Podzimní zamyšlení...

Je náš svět božský nebo ne? Tato otázka je jen zdánlivě akademická. To, jak člověk vnímá svět (aniž by si musel tuto otázku explicitně pokládat), bude totiž do velké míry ovlivňovat jeho přístup k práci, vztahům, rodině, hmotným statkům, penězům, apod., stejně jako určovat, jak a o co duchovně usiluje. Podívejme se na oba názorové tábory podrobněji.

Názor, že náš svět je nebožský, od Boha odpadlý, se zdá být v souladu s výroky mnoha autorit. Neříkal snad Ježíš, že jeho království není z tohoto světa a Buddha, že život je utrpení? Přesto si myslím, že nebožskost světa je názor omezený, poplatný dobám dávno minulým a ve své podstatě překonaný.

Odkud vlastně pramení přesvědčení, že náš svět je Bohu vzdálený a od něj oddělený? Pomiňme mýty a legendy, které se v tomto smyslu vyjadřují, protože i ty vznikly v odpověď na nějakou lidskou potřebu. Osobně se domnívám, že jde prostě o hypotézu vysvětlující pozorovaná fakta. Tím nejobtížněji skousnutelným je zjevná nedokonalost světa: na světě je spoustu krutosti a zla, které je velmi obtížné nějak zdůvodnit. A těžko si představit, že by Bůh, obvykle vnímaný jako absolutní dobro, stvořil náš svět zcela záměrně právě takový, jaký je (často se poukazuje třeba na to, jak krutá je zvířecí říše, s dodatkem, že kdyby Bůh chtěl, zajisté mohl stvořit všechny zvířata jako vegetariány). Jenže za touto argumentací zřetelně vyčnívá antropomorfická představa Boha-Otce, který za vše do posledního puntíku osobně odpovídá a který nedal světu žádnou možnost vývoje. Není v ní místo pro nezaujatého, neosobního Boha, který lidstvo sleduje se stejnou láskou a pochopením, jako zralý rodič své nezvedené ratolesti: nebrání jim v tom zakoušet následky jejich činů, i když pro ně mohou být značně nepříjemné.  

K hypotéze o nebožskosti světa přispívá i pozorování nás samých: my sami jsme nedokonalí a většina z nás se cítí od Boha oddělena. Navíc neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a mnoho nepříjemných věcí nás potkává bez zjevné příčiny. To by se zajisté v božském světě stávat nemělo. Odtud je už jen krok k závěru, že náš svět musí být nějak inherentně defektní, popřípadě že byl stvořen za trest. Jenže takový závěr je laciný a pohodlný; je to závěr podobný zlosti malého dítěte na sirku, která jej spálila, nebo na rodiče, kteří mu nedopřáli oblíbenou laskominu.

Lze si představit i další, didaktické důvody proč nebožskost světa zdůrazňovat. Většina lidí je tak fascinována vnějšími věcmi a jevy, že jim na to, aby se zabývali sebou samými, nezbývá čas. I pro ostřílené hledající není jednoduché uchovat si nadhled, klid a nezaujatost při plném zapojení do světa, natož pak pro začátečníky. Určitý, časově omezený odklod od světa proto může být žádoucí. Je tedy pravděpodobné, že argument, že svět je nebožský, byl starými mistry používán účelově, aby podpořil rozhodnutí jejich žáků stáhnout se ze světa a věnovat se duchovní praxi. Jenže i didakticky použitý je tento argument dvojsečný. Dlouhodobě nepovažuji za šťastné stavět vztah ke světu na odporu k němu (a k ničemu jinému přesvědčení o nebožskosti našeho světa nevede). To, co nás na začátku podporuje, nás po čase začne brzdit. Přesvědčení, že žijeme v nebožském světě, a že naším prvořadým cílem je se z něho co nejrychleji vymanit, totiž zákonitě vede k odklonu od přítomnosti a příklonu k budoucnosti. Namísto toho, abychom žili naplno tady a teď, utíkáme před „nárazy“ světa do meditace a těšíme se, až odložíme tělo a opustíme toto slzavé údolí. A přitom právě náš vlastní odpor ke světu může být tím posledním, co nás v tomto údolí drží...

