Informace o samotném hradu jsou k nalezení na oficiálním webu Hrad Houska:

Na místě dnešního hradu stávala v 9. století jen dřevěná konstrukce. Teprve o mnoho desetiletí později byla přebudována v kamenné hradiště. To věnoval vévoda Pšovanů svému synovi, který se jmenoval Housek. Právě zde je původ jména této památky.

V letech 1270 – 1280 Přemysl Otakar II. rozhodl, že zde založí nedobytný hrad, který bude chránit okolní panství před nepřátelskými nájezdy. Ve stejných letech jako Houska vznikl i nedaleký Bezděz. Na obou hradech se podílela stejná stavební huť (cestercko-burgunská huť), na obou hradech nalezneme podobné architektonické prvky.

Během staletí prošel gotický hrad mnoha stavebními úpravami. Ty způsobily, že dnes na Housce můžete spatřit sloh románský, gotický či prvky slohu renesančního. Renesanční přestavby nejvíce ovlivnily současnou podobu hradu a jeho okolí. Někde se proto možná dočtěte, že Houska je renesanční zámek s prvky gotického hradu.

Za celou existenci vystřídal hrad mnoho majitelů, to mu ve výsledné podobě moc neprospělo. Každý ho vlastnil jen chvíli a tak se nedostávalo času ani peněz na opravy a rekonstrukce. Mezi významné majitele Housky patřili například páni z Dubé, Jan ze Smiřic, Valdštejnové, Veronika ze Sulzu, rod Kouniců a dokonce i princezna Hohenlohe a hraběnka Andrássy.

Do roku 1939 byl hrad využíván jako letní sídlo prezidentem Škodových závodů panem Josefem Šimonkem. Během války sloužil, asi jako většina hradů, německé armádě. Roku 1950 sem byl umístěn archiv Státní knihovny Klementina, který zde sídlil bezmála 40 let. Poté byla Houska předána Instavu Praha a o pár let později byla vrácena v restituci původním majitelům panu Ing. Jaromíru Šimonkovi a paní MUDr. Blance Horové. Právě díky nim byl hrad opraven a roku 1999 otevřen široké veřejnosti.

Jedna z pověstí, vážící se k hradu Houska:

V prostorách hradu byla průrva do pekla. Obyvatelé hradu chtěli vědět, jak takové peklo vypadá. Jednoho dne se rozhodli, že to zjistí a nabídli odsouzenému na smrt milost, pokud se do pekla vydá a řekne co tam viděl. Trestanec souhlasil, což neměl dělat. Spustili ho do průrvy a po několika minutách uslyšeli zoufalý křik. Okamžitě ho vytáhli a nemohli uvěřit vlastním očím. Odsouzenec byl šedivý a zestárl o mnoho desítek let. O peklu, ani o tom co viděl, nechtěl mluvit a za pár dní zemřel šílenstvím. Lidé se báli a tak se pokusili díru zasypat. To se jim ovšem nepovedlo, na jejím místě postavili kapli, která rojení čertů měla zabránit.

Také se říká, že na Housce se jen obtížně fotografuje a většinou se fotografie nezdaří. Osobně to nemohu potvrdit, s focením nebyly žádné potíže, dokonce ani v proslavené hradní kapli ne. Na důkaz toho alespoň několik fotografií z areálu hradu.

Zajímavé je i okolí hradu, především v úvodu zmíněné návrší s velmi příjemnou energií. Houska rozhodně stojí za návštěvu, pokud si ale chcete užít energie bývalého keltského hradiště, doporučuji přijet raději ve všední den, kdy nebudete rušeni mnohými návštěvníky, kteří k hradu směřují.

A při odchodu ještě poslední pohled na hrad: