivní diagnostice,“ píše blogerka, „abych je sama přetřídila a přeložila (sobě a) svým klientům do jim srozumitelné řeči. Proto denně v zájmu srozumitelnosti volím snad ta nejvýstižnější slova, přirovnání a obrazy (díky za citaci, ta je naprosto přesná), abych vyjádřila co je třeba k pochopení klienta sebou samým. Přesto mi lidi říkají, že moje texty a e-maily musí číst opakovaně (hlavně chlapi), protože prý komprimuji a žiji několik životů současně... A já se cítím tak zpomalená...“

Hm. Trpělivost přináší amalgam moudrosti. Já nesměl (po roce 1981) tři roky (z principu) říct vůbec nic o průchodu trhlinou mé reality, a poté jsem zjistil, že nikdo neví, o čem to mluvím. A tak jsem jen využil toho, že jsem se to nevyjádřitelné pokoušel už nějakou dobu vyjádřit hudbou. A jako jsem si postupně „vychoval“ své posluchače, vychovával jsem si trpělivým a neustálým psaním (plným náznaků, překladů, citací) i své čtenáře (dodnes si čtenáři MAN a BARAK stěžují, že je to na ně moc těžké). A až teď, po dvaceti sedmi letech, jsem našel „citát“ o trhlině v realitě, který by nebyl psán nějakým guruem či taoistickým mistrem, nad nimiž by mí spoluobčané opět mohli mávnout rukou, že je to cizinec nebo blázen, a který by mi pomohl vyjádřit léčivost a potřebu vlastních trhlin v realitě tak, abych nevypadal, že se chlubím.

A proto také, z jiné strany, dodnes (a o to více, oč je jakékoliv psaní na internetu dostupnější) „bojuji“ s trolly a osočovateli o přesný význam toho, co je stejně možno napsat jen mezi řádky, a postupně připravuji půdu jak pro docela jinou hudbu a obecné uznání (potřeby) duchovnosti, tak pro další, mladší objevitele trhlin v realitě.

A proto jsem také celé roky hledal „nástroj“, kterým bych mohl lidem natrhávat jejich iluzorní reality (a našel jsem tibetské mísy a steel drum a alikvotní zpěv a šeng).

„Jednu takovou trhlinu v realitě mi způsobil zvuk šengu, když jsem jej poprvé slyšela z tvých rukou na Prášilech, pak znovu na posledním koncertě v Klatovském kostele...“ píše mi blogerka, která umí číst a mohla tedy „zvednout ruku“ a napsat tohle: „Vždycky je to jako když kopneš do zrcadla a to se se vší tou opentlenou parádou "života" rozsype na milión kousíčků a zůstane NIC. Prázdno s potenciálem čehokoliv, které musím nejdřív zavlažovat pár dní slzami lítosti a ulehčení nad rozbitým obrázkem vlastních iluzí, a teprve pak může začít klíčit nová realita, oproštěná od minulých lží, zatím naprosto neznámá a nová... Jo, slova nestačí. Někdy to ze mne vypadne ve verších, ale ty jsou pak natolik osobní, že je jen málokdo může číst... a ony pak způsobují další trhliny v něčí realitě...“

V 80. letech jsem zjistil, že lidé kolem mne začínají chápat, o čem jsem psával a o co mi jde, v takových šesti nebo sedmiletých cyklech. Vydal jsem v roce 1984 Almanach překladů (první zmínky o skutečné, nejen tělesné, józe, o Sheldrakeovi, umění snít, floatačních vanách, jiné hudbě atd.), ale teprve v roce 1990 mi začali známí přinášet nadšené zprávy o jakémsi sešitku o flotačních vanách, morfických rezonancích a Halpernovi. O Baraky začal být skutečný zájem asi šest či sedm let poté, co přestaly vycházet.

Není to lehké, ale už jsem si zvykl (naopak, mám-li „úspěch“ hned, je mi to podezřelé). Vždycky jde o postoj (nebo schopnost zamilovat se do té které jinak nepříjemné činnosti minutu předtím, než ji začnu dělat) a (vždy jen pozitivní) úmysl (nebo o zdravé naštvání).

A skutečnost, že bych mohl poradit a vím, odkud vítr vane a kde je jádro pudla, ale nikdo se mne na nic neptá, je jen časový posun a sémantické nedorozumění (a i politici a porodníci a filosofové a další tuší, že všechno je jinak, jen se bojí, z pohodlnosti a profesní pýchy, se s tou svou trhlinou v realitě setkat a poprat).

V jistém smyslu si teď už hodně dlouho užívám (přinejmenším od roku 1981, viz kniha Český zen, a pak od roku 1986, kdy jsem složil tu nejtěžší zkoušku života ve vězení). Vyplnily se všechny mé „sny“ (a dostal jsem se, přes ťukání na čelo přátel i rodiny, tam a k těm, kam a ke kterým jsem chtěl), postupně se začíná probouzet skutečný zájem o tu kterou (duchovní) disciplínu, média přinášejí dnes a denně potvrzení toho, o čem a jak jsem psával od 80. let. Dnes stále častěji „zvedám ruku“ v nadšení, že už to začíná fungovat (a trhliny v iluzorních realitách rostoucího počtu lidí bzučí stále slyšitelněji alikvoty jejich transformace).