Přátelé a všichni, ke kterým se tyto řádky dostanou,

chci vás tímto textem upozornit na jeden objev, který mi otevřel oči a odkryl některé souvislosti našeho světa a umožnil pochopit možnost, kterou máme (my všichni v našich menších i větších skupinách, společenstvích, komunitách i státech). Možnost snížit konkurenci, boj, závist a podpořit spolupráci, podporu a možná taky mír či udržitelnou hojnost.

Toto psaní je pro všechny, kteří někdy přemýšlejí nad tím, proč lidé tolik soutěží, proč tak kvete konkurence, proč je tolik násilí... a přejí si, aby bylo na světě více spolupráce, aby si lidé pomáhali, aby se více potkávali a sdíleli spolu své životy. Dostala se mi do rukou kniha „Budoucnost peněz“, která mi objasnila proč se děje to první a zároveň nabídla, jak by se mohlo dít to druhé.

Kniha mě oslovila natolik, že jsem se rozhodl povědět o ní všem, které znám. Uvedu pár slov o autorovi, základní poselství, které měla pro mě, odkazy na pár příkladů a možnosti, které se mi odkryly a... zbytek už si najdete sami, budete-li chtít. Úplně na konci je jedna stránka věnovaná posunu hodnot ve společnosti.

V tomto textu nejsou vždy přesné citace. Pro úplně přesná znění textu je potřeba nahlédnout přímo do knihy. Mým záměrem je předat obsah a zároveň nezatížit čtenáře spoustou balastu.
 

Autor

Bernard Lietaer působil na různých stranách spektra peněžního světa. Působil jako vedoucí pracovník centrální banky v Belgii, centrální bankéř a generální manažer měnových fondů, konzultant nadnárodních korporací. Pak přešel na druhou stranu a radil rozvojovým zemím Latinské Ameriky, byl profesorem mezinárodních financí, tuto knihu napsal jako vědecký pracovník Centra pro udržitelné zdroje na University of California... Pro mě je na tom cenné, že to je člověk, který zná „obě strany mince“.

(Na knize je kouzelné i to, že vyšla v roce 1999 a tak si můžete některé předpovědi autora porovnat se současným stavem.)
 

Základní poselství, které měla kniha pro mě:

1.    Všichni spolu žijeme se systémem peněz a jen málo lidí ve skutečnosti ví, na čem je systém založen. Je založen na úroku, tedy dluhu, který vytváří nedostatek. Všichni chceme mít dostatek, ale vytvořili jsme systém, který uměle vytváří nedostatek. Proto spolu bojujeme a soupeříme o tento nedostatkový zdroj. (vysvětlím dále)

2.    Neuvědomujeme si, že pocit nedostatku vlastně vychází ze systému, který jsme vytvořili (my lidstvo) a že my (lidé) máme možnost tento systém změnit. Bereme tento systém jako daný, ale ve skutečnosti máme možnost jej změnit.

3.    Existují stovky úspěšných případů jiných peněžních systémů (bez úroku nebo bez dokonce s opačným (negativním) úrokem. Kniha je plná různých příkladů.

4.    Co je hlavní, tyto systémy nemusí nahradit stávající systém (což by bylo velkým soustem), ale mohou vedle něj fungovat jako doplňkové systémy. A tyto může vytvořit každý z nás a podle zkušeností autora nemusí být konkurující pro systém státní, ale naopak podporující, takže mohou  být „společensky přijatelné“.

5.    V naší společnosti hledáme řešení na různé negativní jevy (kriminalita, vandalství, oddělení lidí, zhoršování vztahů, zvyšování stresu, zhoršování zdraví, chudoba...) a přitom jeden z významných faktorů, které je způsobují, zůstává bez povšimnutí. Změnou peněžního systému nebo oživením tohoto systému doplňkovými systémy by se spousta věcí vyřešila sama.

6.    Uvědomil jsem si, že i já můžu přispět ke spolupráci, pocitu dostatku, lepším vztahům mezi lidmi... Drobné doplňkové systémy si totiž můžeme zakládat v rámci zájmových skupin, lokálních společenstvích, ale též by se podle mě dobře ujaly i ve firemních kolektivech...