Přesvědčení o nebožskosti světa má ještě jeden háček. Svět totiž není objektivně existující sadou předmětů a jevů tam venku; svět je především subjektivní interpretací našich smyslových vjemů a pocitů. A jsme-li přesvědčeni, že svět je Bohem opuštěné, bezútěšné místo, není to ani tak soud o objektivní realitě, jako výpověď o nás samotných. Vně sebe vidíme vždy to, čím se necítíme a nechceme být — svět je náš stín. Vnímáme-li ho jako nebožský, hříšný a plný zla, pak to pravděpodobně jde ruku v ruce s tím, že se sami cítíme dokonalí, čistí a nad ostatní povznesení. A být nedokonalí, chybovat, je nejspíše naše největší noční můra. Anebo je možné, že se v hloubi duše cítíme vini a hodni potrestání a abychom tomuto pocitu dodali racionální jádro, přesvědčili jsme sami sebe, že Země je něco mezi vyhnanstvím a trestaneckou kolonií. Kdo je hluboce přesvědčen, že patří do káznice, ten bude i v ráji mít pocit, že žije v pekle.

Otočme nyní list a vezměme pod drobnohled víru, že vše je Božské. Ve své nejprostší podobě je tato víra poměrně naivní. Bůh je vnímán jako generální ředitel všehomíra, který vše bedlivě sleduje a do dění ve světě aktivně zasahuje. Poté, co stvořil svět k obrazu svému, stojí Bůh za každým pšoukem a ani vlásek z hlavy nespadne bez Jeho svolení. I za jinak obtížně vysvětlitelnými jevy, jako jsou války a přírodní katastrofy, leží konkrétní a osobní Boží záměr. To jen my ve své malosti nemůžeme ani doufat, že bychom Jeho cestám kdy porozuměli. Stvoření není vnímáno jako doslova Božské, ale jako Bohem stvořené, ovládané a kontrolované. Svět je hřištěm, na němž si Bůh hraje nevyzpytatelnou hru v kostky, a my jsme jen nevědomými pěšáky v jeho grandiózním partu (anebo naopak vyvolenými figurami, které jedině plní jeho Vůli).

Takováto víra je ovšem vírou křehkou a povrchní. Věříme ve vyšší (i když skrytý) smysl světa, protože nám nic jiného nezbývá. Z představy světa, jemuž nikdo nevládne a ve kterém panuje chaos, máme husí kůži. Věříme, že to musí být jinak, ale právě že jen věříme. Nenahlížíme to, tím méně žijeme. Pouze jsme se obrnili myšlenkou, že to tak přece musí být. A potká-li nás něco obzvláště nevysvětlitelného, může naše víra puknout jako vaječná skořápka a my Boha v zoufalství zavrhneme. Navíc se často stává, že takováto víra je pouhou pohodlností či omluvou. Lidé, kteří žijí svůj život v pozici oběti, se často upínají k představě, že pro jejich utrpení musí být nějaký metafyzický důvod, že možná právě oni jsou výjimeční a že je Bůh křížkem navštěvuje, aby je o to víc odměnil v životě posmrtném. V tomto případě víra v Boží záměr omlouvá rezignaci, fatalismus a strach. Možný je ale i opačný případ: pokud pevně věříme, že naprosto vše je v osobní Boží režii, pak i ty nejhorší z našich myšlenek musí pocházet od Boha. Možná si nás Bůh vyvolil, abychom druhým vládli, možná právě my jsme tím nejmilovanějším z jeho dětí. Jinak by nás přece neobdařil mocí, majetkem a silou! Kolik megalomanů a krutovládců jen věřilo, že právě jejich kroky vede a posvěcuje Bůh…Takhle jednoduché to ovšem není: takto pojatá víra je hrubým zkreslením reality a dříve či později se svému nositeli vymstí.

Existuje i osvícenější podoba víry, že vše je božské. Nejlépe ji lze vyjádřit slovy, že „vše se děje tak, jak má“. Věci se nedějí náhodně, ale podle nějakého řádu, universálních zákonů neboli Boží vůle. A pokud právě nechápeme jejich smysl, pak v tom není nějaká naše principiální neschopnost, ale pouhý nedostatek nadhledu, aktuálně omezená šíře naší perspektivy. Stvoření není hřištěm pro hrátky Boží libovůle, ale je z Boha a v Bohu. Je prostě Boží částí, ne pokleslou a odpadlou, ale záměrně stvořenou za účelem našeho rozvoje a tréningu. Bůh sám pak není vrhačem kostek, ale neosobní, navýsost spravedlivou silou, která vymezuje a udržuje pravidla, jimž stvoření podléhá.

