Chvíli jsme povídali o známém fenoménu, jak někdo slyšel nějakou historku, povídal ji dalšímu a ten ji, náležitě zkresleně, pověděl dalšímu (u nás tomu říkáme „tichá pošta“).

A protože i způsob, jakým se zjevil u mne v Hudlicích, je téměř šamanský, nabídl jsem mu minerálku, křeslo, a prostor pro vyprávění. Doktor Kvantum, jak se mu dnes říká, který měl už za sebou první besedu po promítnutí výše zmíněného filmu (kterou ukončila rozčilená šatnářka, spěchající domů), a čekalo ho několik rozhovorů pro český tisk, a pak celodenní seminář na téma Přeměna myšlenky ve hmotu: nová alchymie vědy a ducha, začal vzpomínat:

Tehdy jsem se právě vrátil z Evropy a měl plán napsat knihu, ačkoliv jsem nevěděl, co vůbec budu psát. Mělo to být něco o propojení šamanismu a fyziky. A tehdy jsme taky se ženou uvažovali, kam se přestěhovat, a rozhodli jsme se pro stát Nové Mexiko. V novinách jsem našel inzerát na dům, který stál v lesích nad Santa Fé, a který byl k pronajmutí, ale jen vždy na měsíc. Protože majitel chtěl dům prodat. Jenže něco uvnitř mne mi říkalo, že v tom domě budu bydlet právě tak dlouho, jak budu potřebovat. Zatímco žena váhala, já koukal na ten velký dům a protože jsem vlastnil hodně knih, napadlo mne, že bych je všechny mohl dát přestěhovat ze San Diega v Kalifornii, kde jsme bydleli předtím, právě do tohoto domu.

Jenže když jsem viděl ta kvanta knih, z nichž mnohé už nebudu potřebovat, tak jsem hledal ve Zlatých stránkách, uviděl inzerát Blue Moon Books, zavolal jim, jestli nechtějí koupit nějaké knihy, oni řekli že ano, zeptali se jaký druh knih, já řekl ať se přijedou podívat, majitelka přijela, koukla na knihy a řekla: Vy jste ale zajímavý člověk. Co tím myslíte, zeptal jsem se. No, máte tu knihy o hudbě, o magii, o kvantové fyzice, o indických rágách, o duchovnosti – co vy vlastně děláte? Tak jsem řek, že jsem fyzik, ale teď že pracuji na projektu o šamanismu. Opravdu, podivila se, a zeptala: Víte, že je právě ve městě jeden šaman? Je z Peru a bydlí u mé přítelkyně. Podivil jsem se a hned požádal, jestli bych s ním mohl mluvit. Zavolal jsem tam, představil se, řekl co chci, ale ona řekla, že už nikoho nepřijímají, přednáška už je vyprodána a rozhovory šaman neposkytuje. Nedal jsem se, řekl jsem že si s ním chci jen hodinku popovídat, protože píšu knihu o šamanismu, třeba někdy odpoledne, ona řekla, že se tedy zeptá, a šaman řekl: Ať přijde.

A tak jsme se ženou přišli ve čtyři odpoledne do toho domu, sedli jsme si, a povídali s Jorge Gonzales Ramirezem. Ukázalo se, že je skutečný šaman z Peru, a navíc je to profesor pedagogiky. A tak jsem se ho ptal na jiné šamany, na léčení, např. jak pozná že je člověk nemocný, a on mi povídá: Cítím to. myslíte žena hmatáte puls? To taky. Co myslíte tím to taky? A on povídá: musíte přijít večer na přednášku a obřad. Takže nejen že jsme se dostali na jeho přednášku, i když byly vyprodaná, ale posadil si mne na židli hned vedle té jeho. Ukázalo se, že se bude jednat o ayahuascový obřad, a tedy že budu muset vypít ten velmi hustý hnědý nápoj, něco jako směs švestkového džusu a hoven. Vypadlo to hrozně a právě tak to chutnalo.

