Nechtěl zůstat, a tak jsem mu jen naznačil, že labyrint je v tom základním smyslu slova jen metoda zpomalení, a následně tedy zefektivnění práce mysli a mozku. Z počátku. Když se ale člověk otevře a začne využívat možností, které labyrint právě v tomto ohledu skýtá, častěji, zjistí, že mu labyrint může pomoci nejen objevit, ale i kultivovat to, čemu říkáme spiritualita.

Po chvíli rozhovoru se ale pochlubil, že ví, že stromy mají energii, protože jako elektrikář si to kdysi sám změřil. A také ví, že proutkařství také funguje, protože jako kluk měl na učilišti učitele praktika, který kluky učil pomocí dvou drátů „hledat“ zapomenuté kabely ve zdi.
„Většině z nás to za chvíli fungovalo,“ smál se, „každý jsme pak s přehledem dokázali najít dvanáctku až pět čísel ve zdi“.

Musel nakonec uznat, že jeho první odmítnutí „moci“ labyrintů byl unáhlené. Vyprávěl, že někde ve svahu zámecké zahrady má místo, kde původně stála lavička, na které prý rád sedával sám kníže pán, a kam si i on chodí sednout, když potřebuje usebrat myšlenky a psychicky si z něčeho náročného odpočinout.

Já tomu nevěřím, rezolutně prohlásila v debatě po přednášce jedna paní, a vysvětlila, že ona má ráda záhady a luštění a v labyrintu toho moc luštit nelze. Ukázalo se, že je matematička, a stačilo pár mých otázek, aby si uvědomila a uznala, že labyrint není bludiště (protože v labyrintu člověk zabloudit nemůže), ale že i jí by tohle setkání levé a pravé mozkové hemisféry (v ideálním prostoru a čase) mohlo velmi vylepši i matematické schopnosti.

Opět jsem musel citovat prastaré indické rčení: Viděl jsem, a zapomněl. Slyšel jsem a zapamatoval jsem si. Udělal jsem a pochopil.

Jen vidět labyrint, nebo jím jen proklusat (jako to s oblibou dělají děti) je jako zajet si Rolls Roycem dvacet metrů do venkovské kadibudky. Nechat si vysvětlit, jak jít, a projít si labyrint tak, jak se má (tedy velmi pomalu, v rytmu dechu, až do středu, tam chvíli postát, a pak stejně pomalou opačnou cestou ven) znamená hledat, a velmi často, k překvapení manažerů a jiných racionalistů, i nalézt překvapivě intenzivní klid v těle a duši.

Všichni ti, kteří jen čtou (o světě a o labyrintech), a hned na to mají svůj neochvějný názor, jsou vedle jak ta jedle. Uviděli a zapomněli. Minuli (někdy navždy) ojedinělou životní příležitost poznat sebe sama víc, než je v těchto krajích, a s těmito médii ve schránce a na obrazovce, zvykem.

Pro celou tuhle současnou společnost pak bylo příznačné i to, že někdo z partičky nahastrošených a patřičně hlučných bílých tváří obého pohlaví, představující „cikánskou osadu“, si do samotného středu toho největšího a ideálně umístěného labyrintu ignorantsky odložil umělohmotnou dózu s pořádnou porcí pečeného bůčku.
Většina nepoučených návštěvníků zámeckého parku a labyrintária v Loučeni právě tak „zkonzumovala“ labyrinty (a děti si nechaly dát do patřičných kolonek předtištěného papíru patřičná razítka a měly pocit, právě tak jako jejich rodiče, že to je sranda a to, oč v labyrintech jde).

Všichni tihle a jim podobní pak budou mít pravdu, když budou i v budoucnu přesvědčivě tvrdit (v rámci debat na téma magická síla labyrintů, ale i meditace, alikvotního zpěvu nebo zpěvu manter atd.) že tomu moc nevěří, a jako důkaz dodají, že tam byli, labyrint prošli, a nic.