Víra „vše se děje tak, jak má“ je málokdy pouhým nabiflovaným přesvědčením. Mnohem častěji je náhledem vyrůstajícím z osobních zkušeností. Prostě tak, jak rosteme, postupně sami vnímáme spojitost a vnitřní logiku všeho, co nás potkává. Naše zkušenosti přestávají být jen nahodilými korálky na niti života, ale vytvářejí stále srozumitelnější a jasnější vzor, který dává odpovědi na všechny palčivé otázky „proč“ a ve kterém vše dokonale zapadá do jediného Velkého Celku. Pak se povznášíme nad krátkozraké mravenčí hemžení, které nezná jiný smysl, než okamžité uspokojení, a nacházíme paradoxní jistotu v zákonech příčiny a následku. Postupně vnímáme, že za vše, dobré i špatné, si ve svém životě můžeme sami, a toto poznání není tíživé, nýbrž úlevné. Sami totiž máme možnost změnit to, co se nám nelíbí. Navíc, jak rozplétáme smysl svého životního příběhu, začínáme vnímat hlubokou moudrost božských zákonů, které nám trpělivě staví před oči právě to, co nejvíc nevidíme, v právě takovém množství, kolik uneseme, a právě tehdy, když je to na pořadu dne. Lepší vedení bychom si nevymysleli. 

I vědomí, že „vše se děje tak, jak má“, má ale svá úskalí. Někdy se může stát, že nám „tak, jak má“ splyne s „tak, jak je v pořádku“. To jsme ale zaměnili smysl (který v řádu věcí vnímáme) za záměr (který Bohu mylně připisujeme). To, že vidíme důvod, proč se nám to, či ono děje, ještě neznamená, že neexistují i jiné možnosti. I když náš současný příběh má hluboký smysl (a "vše je v něm tak, ja má"), existují i jiné příběhy, které mají smysl (a ve kterých se rovněž "vše děje tak, jak má"). Každou naší volbou, myšlenkou, činem opouštíme jeden příběh, jeden vesmír, a vstupujeme do jiného, napříč možnými životními scénáři. Můžeme třeba podlehnout nevěře, rozvést se s manželkou, a posléze vysledovat celý řetěz příčin a následků, ve kterém je naše nevěra důsledkem někdejší manželčiny nevěry. Celá story dává smysl, pro nás i pro naši manželku. Vše se odehrálo "tak, jak mělo". Ale vše se mohlo odehrát i jinak, v tisíci různých variantách. Vědomí příčinnosti toho, co zakoušíme, by se nám nemělo stát omluvou pro to, co jsme udělali (nebo opomněli udělat), ani důvodem pro trpné snášení nepřízně osudu. To, že jsme někomu něco udělali v odpověď na něco, co on udělal nám, je pouze potvrzení toho, že ještě nedokážeme rozetnout těsný kruh karmy. A to, že, jsme si něco sami zavařili (a dokonce víme proč, kdy a čím…) ještě není důvod pro to, proč bychom se neměli pokusit to v přítomnosti změnit (změnou sami sebe, pochopitelně).

Oba tábory, příznivci i odpůrci božskosti světa, se navzájem míjejí. Zastánci hříšnosti světa obviňují své oponenty, že propagují neusilí, stagnaci a falešnou odevzdanost. Říkají: když, jak tvrdíte, je vše božské, tak o co se snažit, proč se vyvíjet? To je, jako byste tvrdili, že vše je dobré už v současném stavu, ne? Z toho, co jsme si řekli, je zřejmé, že takové obvinění je na místě pouze u naivní víry v božský záměr. Ano, ti, kdož si myslí, že vše, co je napadne, je boží vnuknutí, stejně jako ti, kdož si myslí, že vše, co je potká, jim Bůh osobně režíruje, stagnují. Musí se teprve propracovat k vědomí osobní zodpovědnosti. Ale ti skutečně moudří netvrdí, že vše je OK, tak jak je, a že nemůže být lépe; oni pouze rozpoznávají Boží rukopis — příčinnou souvislost, logiku a řád — kamkoliv pohlédnou.

Kritika zaznívá i opačným směrem. Jak můžete tvrdit, že náš svět je bez Boha, říkají ti, kdo vidí Boha všude. Copak může existovat něco mimo Něj? U této kritiky je důležité, kdo přesně ji říká. Ti, kdo mají pocit, že Bůh může i za to, že mají zácpu, by se napřed měli probudit a pochopit, že Bohu je to srdečně jedno a že si za to mohou sami. Ale z úst těch moudřejších má tato kritika své opodstatnění. Jak jsme si řekli, víra v nebožskost našeho světa je naším výtvorem a částečně i naší diagnózou. Krájí vedví to, co Bůh stvořil nerozdělené. Ano, sklep je dál od Slunce, než podkroví, a je v něm obvykle víc všeliké havěti. Ale proto ještě není méně potřebný...

Co říci závěrem? Možná je to všechno takhle a možná je to ještě úplně jinak. Ale zamyslet se nad tím mi přišlo podnětné.