Chvíli po to, co jsem ten nápoj vypil, se všichni začali měnit. Především jsem zjistil, že už nejsem v Novém Mexiku. Šaman začal zpívat a já najednou uslyšel velmi hlasité cvrčky. Cvrčci v poušti Nového Mexika? divil jsem se. Mnohem později, když jsem navštívil džungli, jste právě tyhle hlasité zvuky cvrčků uslyšel.

Šaman začal obřad. Učil mne. O vibracích, obřadech. A taky se začal měnit. Nejprve to byl malý Indián, pak začal mluvit dokonalou angličtinou, a najednou byl skoro dva metry vysoký. Nechápal jsem, co se děje, měl jsem vygumovaný mozek, a jen sledoval co se děje.

Po skončení obřadu mne šaman pozval na další obřad, a pak se mne zeptal, jestli bych za ním nechtěl přijet do Peru, že mne seznámí s jeho šamanem. Ten je prý desetkrát silnější než on. A tak jsem se pak dostal do Peru a mohl napsat knihu o šamanismu, kterou jsem tehdy plánoval napsat, i když jsem tedy v Novém Mexiku netušil, jak a o čem.

Měl jsem ale sny. Nevěděl jsem co znamenají, ale zdálo se mi o Indiánech, obřadech – a když jsem pak byl v Peru, zjistil jsem, že ty tehdejší sny byly právě o téhle krajině a těchto ayahuascových obřadech. Například obřad intirami, vítání léta. Obětuje se lama, a šaman zkoumá vnitřnosti, jestli bude následovat dobrý nebo špatný rok. Ukázalo se, že ten rok nebude dobrý. Obřad pokračoval, indiáni tančili právě tak, jak jsem je viděl před lety ve svých snech… tak takhle to všechno začalo. A nezačalo by to, kdybych se nerozhodl přestěhovat do Nového Mexika a přestěhovat tam i svoje knihy…

A jak to bylo dál?

Dokončil svou knihu a potom jsem nějaký čas žil v malé chatce ve státě Washington. Mimochodem, moje žena se z toho domu v Novém Mexiku odstěhovala asi šest týdnů předtím, než byl ten dům prodán. Byl to „můj“ dům, ona se tam moc dobře asi necítila.

Já vás ale viděl v Kalifornii na jedné konferenci s mladou novou ženou, jak k tomu došlo?

To netuším. Potkal jsem tolik lidí ve svém životě, ale neumím vysvětlit, proč a jak se lidé potkávají. Já ji potkal v letadle do Egypta a byli jsme tam v době, kdy teroristé zabili ty německé turisty, takže tam nebyl prakticky žádný jiný cizinec. Měli jsme pro sebe sami celou loď, takže to byla taková předčasná svatební cesta. Jsme oba velmi staré duše a potkali jsme se.

No, musím se přiznat, že ona legenda, kterou jsem i já pomáhal šířit, je jaksi hezčí a košatější.

Ale tak to bylo. Kde jste přišel k té vaší verzi?

No na té konferenci v roce 1995. Nějaká Američanka mi o vás vyprávěla. A tam jsem vás také viděl s vaší o generaci mladší ženou…což její verzi potvrzovalo.

Já jsem ženatý potřetí. Tak to musela být moje současná žena. Sonya. Vzali jsme se rok předtím.

Také proto jsem byl tehdy tak nadšený. Právě jsem se totiž i já oženil s o generaci mladší ženou a byli jsme na svatební cestě, odvyprávěl jsem v Hudlicích jedno květnové odpoledne roku 2008 Fredu Alanu Wolfovi svou verzi prapodivného životního příběhu:

A jaká náhoda, protože jsem byl dobrovolný pomocník, štáb konference mi po jejím skončení věnoval jako nejaktivnějšímu pomocníkovi odměnu 1000 dolarů, a to byla přesně cena dvou letenek se San Franciska na Havajské ostrovy a zpět (kam jsme chtěli, ale netušili, jak se tam dostaneme). Měli jsme tam známé, kteří v Praze v roce 1990 rekordně naplnili velký sál Městské knihovny přednáškou o léčivých kamenech a new age poselství. Onen muž, Leroy Montana, byl metodistický kněz, a oddal nás pak v jakési druhé fázi obřadu na nejčerstvějším kousku země, na okraji nového kráteru jedné tamní sopky, přesně o půl lunárního cyklu později a o půl zeměkoule od Prahy.