7.    Ve společnosti dochází k velké změně v posunu hodnot. Skupina lidí se zájmem o ekologii a „duchovno“ je mnohonásobně větší, než si lidé myslí. Proto je potřeba, abychom o sobě dávali více vědět a nenechali se odstrašit „praktikami modernistů“, kteří jsou v současné době ještě stále ve většině. (více o tomto tématu na konci textu)
 

Vysvětlení systému založeného na úroku

Představme si 10 lidí, kteří mezi sebou vyměňují zboží a nějak jim to funguje. Pak přijde někdo a vymyslí peníze. Udělá to tak, že každému dá 10 peněz a s těmi potom obchodují. Jenže... háček je v tom, že za rok mu každý musí vrátit 11 peněz (tedy půjčka + úrok). Celkem se tedy musí vrátit 110 peněz. Avšak v oběhu jich je jen 100!! Z toho vzniká pocit nedostatku a tak 9 lidí bude moct vrátit svých 11 peněz, když jeden přijde na mizinu. Už od začátku tedy každý bude hledat příležitost, jak získat ten 1 peníz navíc a začíná boj. V tomto systému není možné situaci vyřešit spoluprací. Leda spoluprací ve smyslu koalice, fúze, sdružení... někoho proti někomu!

Když to rozvedeme dál, tak z toho vyplývá, že jednak jsou takhle lidi nucení spolu soupeřit. Už od začátku jsou pod tlakem (ve stresu), jestli se jim podaří jeden peníz navíc získat. Ti  neúspěšní jsou pak prohlášení za lumpy, zločince, podvodníky a jsou zákonně odsouzeni, protože nesplatili svůj úrok. Tento systém tedy zákonně vytváří prostředí, ve kterém někdo musí být odsouzen a potrestán za to, že nemůže splatit svůj dluh. Samozřejmě někteří se bojí odsouzení natolik, že hledají jiné cesty, jak se zachránit. A když někomu teče jde o život, tak je celkem lehce ospravedlnitelné, že se rozhodne něco ukrást, což je ovšem opět zločin hodný odsouzení...

Zajímavé na tom je, že tohle není pohádka, ale v zjednodušené podobě to, co funguje v naší společnosti (na celém světě). Na začátku je centrální banka, která „půjčí“ státu do oběhu 100 peněz a ty peníze mají úrok. Tedy musí být vráceno víc, i když ty peníze v oběhu nejsou. Peníze se do oběhu mohou dostat, když je banka vydá, ale ty zase budou úročeny dalším úrokem... Prakticky centrální banka půjčí peníze dalším bankám a ty je pak půjčují dál, zase za úrok...
 

Příklady toho, jak by to mohlo být jinak

Je zde opravdu množství příkladů, které fungovaly nebo fungují. V knize se můžete dočíst např. o tom, jak:

• se jednomu starostovi v Brazílii povedlo přivést jeho město z úrovně „3. světa“ na úroveň „1. světa“ během jednoho roku,
• v obdobích krize lidé sami začali zakládat doplňkové systémy měny a některá města tak krizi dokázala přečkat bez újmy na zdraví
• lze vytvořit systém na podporu lokálního podnikání mezi několika sousedními obcemi
• lze podpořit vztahy v sousedství nebo na sídlišti a jak přivést lidi k tomu, že vylezou ze svých domovů a začnou se více navštěvovat, dělat více to, co je baví a potkávat se s druhými,
• se jednomu starostovi v malém rakouském městečku povedlo radikálně snížit nezaměstnanost a chudobu, konkrétně vytvořit 12-14x více pracovních příležitostí než v běžném systému,
• a mnoho dalších, které lze aplikovat ve všech možných oblastech naší společnosti. 

Samozřejmě, každý systém se dá využít pro „nesprávné věci“, ale to už je na našem svědomí.