Navrhl jsem v oné debatě, že ke zlepšení celkové politické, sociální ale i kulturní situace v našem státě by velmi pomohlo, kdyby před vchody do sněmovny a senátu byly instalovány labyrinty (a poslanec či senátor by byl oficiálně přítomen a uschopněn jednat a hlasovat jedině poté, co by předpisově pomalu došel do středu labyrintu a zpět), a jedinou možností jak opustit tyto místnosti by byly tobogány. Právě tak by labyrinty před vchodem a tobogány ze sboroven (a soudních síní a operačních sálů) po nějaké době „vyřešily“ většinu žabomyších sporů a okrajových problémů našeho školství, soudnictví, zdravotnictví (protože soudci a lékaři by byli klidní, harmoničtí, empatičtí a profesionálně zruční a zdatní).

Samozřejmě, že všichni senátoři a poslanci, právě tak jako žurnalisté a komentátoři všech druhů médií, operatéři a soudci, rovnou (a pravdivě!) prohlásí: „Já to mu nevěřím.“ Protože o tom (tak jako o svých „případech“) jen čtou, protože to nezkusili (se do nich vžít). Protože v nich (a ve světě a v životě) nevidí zázrak.

Přitom prakticky každý někdy zažil situaci, kterou by logicky a racionálně nedokázal vysvětlit (a tak to raději nekomentuje vůbec). Přitom většina z odpůrců (nejen labyrintů či meditace a jiných metod vylepšení práce mysli a mozku, ale i přirozeného porodnictví) někde v hloubi své duše tuší, jak moc by to jim (a nám všem) pomohlo. Jenže masky a role funkcí a postavení (a síla zvyků naučeného a pracnost jejich případného přeprogramování) rozhodnou. Je snadnější rovnou prohlásit „Ale já tomu moc nevěřím“ (to v tom lepším, tolerantnějším případě), nebo šmahem odmítnout nebo zakázat. Mimochodem, v minulých dnech v několika denících vyšlo několik článků o tunguzském meteoritu přesně v tomtéž duchu, pro který byl o měsíc před tím v České televizi zakázán (díky všemocnému lobbingu členů Klubu skeptiků Sisyfos) pořad Detektor.

Těch asi sedmdesát zájemců, kteří dostali do rukou „vlaštovky“, po krátkém výkladu prošli několik labyrintů a kus zámeckého parku, a neustále „měřili“ různé typy energií, nad kterými obvykle jen tak procházejí (pranic netuše, jak moc je ovlivňují), a tím i propojovali obě své mozkové hemisféry (rozumějte: prověřenou a hmatatelnou racionalitu té levé, s inspirativní, otevírající a vztahy a až mystickou záhadností té tak zanedbávané pravé), už na vlastní „těla“ a mysli pocítili, že se něco (rozumem zatím nevysvětlitelného) dělo a děje.

Tedy nejen že si o tom jenom (na plakátku) přečetli, ale také si vyslechli výklad, a co je hlavní, oni si ty (i když samozřejmě ne všichni, někteří spěchali na prohlídku zámku, jiní na výklad karet) labyrinty prošli. Udělali, a (snad) pochopili. A možná se, až příště budou mít tendenci jako obvykle nad něčím, o čem moc nevědí, mávnout rukou a prohlásit „Já tomu moc nevěřím“, zarazí, a uvědomí si, že o „tom“ prostě zatím nic nevědí: protože „to“ neudělali.

Naznačuji, že právě dnes, v čase globálních zmatků a nejistot, může být labyrint dokonalou metodou očisty mysli. A zároveň začátkem jak individuálního poznání sebe sama (projít labyrintem musí každý sám, to nelze ošidit, nahradit, o tom nestačí jen číst), tak např. zdrojem správných otázek na účel a smysl labyrintu Evropské unie (a tedy naší společné budoucnosti).

Když si totiž budeme neustále říkat „Já tomu nevěřím“, budeme mít sami i v Evropě budoucnost takovou, jak ji právě teď právě touto nejistotou a neschopností se domluvit podvědomě vytváříme. Místní zvukař a údržbář ze zámku Loučeň sice říká, že „tomu“ nevěří, ale to je od něho jen taková póza. On už z vlastní zkušenosti ví, že „to“ funguje. A proto intuitivně a pravidelně prochází labyrinty a usedá na energetizující lavičku v bývalém panství pana knížete. A co my Evropané? Jak projdeme labyrintem evropanství?