Mimochodem, pokud jde o snění a umění snít, v mládí jsem se naučil pracovat se sny a zvládnout je, pokračoval jsem, a proto také jsem četl vaši knihu Dreaming Universe. Musím se pochlubit, že tuhle ženu jsem si vysnil. Když mi bylo jednadvacet, a kolem byly jen velmi přízemní dívky, snil jsem o tom, že ta moje se právě někde narodila.

Takže když jsem vás viděl a slyšel v Kalifornii, hned jsem začal „snít“, že vás někdy někde potkám osobně a budeme mít možnost si popovídat. A vida, přestože jste nepřijel, jako všichni ostatní mí „hrdinové“, v roce 1992 na Transpersonální konferenci do Prahy, tak jako Ram Dass, Rupert Sheldrake, Ralph Metzner, Roger Walsh a další, zjevil jste si teď a tady.

Jenže protože kulhám, a nemohl jsem přijet na vaši přednášku, už už jsem podléhal skepsi, že se nesetkáme…

Kdy jste si poranil koleno?

Asi před dvěma týdny. Ale bolí mne už pár let a bolelo mne v pubertě a taky při zazenu.

Něco vám povím. To je velmi podivný příběh. Především, já vůbec neměl v plánu sem přijet. Tady kolega tlumočník mi říkal, že se mnou chce mluvit někdo, kdo si poranil koleno, a viděl mne v San Francisku. A já byl šokován. Protože slovní spojení „kulhající muž“, tedy člověk s poraněným kolenem, má pro mne velmi hluboký význam. Je to pro mne životní symbol. Chcete ten příběh slyšet?

No samozřejmě…

Ještě před dobou, kdy jsem začal psát knihy, a než jsem se stal tím, čím jsem, jsem opustil místo profesora na univerzitě. Bylo to velmi bláznivé rozhodnutí, protože tam jsem měl bezpečí, vysoký plat, celkové zabezpečení. Chtěl jsem prostě dělat něco úplně jiného. Netušil jsem, co by to mělo být. A tak jsem cestoval do Evropy a zpátky, a v 70. letech jsem nějakou dobu bydlel v San Francisku. Slyšel jste o „est“ a Wernerovi Erhardovi? Byli jsme a dosud jsme přátelé. Werner mne jednou pozval na jeho kurz. Za pár měsíců pak Erhard pozval do USA karmapu, vysokého představeného tibetského buddhismu. Karmapa pak vedl ve velkém sále pro tři tisíce lidí ceremonii černého klobouku. Ta se koná jen jednou za deset let a nikdy předtím nebyla provedena mimo území Tibetu. Byla to pro mne velká čest. Seděl jsem na balkóně a viděl celý sál pod sebou. Jenže ještě než ceremonie začala, karmapa jakoby zamrzl a s ním i čas. Nic se nedělo. A zpoza opony vyšel na jeviště kulhající muž. Ukázalo se, že to je Trungpa Rinpoče, tibetský duchovní, který v tu dobu již delší dobu žil v USA, a byl znám svou zálibou v rychlých autech a v alkoholu. Trungpa dokulhal na kraj scény, a řekl velmi nahlas: Nespěchejte!

Ceremonie se pak rozeběhla, skončila, a když jsme vycházeli z haly, otočil jsem se k přátelům a povídám: Nebylo to divný? Co? No ten Trungpa Rinpoče, jak vykulhal a řekl, ať nespěcháme. Kdo? Trungpa Rinpoče přece. O čem to mluvíš? No přece o tom Tibeťanovi, jak vykulhal zpoza opony… Nikdo z nich ho neviděl.

