Příběh o jednom setkání....
Už dlouho toho člověka pozoruji. Co vím, tak mnoho let. Má totiž zvláštní přátele, kteří ho mají rádi a snad, alespoň se mi to za tu dobu bedlivého zkoumání tak zdá, si ho svým způsobem i považují. Jako dobrého druha, který sice už mnohokrát stál na hraně propasti, ale vždycky to nějak vybalancoval. V těch chvílích nikdy pořádně nevím, kdo komu pomáhá a kdo vlastně koho na tu hranu dovedl. Ale to nevadí – po tom už jsem pátrat přestal.
Zrovna tuto zimu měl můj přítel, ano za ta léta společného soužití ho takto důvěrně nazývám, zase namále. A opět byl jeho pokoj, mimochodem velmi teplý a útulný, od rána do večera plný hlasů jeho tajemných přátel. Přicházeli za ním, podpořit jej v těžkých hodinách, ale také s prosbou o pomoc. Sami totiž, vybaveni sice množstvím znalostí, zkušeností a nápadů, nevěděli, kudy vede skrytá cesta ze strasti ke svobodě. A tak chvílemi postrkovali svého druha dopředu, chvíli si zakrývali oči před obrazy, které se vynořily za rohem, kam ho sami dotlačili, a drželi se ho za ruce jako malé děti, které potřebují provést kolem klece s divokými tygry.
Jsem vždy fascinován tímto divadlem, kde se tak často z diváků stávají herci a z herců opět bavící se diváci. Mezi tím vším se však nachází můj přítel. Není ani divákem, ani hercem, ale přesto tyto proměny jedněch v druhé probíhají právě jen skrze něj. On je spojnicí tohoto dramatu o světle a tmě, o dni a noci. Je schopen prožívat obě úlohy najednou, je schopen být v jednu chvíli na kolena sraženou, bezmocnou a zlomenou bytostí, aby v další chvíli, vyrazil hrdě s bojovým pokřikem proti ohromné převaze nepřátel, do předem prohrané bitvy.
V jednu chvíli umírá s kopím zaraženým v hrudi a v tu samou vítězně dolézá na dobytý kopec, aby na něm vztyčil vlajku vítězství.
Jeho přátelé, možná z vděčnosti za to, že se snaží těmto metamorfózám stát co nejméně v cestě a nepřiklánět se ani k té ani k oné straně, provádějí ho při těchto dobrodružstvích po podivuhodných místech. Tak stál onehdy nad ohromnou temnou propastí, plnou zkrvavených těl svých nepřátel a společně s jejich osvobozenými dušemi se modlil k mrakům, aby už konečně pustily paprsky slunce dokonat dílo přerodu. Tu se temný příkrov nebes otevřel a jeden jediný sluneční paprsek spasil tisíce duší a jejich mrtvá těla proměnil v úrodnou půdu, která pokryla tvrdou kamenitou zem. Co se však stalo s mým přítelem? Všiml jsem si jen krátkého úsměvu, ve chvíli, kdy k němu dolehl chvalozpěv duší, jejich poděkování, když vstupovaly na nebesa. Pak sám stvořitel pokryl jeho tvář zlatavou září a poskytl jeho duši prostor k dalšímu nádechu. Ta se nadýchla nabyté svobody tak mohutně, že vír, který se roztočil vesmírem, pohltil i stvořitele, pána nebes, samotného.
Vzápětí na to, spolu se svými přáteli, smáli se, až se za břicha popadali, na zelené louce rozkvetlých žlutých květů, vzrostlých z těl, jež vlastnoručně odeslal na věčnost.
Nalevo od nich, plný sál, ulehčeně vydechl a propukl v hlasitý tleskot. Napravo pak, herci ve své zdravici, znaveni výkonem, ale blaženi odměnou, v hluboké pokloně děkují nadšeným divákům. Nic z toho, zdá se, však mého přítele ani jeho druhy nezajímá. Pozorně si nyní prohlížím ty dva, jež jsou s mým přítelem u každého takového dobrodružství. On, vysoký, urostlý, tělo mladíka avšak vlasy stříbrné moudrostí stáří. Ona, černá a uhrančivá jako divoká puma, lákavá a svůdná avšak s hlasem, ze kterého jde po těle chlad. Právě se zvedli a odchází po louce směrem ke vzdálenému městu, jež se rozpíná na úpatí hor na obzoru. Každý ho drží za jednu ruku. On po pravici, ona vždy na levé straně. Najednou, jak výbuch sopky, vyrazí myšlenka poznání. Už vím, co je na jeho přátelích tak divného! Nikdy jsem neviděl, že by se jejich pohledy setkali. Nikdy jsem neviděl, že by se jejich ruce dotkly. Jako by jeden o druhém snad ani nevěděli. To jen on, můj přítel, mohl vidět oba najednou! V tu se ten vysoký mladík zastaví, zadívá se smutnokrásným pohledem na mého přítele a praví.
„Myslím, že už je připraven.“
Můj přítel obrátí pohled k ní a ta jen lehce pokyne hlavou. Pak se otočí směrem ke mně. Krve by se ve mně nedořezal. Jsem přece neviditelný! Vždy tomu tak bylo, a přesto vím, že kouká přímo na mne. Natáhne ke mně ruku a pokyne mi. Na jeho tváři se mihne ten známý, krátký úsměv. Mladík se stříbrnými vlasy se usměje také a i tvář černé krasavice je mateřsky přívětivá. Pomalu vyrazím k nim. Strach, který mi celá ta léta bránil přiblížit se, je zde stále, ale stal se také dobrým a laskavým.
Ještě dva kroky. Cítím to přitakání z hlubin bytí. Je to neslyšná prosba touhy těch dvou. Zastavím dech. Poslední krok.
Můj přítel otočen k životu, já k smrti. Skrze nás na sebe oba hledí. Setkání milenců, po věcích odloučení. Žár jejich lásky nás spálí na popel, tlak jejich objetí rozdrtí na prach.
----
Prohlížím si fotografie z Hablova teleskopu a ukazuji je své dceři. „Tatínku, a co je tohle?“ Ptá se mě a ukazuje prstíkem na fotografii Supernovy. Cítím v jejím hlase rozechvění. Dívá se na mne svýma zvídavýma očima a netrpělivě čeká na odpověď.
„To je setkání,“ odpovídám po chvíli. Blonďatá hlavička se mi zavrtá do podpaží a já na své ruce cítím slzy. Sedíme ještě dlouho v tichu souznění. Vlevo výbuchy potlesku, po pravici zdravice. Koho to však zajímá....