Všechny duchovní nauky jsou založeny na dodržování určitých pravidel. Jinak to ani není možno: bez metodických pokynů, doporučení a varování by se nikdo nikam nepohnul. Těžko si představit učebnici duchovního růstu, která by říkala prostě „dělejte si co chcete“. A přece právě pravidla (a v širším smlyslu jakékoliv rozlišování na dobré a špatné, ctnostné a nectnostné, žádoucí a zakázané) začnou v jistém okamžiku náš další růst omezovat.

Vemme to zeširoka. V lidském duchovním vývoji je možno vysledovat tři fáze. Ve fázi první je člověk sám sobě jediným soudcem a co je dobré a co špatné měří svým prospěchem. V Bibli je tato fáze zpodobněna v části starého zákona před Mojžíšem. Najíst je se dobré, hladovět je špatné; rozmnožovat se je příjemné a přemáhat svou touhu nesmyslné. Je jedno, zdali musím jídlo ukrást a zdali přitom někoho zraním nebo zabiji, hlavně když naplním svůj žaludek. Je jedno, jestli musím ženu, která mne přitahuje, omráčit a odvléci násilím k sobě domů, hlavně když si zasouložím a splodím potomstvo. Na takto rudimentálním stupni vývoje se vyskytuje jen málo civilizovaných lidí; většina se ve svém jednání omezuje alespoň nějakými pravidly, jakkoliv primitivní mohou být. I na slovo vzatí kriminálníci respektují určité zlodějské kodexy a vykazují jistou oddanost skupině svých druhů, i když ta je motivována spíše nutností spolupracovat, než nějakými ohledy. 

Problémem, který lidé v první fázi začnou dříve či později řešit, je trpkost porážky a hořkost bezmoci. Dokud jsi ten nahoře, šéf gangu, kápo motorkářské bandy, je vše v pořádku, vždyť svět ti leží u nohou. V opojení z vlastní síly a moci si nevšímáš slabých a nemocných. Ať si třeba chcípnou v příkopu. Jenže dříve či později každého, i toho nejsilnějšího a nejmocnějšího, dostihne zranění, nemoc, slabost, stáří a nemohoucnost. A on pozná odvrácenou stranu zákona džungle, který doposud tak vehementně vyznával. Ježto nikdy nikomu nepomohl, nikdo teď nepomáhá jemu. A náš kdysi obávaný šéf gangu umírá… Umírá opuštěn, zdecimován a zoufalý, často rukou svou nebo svých bývalých druhů lačnících po jeho pádu.  

Skrz zkušenost bolesti, slabosti, opuštění a samoty roste v člověku nejistota. S ní přichází pochopení, že spoléhat se jen na vlastní sílu a schopnosti nelze, a že uplatňování síly a moci vůči druhým má jisté hranice. Jenže podle čeho se tedy v životě řídit, když ne podle hlasu vlastních tužeb a pudů? Tato banální otázka je ve skutečnosti nevýslovně palčivá. Je hlasitým a zoufalým voláním, je výrazem existenciální úzkosti malého dítěte, které si nabilo nos, zakusilo hlad a proleželo noc v počůraných plenách. Je voláním po řádu, po jakékoliv opoře v nesnesitelném zmatku bytí, po pevném bodu v chaosu existence, po čemkoliv, co by dodalo hrůzunahánějícímu životu alespoň zdání jistoty. 

Odpovědí je soubor pravidel a přikázání, kodex podle kterého je třeba žít. V Bibli začíná tato fáze okamžikem, kdy Mojžíš obdrží desatero přikázání. Najednou je jasné, co se může a co ne. Člověk je ušetřen tápání v mlze, je ušetřen námahy spojené s děláním chyb, objevováním slepých uliček a vyhodnocováním vlastních zkušeností. Dobré a zlé, žádoucí a zakázané, chválihodné a zavrženíhodné, to vše je odděleno tlustou čarou. 

Na tomto stupni vývoje se nachází většina z nás. My všichni jsme svázáni soubory pravidel, aniž bychom si většinu z nich vůbec uvědomovali. Ta nejdůležitější jsou totiž nepsaná a nevyslovená: nasáváme je spolu s mateřským mlékem od svých rodičů, dáváme si je dohromady podle toho, za co jsme jako děti odměňování a za co trestáni. Další pravidla vstřebáváme společně s učením se jazyka a ještě další, když překročíme práh domova a začleníme se do širší společnosti—jeslí, školky a později školy. Kakání je ee, holčičky se nebijí, kluci nepláčou, pohlavní orgány nemají na rozdíl od ruky a nohy ustálený název (že by se o nich nemělo mluvit…?), o přestávce se neběhá po chodbách, kdo nemá mobil není in a komunisti jsou příčina všeho zla… To všechno jsou banální příklady pravidel, směrovek k tomu, co je v životě dobré a co ne. Je jich samozřejmě nekonečně mnoho. 