Pár drobností z knihy (Bernard Lieater: Budoucnost peněz, PARADIGMA.SK 1999) si můžete přečíst i na následujících odkazech:

Budoucnost peněz 1

Budoucnost peněz 2

V knize je ještě spousta další údajů a informací, které běžného člověka překvapí a bude kroutit hlavou nad tím, že to tak může fungovat. Jako že např. ze 100mil. vydaných peněz se v systému vytvoří až 900 miliónu peněz, se kterými se číselně operuje, ale fakticky neexistují. Anebo že v některých zemích jsou centrální banky vydávající měnu v rukách soukromníků, apod. Ale o tom tady psát nechci.

Dovolím si první část textu zakončit citátem z knihy:„Lidé, kteří říkají, že se to nedá udělat, by neměli rušit ty, kteří to dělají.“ (Jack Canflield a Mark Victor Hansen)
 

Úplně na konci textu je ještě vysvětlení bodu 7. o tom, k jakým hodnotovým změnám dochází ve společnosti a co z toho může vyplývat...

A pro vytrvalé čtenáře přikládám několik úryvků.
 

Čekání na peníze nebo na Godota? (str. 139)

Co chybí, jsou peníze. Každý čeká na peníze.

Když se nad tím člověk zamyslí, je to fascinující jev. Představte si Marťana, který by přistál v chudinské čtvrti a viděl rozložené komunity, lidi spící na ulicích, bezprizorní nebo hladové děti, chřadnoucí stromy a hynoucí řeky, ekologický kolaps a všechny další problémy, které musíme snášet. Taktéž by zjistil, že my přesně víme, co bychom měli dělat. A nakonec by viděl, že mnoho lidí, kteří jsou ochotni pracovat, je buď nezaměstnaných anebo využívá jenom část svých dovedností. Viděl by, že mnozí jsou zaměstnáni, ale nedělají práci, která je baví. A že všichni čekají na peníze. Představte si, že by se nás ten Marťan zeptal, co to je za divnou věc, ty peníze, na které čekáme. Mohli byste mu s klidnou tváří říci, že čekáme na „dohodu uvnitř komunity jak používat něco – vlastně cokoliv – jako „prostředek směny“?

A že stále jen čekáme?

Náš Marťan by asi odletěl a přemýšlel o tom, zda na této planetě vlastně existuje inteligentní život.
 

Kolkované bankovky Wörglu (str.145-147)

... Jedna z nejznámějších praktických aplikací kolkovaných bankovek byla realizována v malém rakouském městečku Wörgl, které v té době (30. léta) mělo asi 4500 obyvatel. Když byl Michael Unterguggenberger... zvolen starostou, město mělo 500 nezaměstnaných, další tisícovce nezaměstnanost bezprostředně hrozila. Kromě toho bylo 200 rodin absolutně bez haléře.

Starosta... měl připravený dlouhý seznam projektů, který chtěl realizovat (vydláždit ulice, zavést vodovod do celého města, vysadit stromy v každé ulici a další potřebné opravy). Mnoho lidí bylo ochotných se do toho pustit a měli na to i všechny odborné předpoklady – ale starosta měl k dispozici jen 40000 rakouských šilinků, což představovalo jen nepatrný zlomek skutečné potřeby.

Avšak namísto toho, aby těch 40 tisíc šilinků utratil na první projekt, rozhodl se, že tyto peníze uloží do místní spořitelny na krytí místních peněz o stejné hodnotě, které vydal.

Tyto lokální peníze pak použil na financování svého prvního projektu. Protože na lokální bankovky bylo třeba každý měsíc lepit kolky (1% nominální hodnoty = každý měsíc bankovka ztratila 1% své hodnoty = negativní úrok), každý, kdo jimi dostal zaplaceno, se jich snažil co nejdříve zbavit, čímž dal automaticky práci ostatním. A když už některým lidem docházela fantazie, na co by tyto peníze ještě mohli použít, rozhodli se, že jimi v předstihu zaplatí komunální daně.

