Poslal jsem jí totiž čtyři tematicky různé výběry svých fejetonů (už je to na knihy o ženách, o duchovnosti, o změnách v lidech a společnosti a o hudbě jinak). Nakonec s nulovým výsledkem, a tak se pokusím těm neinformovaným (ale stále ještě čtenářům) naznačit, jaké že to poměry panují v české říši psaného slova, kde se oceňuje (a platí) spíše litera, než literatura.

Mezitím jsem totiž znovu musel konstatovat, že až na neoddiskutovatelnou kvalitu některých obrázkových a pohádkových knih i v letošní soutěži Magnesia Litera zvítězily tituly prapodivně nic neříkající. Pokud mohu, vždy alespoň prolistuji tituly, navržené na tuto divnou (ale přece jen vůbec nějakou) cenu: přečetl bych si ji nebo ne, ptám se vždy sám sebe, a neustále si odpovídám, ne, nepřečetl. Je to jen další variace, je to jen odvar, je to jen kniha na jedno přečtení, je to jen zbytečně potištěný papír.

Je mi to líto. Moje maminka vždy chtěla, abych byl spisovatel nebo učitel, a já,přestože spisovatel a učitel vlastně oficiálně nejsem, celý život píšu a učím. Již před čtyřiceti lety jsem se navíc rozhodl nepsat beletrii, ale odhalovat pravdu (a pomáhat lidem poznávat sama sebe). Přestože umím rychločíst a čtu vášnivě rád, v poslední době nemám co číst – čtu jen odbornou literaturu (a sem tam nějakou tu kvalitní sci-fi). Připomíná mi to kreslený vtip z doby totality: přijde pán do knihkupectví, narvaného knihami od podlahy ke stropu, a ptá se: nemáte něco ke čtení?

V dobách socialismu a StB bylo jasné, že skutečně vášnivě, provokativně psát nelze (o možnosti něco vydat se nedalo ani snít). Tedy, ono to šlo, ale jen v samizdatu. A tak jsem pracoval na brigádách v tiskárnách, naučil se sázet (tehdy ještě olověná písmenka z tzv. „kasy“), a doma u postele začal psát a vydávat své občasníky, překlady a fejetony (většinou ve dvaceti kopiích, víc mi toho speciální psací stroj přes kopíráky čitelně nepropsal, a když jsem začal přidávat i fotografie, ve čtyřech kopích).

Tehdy šlo především o zprostředkování různých způsobů, jak zůstat svobodný. Byl jsem takový amatérský literární disident, a tak když přišla sametová změna, a já objevil hochy, kteří byli schopni mi vydat knihu, šel jsem do toho po hlavě. S velkou námahou a mnohým přemlouváním se mi pak vždy nějak podařilo přemluvit nějakého nakladatele, vyšla mi kniha, ale protože neměla (z různých důvodů) žádnou propagaci a promotion, prodala se jen těm, kteří o ní buď věděli (z mých přednášek a seminářů), nebo ji aktivně hledali.

Dnes, o patnáct let, osm vyprodaných knižních titulů (některé v několika vydáních) a patnáct časopisů (každý obsahoval stejně písmenek a myšlenek, jako celá kniha) později jsem opět literární disident.

Jako jednu z možností jak své knihy zviditelnit (na skandály nemám ani chuť ani povahu) jsem zkusil zaslat své dvě poslední knihy fejetonů (loni Když už i dalajlama, letos Každá maminka je Mozart) do soutěže Magnesia Litera. Ani ťuk (obě ve čtyřech exemplářích zaslané knihy zcela jistě mají čtyři různí posuzovatelé zadarmo doma a zcela jistě si početli). Protože mi sem tam chodí nadšené e-maily od čtenářů (a manželka mi z různých seminářů, programů a besed zprostředkovává i podobně nadšené díky od řady žen, které mé knihy četly), a protože čtu i jiné knihy, a mám tedy srovnání, a protože mi redaktoři a redaktorky různých nakladatelství občas napíší, co si o mém psaní myslí, vím, že chyba není ani tak ve mně, jako v systému. Protože i tato paní redaktorka ve svém e-mailu dodala:

„Na knihu vydanou naším nakladatelstvím to však není, ne proto, že by to snad bylo nezajímavé, ale zejména v posledních měsících u nás přitvrdily podmínky pro vydávání knih, takže se my redaktoři máme soustředit hlavně na "masová" témata a světové bestsellery a podobně. Tato kniha by sítem mých kolegů neprošla, to vím zcela jistě.“

Když už jsou nakladatelé líní a nakládat by klidně mohli místo knih okurky (jde jim totiž, až na výjimky, jen o peníze), pak by roli vyhledávače kvalitní literatury měly suplovat všelijaké ty literární ceny, říkal jsem si. Samozřejmě, čekat od soutěže, kterou sponzoruje nejmenovaná stáčírna minerálních vod, skutečnou a hlubokou starost o kvalitu české literatury, je nesmysl (modelky v plavkách se prodávají snadněji). Ale přece jen, co kdyby…

Jenže tak jako v případu Kaplického knihovny, i v oblasti vydávání knih je hodně shnilého v našem státě. Překladatel a bohemista, Holanďan Edgar de Bruin, se na otázku po kvalitě české literatury a právě zmíněné soutěže v rozhovoru vyjádřil takto:

„Například literární cena Magnesia Litera. Opravdu nechápu, proč byl za letošní objev roku vyhlášen překlad díla tureckého spisovatele Orhana Pamuka. Nebo loňskou Knihou roku byl zase překlad z rumunštiny. Jaký signál to vysílá? Pro mě, zahraniční kolegy i ostatní cizí nakladatele je to jasné. Současní čeští literáti nic kloudného, zajímavého nevytvořili.“

Co když je to pravda, zněla další otázka, ale de Bruin se nedal zmást:

„To ale platí všude, že jsou slabší a silnější roky. A přesto není důvod udělit takovou cenu překladu. Nejde přece o absolutní hodnocení – kdo by si troufal odhadnout, která současná kniha vstoupí do dějin? Má to být prostě hodnocení toho, co za uplynulý rok vzniklo, a současně vodítko pro zájemce z ciziny k rychlé orientaci v současné literární produkci. Je na nich, zda je to zaujme. Ve světě zkrátka nebývá zvykem, aby země dávala sama najevo, že vlastně nemá co nabídnout.“

Magdalena Platzová, spisovatelka a redaktorka Respektu, v komentáři Nalijme si čisté vody pro literární týdeník A2 (19/08) na toto téma napsala, že se před několika lety ptala předsedy tehdejší poroty této ceny Vladimíra Karfíka, proč nebyl na cenu nominován tehdy nový román Ludvíka Vaculíka Loučení k panně, který podle ní přes výhrady o několik pater převyšoval tuzemskou literární produkci toho roku. Karfík jí k jejímu zděšení odpověděl, že Vaculíka nenominovali, „protože Snář byl lepší“.

Platzová zmiňuje i nedávné vyjádření současného člena poroty této soutěže: „Marek Vajchr ve svém článku nezakrývá nadutý tón. Na autory shlíží jako na neohrabaná štěňata… Kvalitu hodnocených děl nechme stranou. Ať jsou taková nebo onaká, způsob, jakým o nich referuje Vajchr ze své porotcovské sesle je prostě a jednoduše nepřijatelný. Společensky nepřijatelný. Mají-li moji kolegové trochu hrdosti v těle, požádají své nakladatele, aby jejich díla do dalších ročníků soutěže už nikdy neposílali.“ A svou filipiku končí pro naše kraje velmi příznačně (a nabízí tak nejen mně vysvětlení podivných výsledků této soutěže): „Například by se pro příště mohlo zabránit, aby dva ze tří nominovaných autorů byli spjati s jednou názorovou skupinou a s jedním periodikem, do kterého zároveň přispívá i předseda poroty.“

Jako obvykle: malé ale naše poměry, závist, jánabráchismus, nějaká ta korupčička, ručka ručku umyje atd. Skutečný zájem o literaturu se vypařil (tak jako skuteční redaktoři a nakladatelé). Nedivme se pak, že, jak se svěřil šéfredaktor Odeonu, „v současné české literatuře chybí odvaha, fantazie a zásadní témata. Kdo přichází s novým tématem a ne se stoosmou variací čehosi z dřívějška? Kdo píše provokativně nebo výsměšně, s hraničním nasazením, bezohledně k sobě? Máme autora, který by byl přeložen do patnácti jiných jazyků? Vidíte, a okolní literatury je mají. Současná česká literatura nemá v zahraničí valné jméno. To už lepší zvuk mají moravská vína.“

Jak se ale mají ředitelé různých nakladatelství dovědět o takto odvážné provokativní literatuře psané s hraničním nasazením, když jejich redaktoři mají nařízeno soustředit se na masová témata a bestsellery? Jak se má cizina dostat k takto psaným knihám, když jsou místní nakladatelé prostě líní a věnovat se svým autorům je nebaví?

Mimochodem, jak může vzniknout literatura provokativní a vášnivá, psaná s hraničním nasazením, když i na zdejším blogu (kde jinak panuje bezbřehá svoboda) zdejší autoři (a autorky) inklinují k líbivým variantám kýče a červené knihovny (a vášnivým napadáním těch ostatních, snaživějších, v neplodných jalových diskusích)?

Pár desítek nadšených ohlasů ze zahraničí mne přimělo před lety dotázat se mého tehdejšího nakladatele, jestli by neměl zájem dát některou mou knihu přeložit a nabídnout v cizině. Vysmál se mi, a nabídl: „Když si knihu přeložíte nebo dáte přeložit sám, a když si najdete nakladatele v cizině, pak se můžeme začít domlouvat, jestli mu práva prodáme…“

Zašel jsem do Dilie, literární agentury, která má právě toto zprostředkovávání (a právní ochranu) autorů se zahraničními nakladateli v popisu práce, a tam se mi vysmáli podobně a ještě rafinovaněji: „My autorům překlady nezprostředkováváme, ale pokud si knihu přeložíte nebo necháte přeložit na vlastní náklady, a pokud si najdete nějakého nakladatele, rádi vás pak za příslušný poplatek a následná procenta z prodeje budeme zastupovat.“

A tak jsem se, přestože jsou mé knihy vyprodány (a to vyšly, bez jakékoliv odezvy v odborném tisku, v desetkrát větších nákladech než vítězové mnoha ročníků ceny Magnesia Litera), znovu stal samizdatovým autorem. Pokusím se své další knihy vydat sám (technologie už existuje a dá se prý vydat menší náklad za cenu 50 korun za výtisk). Snad mi v tom internet pomůže. Dám vědět, jak to dopadne…