Před několika lety jsem za ní začal jezdit a v dlouhých jiskřivých rozhovorech mi vyprávěla, že mne zná už od počátku 90. let. Zahrála mi na své malé české tibetské misky, pochlubila se systémem, jak pěstuje květiny a bydlí v malém domku v Přerově nad Labem, a začala mne zásobovat citáty a básničkami. Bývalá mikrobioložka byla celoživotně handicapována svým zdravím, její duch byl ale o to čilejší (aktivně se znala s mnoha jógíny, harekrišnovci, dokud mohla chodila na přednášky, stále aktivně četla a vypisovala si myšlenky, jenž ji povznášely).

Věnoval jsem jí své knihy a posílal pravidelně fejetony. Měla doplňující otázky a až do minulého roku překypovala nejen čilostí, ale především úsměvem a bystrostí ducha. Poslední dobou ale zdravotní potíže přehlušily čilost, a také její otázky byly temnější. Chtěla mi všechny knihy a fejetony vrátit, ale přemluvil jsem ji, aby je věnovala svým přátelům a blízkým.

Potkali jsme se ještě před A-centrem, a jak jsme se pomaličku šinuli k miminkům a zvědavým ženám, na spršku jejích otázek jsem se jen usmíval a odkazoval na pozdější dobu: „Až uvidíš ta miminka, zvědavé bystré mladé aktivní ženy, a až zažiješ smršť otázek a odpovědí, zodpovíš si řadu otázek ještě než ti vytanou na mysli,“ konejšil jsem ji (sama před lety navrhla tykání, prý jsme se kdysi potkali v jednom čínském buddhistickém klášteru jako kluci, a já byl vždycky ten aktivnější).

Uvnitř jsem ji usadil do čela sálu, hned vedle sebe, a nechal ji s otevřenýma očima a typicky širokým šťastným úsměvem vychutnávat desítku miminek v kruhu uprostřed, obklopených někdy ještě kojícími maminkami.

Když jsem přednášku začínal, představil jsem ji přítomným a zaregistroval, jak několika ženám spadly brady radostným úžasem: „Tak to je ta paní Švestková, jak založila ten Háj?“ Ostatním jsem vše krátce vysvětlil a začal.

Celou tu dobu jsem ale koutkem oka sledoval reakce „čestného hosta“ a měl radost, že se směje a kývá hlavou v gestu aha-efektu stejně aktivně a rychle, jako o tři generace mladší ženy. Když jsme se pak loučili (odvedl jsem ji na tramvaj), s typickým širokým úsměvem a zářícíma očima mi laškovně vytýkala: „Tys to zase zorganizoval… za hodinu jsem si zodpověděla otázky, na které jsem nenašla odpovědi celé roky. Ono když mluvíš, je to jasné jak facka!“

Původně byla omezena i bolestí zubů, ale věnoval jsem jí ayurvédský zubní prášek, který neustále nosím s sebou, a jí se rázem ulevilo.

Právě ten její úsměv a zářící zvídavé oči si s ní budu navždy spojovat.

Ten poslední rok jsem za ní několikrát zajel dostat ji z pesimistických myšlenek, a ukázalo se, že nejefektivnější metoda, jak ji rozesmát, je historka o dědečkovi, který si sral na kšandy. Zopakuji: na dědu to přišlo u lesa, a tak si dřepl a vykonával potřebu. Šel kolem soused a křičí na něho: Dědo, serete si na kšandy. Jenže děda nedoslýchal a tak teprve po několika zvoláních… Co? Kšandy! Cože? Na kšandy! Na co? Serete si na kšandy!… děda konečně porozuměl a odpověděl: Jo kšandy, na ty já seru…

Bolest kloubů? Pesimistické myšlenky? Obavy, že Háj zpustne? Nějaké pesimistické čtení o stavu světa? „Seru na kšandy,“ s jiskrou v oku laškovně pronášela paní Švestková v širokém úsměvu, „seru na kšandy…“

Letošní jaro se znovu dostala na své „políčko“, tedy do Háje moudrosti. Všechno prošmejdila a k překvapení dalších sazečů dalších stromků se vyšplhala i na kopec za políčkem, pradávné kultovní místo, aby obhlédla rodný kraj. Tak jako na přednášce v A-centru, užila si opět naděje a kousek své milované svobody.

Takže to, že fyzicky odešla nadobro zrovna v Den osvobození, mne od ní ani nepřekvapilo.

Už je svobodná a volná. A zbude po ní nejen vzpomínka v srdcích mnoha těch, kteří měli to štěstí se s ní potkat, ale i Háj moudrosti: dva hektary už patnáct let chemicky nezneužívané, nevykořisťované půdy, na které se daří stromům, keřům, ptáčkům, broučkům, travám, kytkám a lidem…

O kolika z nás to takto lze říci a napsat?