Wörgl bylo prvním městem v Rakousku, které si dokázalo efektivním způsobem poradit s nezaměstnaností. Nejenže se mu podařilo vydláždit či vyasfaltovat všechny ulice, přebudovat systém zásobování pitnou vodou a všechny ostatní věci z dlouhého starostova seznamu, ale dokonce postavilo nové domy, skokanský můstek a most s tabulí, která hrdě připomínala, že „Tento most byl postaven za naše vlastní Svobodné peníze“. Všechny tyto věci byly uskutečněny bez toho, že by se město přitom bylo zadlužilo. Šest vesnic v okolí začalo tento systém napodobovat, přičemž jedna z nich z výnosů postavila městskou plovárnu...

... Většina prací byla vytvořena díky oběhu kolkovaných bankovek, které lidi utratili až po provedení prací zadaných starostou. Ve skutečnosti každý jeden šilink ve formě kolkované bankovky vytvořil 12 až 14krát více pracovních příležitostí než normálně, paralelně obíhající šilinky. Aby si měna udržela platnost, musela být každý měsíc opatřena kolkem, v důsledku čehož bankovky rychle obíhaly a obchod se začal vzmáhat. Kolkování, které sloužilo jako pojistka proti zadržování a hromadění peněz, se ukázalo jako mimořádně účinný nástroj generující práci...
 

Případ Francie: „Le Grain de Sel“  (str.156-157)

... Když míra nezaměstnanosti ve Francii na počátku devadesátých let 20. století vyletěla nahoru, Claude Freysonnetová, specialistka na organické zemědělství z Ariége, se rozhodla vzít iniciativu do svých rukou. V roce 1993 se doslechla o doplňkových měnách od svého přítele... A hned na to vzniklo  Grain de Sel (doslova „zrnko soli“, což má dvojí význam, a znamená něco, co je třeba brát s rezervou)...

Dnes Claude prodává svou produkci organických sýrů 300 účastníkům své sítě Grain de Sel v Ariége. Své příjmy z Grain de Sel vynakládá na ovocné stromy pro svoji zahradu, na jízdní kola pro děti, dokonce i na automobil, který řídí. Eric, další účastník sítě, je nezaměstnaný a žije v domě, který si vzal do pronájmu výměnou za to, že dělá všechny potřebné opravy. Jí organické potraviny, jezdí na motocyklu a také si koupil malé kotě. Všechno je placeno v Grain de Sel. On zas poskytuje služby jako všestranný údržbář, což využívá pětatřicetiletá Chantal, která pak ve svém velkém domě ubytovává skupinu dětí během víkendů a prázdnin. Pětašedesátiletý Marcel tvrdí, že „konečně může realizovat některé své sny, které by v normálním peněžním systému nikdy nedošly naplnění“.

...

Kromě toho bylo zřízeno více než 350 center specializujících se výlučně na obchodování se znalostmi a informacemi...  Bernadette učí účetnictví výměnou za speciální recept na džem, Jean vyměnuje informace o tom, jako chovat kuřata, za recept, jak péct tradiční chléb, Dominique a Sophie dostávají lekce vaření od Marie, která má zájem se naučit holandsky. „Je to způsob, jak pěstovat vztahy, které přesahují prosté „dobrý den“. Je to ohromný způsob, jak navazovat přátelství....
 

Curitiba: brazilské město, které se vymanilo z Třetího světa (str.181-185)

V roce 1971 se Jaime Lerner stal starostou Curitiby, hlavního města jihovýchodního státu Paraná v Brazílii. Povoláním byl architekt. Ve stejné době městské obyvatelstvo prudce narostlo – ze 120 tisíc v roce 1942 na více než milion. V roce 1997 již počet obyvatel dosáhl 2,3 milionu. I pro toto město bylo typické, že většina zdejších obyvatel žila ve favelas, chudých čtvrtích sestávajících z chatrčí z lepenky a vlnitého plechu. Jedním z prvních oříšků, na které  Jaime Lerner narazil, byly odpadky. Nákladní auta odvážející smetí se ani nemohla dostat do favelas, protože tam chyběly cesty. V důsledku toho se hromadily kupy smetí, do nichž se navíc dostali hlodavci, a následně propukly různé druhy nemocí. Byla to chaotická bezvýchodná situace.