Problémem jakéhokoliv souboru pravidel je, že nemohou postihnout pestrost bytí. I ta základní a zdánlivě neotřesitelná mají výjimky—ojedinělé případy, kdy se zdá v pořádku je porušit. Vražda na tyranovi přeci není zločinem a okrást zloděje a vrátit lup okradenému je spravedlivé, nebo ne? 

Každý vyznavač pravidel po nějaké době sezná, že se jimi nejde řídit dogmaticky a bez rozmyslu. Jenže skrz relativitu pravidel vystrkuje růžky stará známá existenciální úzkost. Život bez pravidel nenahání obavy, to je slabé slovo. Život bez pravidel je hluboce hrůzný, zžíravě děsivý. Svoboda moci dělat cokoliv, svoboda bez autority, která by řekla co a jak dělat a nedělat, je mučivá. Je to propast bez konce, černá díra, ze které nás může vytáhnout jen neochvějná důvěra v sama sebe a v to, že sami dokážeme poznat Vyšší řád a řídit se jím. 

I duchovní nauky, jakkoliv se snaží vést jedince k maximální svobodě (ne nadarmo se mluví o osvobození), jen přidávají na překypující hromádku pravidel další. Každá duchovní nauka říká, co je dobré a co špatné, co vede ke spáse a co ne, co je třeba pěstovat a co vykořenit. Některé z těchto pravidel jsou explicitní, např. že je třeba meditovat alespoň hodinu denně. Jiná jsou implicitní a o to horší, neboť člověk je podvědomě vstřebá čtením knih, nasloucháním Mistrovi nebo pokukováním po těch pokročilejších. Příkladem těch druhých je třeba jemný pocit, že moje stezka je nejlepší, nelibost vůči tzv. neduchovním lidem, podceňování důležitosti tělesných potřeb a materiálního světa, apod.   

Duchovní pravidla jsou o to zrádnější, že se tváří jako nástroj dalšího růstu a po nějakou dobu jím skutečně mohou být. Ale dříve či později začnou být kontraproduktivní; stanou se koulí u nohy. Opět je to zákonité, protože každá pravidla odrážejí jen zkušenost určitého Mistra nebo linie Mistrů, a vně těchto zkušeností nemusejí být platná. 

Relativnost duchovních pravidel je zřejmá i z toho, co doporučují a naopak zakazují jednotlivé nauky. Navzdory nepopiratelnému souladu v cílech i základních postulátech, detaily mohou být a jsou drasticky odlišné. Zatímco ideálem katolíků je celibát, Jiří Vacek doporučuje dlouhodobý vztah dvou duchovně usilujících partnerů a tantrici se oddávají skupinovým sexuálním rituálům. 

Cesta z otroctví pravidel (a nic jiného to není), nevede návratem k anarchii a zákonu silnějšího. Cesta vede tím, co psychologie nazývá internalizací pravidel. 

Neklamným znakem, že člověk narazil na hranice nějakého pravidla, je bolest a vnitřní zmatek. Člověk najednou neví, co dělat, jak se popasovat se situací, do které se dostal. Snaží se dodržovat to, co je mu vnucováno jako spásné, ale nejde mu to. Uvedu příklad. Dejme tomu, že člověk přijme za své názor, že sex je třeba produchovnit a prosvětlit, a že je správné realizovat svou touhu v trvalém imtimním svazku. Jenže svět je plný sexuálních lákadel, která nejsou zrovna duchovní, a rozhodně nesměřují jeho touhu k legitimnímu partnerovi. Internet překypuje videi, která bezostyšně zobrazují techniky a milostné scénáře, jež jeho partnerka odmítá realizovat. Ulice se hemží vyzývavě oblečenými (či spíše odhalenými) dívkami, na které jeho tělo reaguje vášnivěji, než na jeho družku, která nezná slovo makeup a stydlivě se halí do stále stejné, seprané noční košile. Náš nebohý duchovně usilující najednou neví, co s tím. Zatímco v noci ho pronásledují vášnivé sny plné drsného sexu, ve dne se mučí pocity viny z toho, že nedokáže dostát svým duchovním ideálům. 

Jeho dilema plyne z toho, že vytyčením hranice mezi povoleným a nepovoleným určitou část svojí sexuality potlačil. Protože jakékoliv jiné sexuální vzrušení, než to spojené s vlastní manželkou, považuje za nežádoucí (je přeci v rozporu s Pravidlem…), cítí jej o to častěji a intenzivněji.  

