Ony americké dámy, inspirované knihou Liedloffové, a vyprovokované redakcí časopisu Ms, které chtěly zavést praxi „miminka v kanceláři“ – miminka ležela vedle pracovních stolů v kočárcích a řvala –, totiž poněkud nepochopily (stejně tak jako Pavlína Brzáková) základní poselství venezuelského pralesního kmene Yequánů, ve kterém děti nikdy nepláčí a k úrazům dochází velmi výjimečně. Ono „v náručí“ totiž znamená nejen miminko občas vzít do náručí, ale spíše co nejdelší fyzický pobyt na těle matky (i když čím je dítě větší, tím častěji je uvázáno v šátku na zádech). Na Bali se vždy vědělo, že dítě by se prvních šest (v jiných kulturách říkají devět) měsíců nemělo nožkou dotknout země.

Jde o to „být v náručí“ nejen fyzicky, ale především psychicky. Indiánky se věnují své práci, ale s dětmi na těle: kojenec tak zažívá neustálý příliv stimulů (houpání, řeč matky a zvuky okolí) a především bezpečí (kdyby se cokoliv stalo, matka je tu, kůže na kůži).

Nebo jinak, tím, že evropské a západní matky kdysi začaly odkládat, a stále odkládají svá miminka do postýlek a kočárků, přerušují v děloze načatou a v prvních dnech a měsících kojenectví trénovanou ideální propojenost matky s dítětem a naopak. Miminko pláče, protože ho oddělili nejen fyzicky (protože špatně vidí, vzdálenost pár metrů, o které je maminka přesvědčena, že je „intimní“ a dostatečná, je pro něho nekonečná), ale především psychicky. Maminka „myslí“ na docela jiné věci, než na děťátko, a velmi často navíc na jeho potřeby kontaktu a komunikace, nakonec vyjádřené pláčem, reaguje rozzlobeně.

Téměř telepatické propojení miminek s rodiči prokázal psychologický pokus, při kterém miminko, které ve tmě noci zapláče v postýlce ve vedlejším pokoji, předem zapne ty (výzkumníky registrované) partie svalů, které odpovídají úchopu matky, nebo otce. Dítě i ve tmě přesně ví, kdo přichází.

Věta v recenzi „…tady narážíme na velké téma knihy, tedy na otázku, zda místo dítěte je spíše na periferii života dospělé osoby, nebo – jak se to na Západě běžně děje, v jeho středu“… nedává smysl. Buď to má být opačně, tedy „jak se to na Západě běžně neděje“, nebo autorka recenze nepochopila smysl „konceptu kontinua“. Tedy princip neustálého souvislého vzájemného vývoje komunikace matky a dítěte, zaručeného právě fyzickým kontaktem. Dítě (do šesti let, kdy už je hotová základní struktura emocí na celý další život) by mělo být samozřejmě v epicentru pozornosti matky a rodiny.

Věta Jean Liedloffové „Miminko očekává silnou, aktivní centrální osobu, na jejíž periferii je jeho místo“ také nebyla autorkou recenze adekvátně pochopena a je zde vytržena ze souvislostí. Liedloffová zdůrazňuje spíše ono fyzické a duševní celobytostní (holistické, chcete-li) propojení (indiánské) matky a dítěte: při vykonávání všech nejrůznějších denních činností je dítě v centru dění (slovo periferie zde odkazuje spíše na pasivní roli kojence než na nějakou reálnou vzdálenost), navíc neustále přemisťováno, houpáno, natřásáno… a neustálé reakce na vnější svět a situace, změny polohy tělíčka, jsou základním prvkem stimulace mozku a zárukou jeho zdravého vývoje. Dítě, odložené do postýlky nebo kočárku, jen leží a nic se neděje. Naopak, proto ke zklidnění a případnému usnutí miminka tak pomáhá houpání, nebo drncání v kočárku po hrbolaté cestě (v tomto případě jen náhražkově napodobující houpání při chůzi matky, protože zcela chybí fyzický dotyk s tělem matky).

Liedloffová ženám západní společnosti názorně dokázala, že všelijaké ty moderní vymoženosti, usnadňující život maminkám (jako postýlky, kočárky, ale jak už víme, i umělá výživa, nebo hormonální antikoncepce nebo potratová pilulka, ale i epidurální analgezie nebo císařský řez na přání) s sebou přinášejí i celou řadu na první pohled neviditelných, protože dlouhodobých nevýhod. Maminka odloží dítě, aby ušetřila několik hodin denně a mohla pracovat na počítači, ale zároveň tak pracuje na tom, že v budoucnu bude muset trávit celé dny a týdny napravováním důsledků onoho špatně nastaveného základního „programu“ jejího dítěte, který, „díky“ tomu, že bylo odkládáno, bude cele zabarven (negativní a tedy stresující) ideou „moje maminka o mě nestojí“.

Matkám intelektuálkám (a redaktorkám a sekretářkám) bych tedy poradil, aby klidně několik hodin denně (i když ne nepřetržitě) pracovaly na počítači – ale s děťátkem v šátku na zádech (nebo na břiše). Mimino, užívající si zvuky a teplo matčina těla a její pohyby, a z toho všeho vyplývající bezpečí, tak bude „na periferii“ bytosti jménem matka, ale zároveň její neoddělitelnou součástí, bude klidné, šťastné, spokojené a optimálně se vyvíjecí. Takto „natrénovaný“ stav, kdy jednou částí svého vědomí je matka soustředěna na svou práci, ale zároveň podvědomě neustále vyladěna (tedy propojena) s psychikou miminka (také proto mají ženy propojenější mozkové hemisféry), pak přinese i maminkám intelektuálkám trvale lepší časy.

Lepší časy pro kojence, ale i budoucí (tedy nejen v raném dětství neodkládané) dospělé, a pro celou společnost, přijdou až tak dvě, tři generace poté, co si ženy skutečně uvědomí možný hlubinný dopad knihy Jean Liedloffové a poselství kmene Yequánů o tom, že miminko kašle na růžové záclonky v postýlce nebo dokonalé brzdy na kočárku, nebo na potřebu maminky pracovně nezaostat: miminko chce a potřebuje celou pozornost své maminky. Tedy nejméně prvních šest, raději celých devět měsíců „v náručí“.