Vzhledem k tomu, že neměli peníze na „normální“ řešení (zarovnání země buldozerem a vybudování ulic), Lernerův tým vymyslel jiný způsob. Na okraj těchto favelas byly umístěné velké kovové popelnic, na nichž bylo velkými písmeny napsáno: sklo, papír, plasty, bioodpad apod. Popelnice byly taktéž rozlišeny barevně kvůli těm, kteří neuměli číst. Každý, kdo přinesl plný pytel vytříděného odpadu, dostal jízdenku na autobus. Sběr odpadu organizovaný školami umožnil chudým studentům získat sešity. Brzy byly celé čtvrti vyčištěné desetitisící dětmi, kteří se dokonce naučily rozlišovat i mezi jednotlivými druhy plastů. Rodiče využívali autobusové jízdenky k cestám do centra města, kde si našli zaměstnání.

... Dnes se tohoto procesu účastní 70% všech domácností v Curitibě. Pouhých 62 chudších čtvrtí vyměnilo 11 tisíc tun odpadu za zhruba milión autobusových jízdenek a 1200 tun potravin. V uplynulých třech letech více než 100 škol vyměnilo 200 tun odpadu za 1,9 miliónu sešitů. Jen recyklace papíru ušetří ekvivalent 1200 stromů denně. ...
 

Směna PEN (str.180-181)

Olaf Egeberg žije v Takoma Parku ve státě Maryland na hranicích s Washingtonem DC, kde je umístěno ústředí amerického ministerstva financí a Federální rezervní banky. Po odchodu do důchodu cítil vůči komunitě určitý dluh. „V těchto dnech a v této době ztrácíme ten nejvzácnější zdroj: naše vzájemné vztahy. Můžeme mít společnost na dosah ruky, zde, kde již jsme. Myslím si, že sousedství je tou nejdůležitější společností, kterou teď máme budovat,“ argumentoval.

Na rozdíl od Ithacy je toto rozhodně komunita s převládající střední třídou, kde je velmi nízká nezaměstnanost (asi 1%). Olaf se rozhodl definovat svoje sousedství jako rodiny do okruhu pětiminutové pěší chůze od centra města – zhruba 450 rodin. Tudíž jméno „Philadelphia-Eastern Neighbourhood“ (zkratka PEN) pro ulice na hranici těchto bloků.

Rozeslal 50 dopisů, v nichž popsal, jak bude směna PEN přispívat k „budování společnosti, která by ve větší míře poskytovala podporu všem. Bude více lidského kontaktu, více vzájemného poznání než předtím“. Na svůj dopis však nedostal ani jednu odpověď. Protože byl touto nulovou odezvou zmatený, rozhodl se, že všechny domy navštíví osobně. Záhada byla okamžitě objasněna: každý byl totiž přesvědčen, že nemá co nabídnout. Všichni si mysleli, že aktivity ve Směně budou jako běžné obchodní transakce. Například účetního, který je vášnivý houbař, nenapadlo, že by jiní lidé mohli mít zájem dozvědět se více o houbách. Důchodkyně, která žila 10 let v Evropě, si nikdy nepomyslela, že by svoje znalosti mohla směnit za něco, co by sama potřebovala.

Je velký rozdíl mezi běžnými komerčními Zlatými stránkami a adresářem PEN. V něm je totiž nabízeno mnoho takového zboží a takových služeb, za které by lidé nedali jediný dolar. Taktéž je tam mnoho věcí, které lidé rádi dělají, protože je to baví. Je to práce prováděna se zájmem a nikoliv nudné zaměstnání.

V důsledku toho se v Takoma Parku děje něco jiného. Ukazuje se, že doplňková měna a adresář jsou jen olejem působícím jako mazadlo představivosti, záminka pro navázání prvních kontaktů. Většina současných směn používá komplementární měnu jen pro část transakce – a někdy ani to ne – a zahrnuje směny, které by zpočátku nikoho nenapadlo dávat do adresáře nabídek. Postupně si sousedé  zvykli pomáhat jeden druhému bezplatně, bez jakékoliv měnové směny.