Řešením — kromě postupného sbírání zkušeností — je jakákoliv metoda, která rozšíří jeho vnímání a přinese mu pochopení, jaká je skutečná role sexu v lidském životě. Dotyčný třebas začne navštěvovat semináře holotropního dýchání a postupně se prodýchá k prožitku archetypálního sexu. Na vlastní kůži zažije, že sex je přirozeným vyvrcholením důvěrného vztahu mezi libovolnými osobami, bez ohledu na počet a pohlaví. Procítí, že sex není ničím jiným, než maximálně otevřenou komunikací, volnou výměnou energií na všech energetických úrovních. Intenzita a mnohovrstevnatost prožitku ho naprosto smete. Rozplývá se ve zbožné úctě, když zažívá společnou rezonanci obou partnerů na úrovni 7. čakry—otevření se nadosobní Inspiraci. Má závrať z dokonalé komunikace na úrovni 6. čakry—schopnosti vidět skrytý potenciál toho druhého a jednat s ním, jako by již dnes ztělesňoval to nejlepší, čím jen může být. Je opojen propojením 5. čaker, které vede k užívání shodného jazyka a umění předjímat myšlenky jeden druhého a domýšlet nevyslovené. Rozechvívá ho souznění 4. čaker, projevující se v bezpodmínečném přijetí jeden druhého a v atmosféře důvěry, která oběma partnerům dovoluje být beze strachu sám sebou. Užívá si i propojení 3. čaker vedoucí ke sladění zájmů ve vnějším světě, například k práci na stejném projektu. A všechny tyhle odstíny emocí tryskají a zurčí na pozadí neodolatelné tělesné přitažlivosti—dokonalé to komunikaci na úrovni 2. čakry. Celý prožitek je zároveň zarámován ochotou a přáním ztratit sám sebe, vzdát se vlastní omezené existence, což je paradoxně možné realizovat jen stojí-li oba partneři nohama pevně na zemi (tj. jsou-li jejich 1. čakry uzemněny). 

Společně s prožitkem náš hledající nahlédá, že tato dokonalá komunikace (které se jinak v obecné řeči říká láska) se přirozeně rozvíjí od nejjemnějších úrovní k nejhrubším. Mentální a emocionální porozumění předchází a zákonitě vyúsťuje v neodolatenou touhu po tělesném splynutí. Pokud to takto probíhá, pak je tělesné spojení branou k  prožitku Jednoty, v němž se ztrácí veškeré hranice mezi partnery. Takový prožitek přitom může nastat v heterosexuálním páru, stejně jako mezi důvěrnými přáteli stejného pohlaví. Teoreticky je možný i skupinový prožitek stejných kvalit, v praxi je ovšem stížen malou pravděpodobností toho, že se takto dokonale komunikující skupina dá dohromady. Další meze takto hlubokému prožitku jsou stanoveny tím, s kým je vůbec možno se popsaným způsobem spojovat. Evidentně není možné zažít plnohodnotný sex s nedospělým člověkem, protože dítě není sdílení na vyšších energetickým úrovních schopno. Ze stejného důvodu odpadá masturbace, zoofilie a další potenciality. 

Důležitou součástí prožitku našeho hledajícího je také pochopení toho, jak Bůh nahlíží na sex, který neodpovídá výše popsanému ideálu. Je-li vůbec možno říci, že Bůh má v takovém případě nějaké pocity, pak to rozhodně nejsou pocity zavržení či zloby. Jsou to pocity jemného smutku, že nebyl využit plný potenciál mocného nástroje, který nám dal. Našemu hledajícímu najednou svítá, že bude-li zuřivě masturbovat u porna či usínat s myšlenkou na prsatou kolegyni, nemusí se trápit, že se tím odsuzuje k zatracení. Bohu je to v podstatě jedno, ale jemu už ne, protože pochopil a zahlédl obrys toho, čím by sex mohl být, kdybych jej dokázal skutečně využít. Cokoliv jiného, než spojení na všech úrovních není nemravný ani špatný sex; je to jen sex neúplný a omezený. 

Všimněme si, že uzřením a prožitím výše uvedeného může náš hledající dospět k obdobným závěrům, které předtím přijal coby universálně platné pravidlo. Bude se snažit naplnit svou sexuální touhu v trvalém svazku, protože v tom je snazší se dopracovat dokonalé komunikace (lásky). Bude pracovat na emocionální otevřenosti, mentálním porozumění, atd., a otevíraje takto komunikační kanály na jemných úrovních, bude sex produchovňovat. Jenže teď už bude vědět, proč to dělá. Nebude motivován slepou poslušností, ani výčitkami svědomí. Bude motivován vlastní zkušeností a touhou realizovat to nejlepší a nejhlubší, co zahlédl. A nedokáže-li dostát svému ideálu, nebude se kvůli tomu trápit, protože Boží náruč, kterou uzřel, je milující, laskavá a trpělivá. 