O dva tři roky později mi někdo telefonoval. Muž hovořil s cizím přízvukem a řekl: Vy víte něco o kabale a kvantové fyzice, že? Bylo to velice podivné, protože v té době jsem se právě o tohle teprve začal zajímat. Nikdo to nemohl vědět. A muž řekl, že je v městě asi 100 kilometrů vzdáleném a že by se mnou rád mluvil. Dal jsem mu svou adresu. Uběhlo několik hodin a stále se nikdo neobjevil. Bydlel jsem v domě na kopci a tak jsem vždy dlouho předem viděl, pokud se někdo blížil. A najednou vidím, jak se blíží kulhající muž. Dalo mu to hodně práce, do kopce a pak do schodů. Když jsem otevřel dveře, nahlas a zlostně mi vmetl do tváře: Víte houby! Nevíte vůbec nic o ničem!

A otočil se a kulhal pryč. Hodiny jel za mnou, dokulhal pracně až do mého domu, jen aby mi vmetl do tváře, že nevím nic o ničem? Velice divné…

O několik měsíců později, to jsem byl už v San Diegu, docela vyčerpaný ze všech tehdejších událostí kolem mé rodiny, jsem seděl na lavičce v parku a koukal do země, když najednou mi k botě přihopkal jednonohý pták.

Začal jsem se hlasitě smát, protože poselství bylo jasné: Nespěchej! Zatím nevíš nic o ničem, tak nespěchej. Buď trpělivý!

Takže když mi tlumočník v Praze včera řekl o nějakém kulhajícím muži, který se mnou chce mluvit, považoval jsem to za součást toho všeho a musel jsem přijet…

…dovyprávěl jedno květnové odpoledne v domku v Hudlicích Fred Alan Wolf… Otázky, které se naskýtají, jsou vlastně zbytečné. Logik a skeptik by se totiž mohl ptát, jaké že to náhody způsobily, že jsem si poranil koleno zrovna pár týdnů předtím, než dr. Wolf přiletěl do Prahy uvést film a promluvit na přednášce, že se on kdysi v mládí setkal s kulhajícím mužem (aniž by si byl jist, jestli to nebyla halucinace) a ptákem. Jak moc nás ovlivňují tyhle (ne)náhody, nebo z opačné strany, kolik že takových osudových znamení jsme minuli? Jak silný může být sen?

Bez bolavého kolena bych se s dr. Wolfem setkal jen jako jeden z davu po promítání, na minutku (jsem příliš zdvořilý než abych ho chtěl obtěžovat). Bez předchozího příběhu s kulhajícím mužem by on nikdy nejel do Hudlic.

Fred Alan Wolf se dočkal. Je slavný, úspěšný, spokojený, dělá co ho baví: píše knihy, aby se podělil.

I já jsem našel sám sebe a svou roli ve společnosti a době, do které jsem se narodil. I já jsem se, po letech netrpělivého očekávání a hledání, nakonec zklidnil a dočkal. Dělám už čtvrt století jen to, co mne baví a zajímá, a užívám si, také protože nespěchám: píšu knihy a fejetony, abych se podělil. A také kombinuji informace z neurovědy zážitky z indickou hudbou a moje knihovna nabízí na policích velmi zajímavá setkání.

Tohle podivné šamanské poselství o nespěchání platí i pro celé lidstvo. Netušíme zatím vůbec nic o ničem. Takže nespěchejme (abychom si to samým spěchem nepokazili).

Přidal jsem Fredovi svou historku o havranovi (někdy příště), na cestě na Karlštejn jsme povídali i o dalších věcech, a při loučení si popřáli hodně úspěchů a trpělivosti. Já pak odkulhal na autobusové nádraží a v Hudlicích ze zastávky nahoru do kopce až domů.

Kulhající muž, který už léta nespěchá.