Navenek se bude chovat stejně jako oddaný ctitel pravidel, ale jeho motivace budou dramaticky odlišné. Pravidel se nadále zdánlivě drží, ale jen proto, že je zvnitřnil, prožil, přizpůsobil a podepřel vlastními zkušenostmi. Jako z každých pravidel se v tomto procesu část zachovala, protože všechna pravidla jsou destilátem obecné zkušenosti, která nemůže být zcela mylná. Část se ale změnila: pro našeho hledajícího třeba mohlo být překvapivé, že sex s mužem či ve větší skupině je zrovna tak v pořádku, jako sex s manželkou. 

Z uvedeného příkladu by mělo být jasné, co nazývám internalizací pravidel. Je to nahrazení vně daného pravidla, které je původně chápáno jako dogma, hlubokým a plně osobním vnitřním pochopením, jak se chovat. Toto pochopení je načerpáno buď skrz postupné učení se, a to zejména z negativních zkušeností, nebo skrz vhled do toho „jak se věci mají“ (i takový „aha“ vhled však vyžaduje postupné uzemňování skrz praktické zkušenosti).  

Paradoxní je, že své jedinečné osobní pochopení mohu ostatním popisovat hodně podobnými slovy, jakými bylo vyjádřeno původní pravidlo. Pro ostatní tedy v obojím není rozdíl; pro mě je to jako oheň a voda. Poté, co jsem pravidlo odložil jako nefunkční a problematické, teď paradoxně nahlížím, že na něm nebylo nic špatného. Problematické na něm bylo pouze to, že jsem ho nechápal jako směrovku k autentické zkušenosti, ale jako náhradu za tuto zkušenost a ochranu před ní. 

Asi nejlépe se zvnitřnění pravidel popisuje posunem od „musím“ ke „chci“. Nemusím se při naplnění své sexuální touhy omezovat na trvalý vztah a pokud to neudělám, není zde nikdo, kdo by mě soudil. Jen já sám se tím odsuzuji k možná vášnivému, ale polovičatému prožitku. Chci-li zakoušet to nejlepší — a kdo by nechtěl — pak se logicky budu snažit najít někoho s kým se mohu propojit na všech úrovních, a jelikož takové propojení vyžaduje čas, nutně budu inklinovat k trvalému svazku. Zároveň ovšem nebudu zbytečně setrvávat v neperspektivním vztahu, kde naděje na otevřenou komunikaci již dávno zašla na úbytě. 

Nově objevená svoboda vymezuje třetí vývojovou fázi. V Bibli je tato fáze vyjádřena narozením Ježíše, jenž přináší lásku a odpuštění namísto přísné ruky zákona. Ono „chci“ přitom rozhodně není návratem k sebestřednosti, sobectví a právu silnějšího. Ano, opravdu si můžu dělat, co chci, nejsem již omezován žádnými „musím“ a „nesmím“. Jenže já chci pro sebe jen to nejlepší a to na této úrovni splývá s tím nejlepším pro všechny. Jakmile jednou opustím pevná pravidla a vkročím do třasoviště neomezené svobody, stane se pro mě zhola nemožné nebrat do úvahy dopady svého jednání na ostatní. A sítem takto rozšířeného vnímání prostě neprojde nic sobeckého. 

Pocitově se zvnitřnění pravidla projevuje tak, že uvnitř sebe, kde jsem původně vnímal jakousi hráz, bariéru, cítím najednou volnost, prázdno, průhlednost a lehkost. Vnímám přibližně směr, kterým jdu, ale jsem otevřen všem možnostem, neboť jsem si na vlastní kůži procítil úžasnou barevnost a mnohotvárnost života. Plně si uvědomuji, že není možné rozčísnout čistým řezem dobré a zlé, protože každá situace je jedinečná a neopakovatelná. Odhazuji berličku jednoduchého návodu na život a stávám se sám sobě jediným soudcem. Ač nezpoután žádnými morálními zásadami, jsem jak hluboce ctnostný, tak dokonale přizpůsobivý. 

Myslím, že toto je ten stav, na který naráží ti nejmoudřejší z moudrých, když říkají, že se musíme všeho vzdát. Vzdát se majetku, bližních svých, kariéry, to vše je relativně snadné. Ale skočit do proudu Života nahý, bez záchranného kruhu v podobě rozlišování na spásné a nespásné, to je výzva jen pro ty nejodvážnější. A znovu paradoxně, právě odhozením všech falešných jistot, všech laciných návodů na ctnostný život, získává člověk skutečnou Jistotu. Jistotu, že se dokáže vypořádat s čímkoliv, co mu Život přinese, protože, vyzbrojen nesčetnými zkušenostmi, může se vždy a za všech okolností spolehnout na svůj vlastní úsudek a moudrost.