...
 

Hodnotové změny ve společnosti (str. 249-254)

Udržitelná hojnost je pojem, který autor používá a kterým říká, že podle něj je možné zajistit pro lidi trvalou hojnost.

„... Dvě významné studie o ekologické udržitelnosti... ukázaly, že současně bude potřebný hodnotový i technologický posun. ... Prosazování technologických inovací (bez hodnotové změny) je jen natahováním času...“

 Dále se uvádí, že v r. 1994 byl završen jeden 20-letý průzkum v USA zkoumající proměnu hodnot a podobný průzkum byl proveden i v Evropě (1997). (od té doby tedy už máme další posun) Paul Ray zjistil, že v USA dnes vedle sebe žijí tři subkultury. Každá z nich je samostatným světem a má svůj vlastní pohled na svět.

Tradicionalisté – náboženští konzervativci, předmodernisté, cca 29%, jejich význam od 2. sv. války klesá. Až do nedávna se podíleli na politické scéně.

Modernisté – dominantní subkultura ztělesňující oficiální „západní způsob života“, klesli z triumfální většiny po roce 1950 na dnešních 47%... Zastávají názory, které formovaly průmyslový věk. Ale i když jejich procentuální podíl klesá, modernistické hledisko zůstává i nadále jediným, které je reflektované v masmédiích.

Kulturní kreativci – jejich počet se neustále zvyšuje (před 20i lety cca 3%, nyní (1994) 23,6%.

Právě tak jako modernistický pohled byl reakcí na to, co považoval za přílišné zjednodušení a výstřednosti náboženského světonázoru v pozdním středověku, kulturní kreativní subkultura vznikla jako reakce na slepotu a excesy modernistické tradice.

Na osobní úrovni je jejich hlavním zájmem seberealizace, tj. vnitřní růst na rozdíl od vnější sociální prestiže.

Na kolektivní úrovni je jednou z jejich hlavních starostí rozpad komunity a zhoršování životního prostředí (92% chce obnovit komunitu, 87% věří v ekologickou udržitelnost). Řekli byste, že takových lidí může být i u nás aspoň 20%???

Ray Oak dále rozlišuje dvě skupiny kulturních kreativců:

Zelení kulturní kreativci (13%) se zajímají o ekologické a sociální problémy z laického hlediska. Mají tendenci být aktivisty na veřejné aréně. Zaměřují se na řešení problémů „tam“ a nemají takový zájem o osobní proměnu.

Jádru kulturních kreativců (10,6%) záleží na osobním vývoji i na ekologii. Seriózně se zajímají o psychologii, duchovní život, seberealizaci, sebeprezentaci. Rádi si osvojují nové myšlenky, jsou více sociálně zaměření a zajímají se o ekologickou udržitelnost. Dvě třetiny jádra kulturních kreativců jsou ženy, které vysvětlují důležitost „ženských otázek“ v současných debatách.
 

Co je překvapivé?

Mnozí jsou překvapeni, odkud se vzalo tolik kulturních kreativců během necelé jedné generace. To mě skutečně překvapilo. Dokonce i lidé, kteří jsou součástí této subkultury, se považují za izolované výjimky.

Tento dojem má dvě příčiny:

• neexistuje organizace, jež by je identifikovala
• neexistuje obraz v médiích.

Žádná organizace

Jednou z hlavních příčin této relativní neviditelnosti je to, že tato subkultura nezplodila masovou politickou stranu, masové náboženské hnutí či dokonce nějaký vyhraněný identifikovatelný trh publikací. Kulturní kreativci jsou z povahy eklektikové, jenž si vybírají a volí podle svého zájmu od středoproudých až po marginální, a to jak tuzemské, tak zahraniční. Takže neexistuje místo či skupina, kde by se setkávali a kde by je bylo možno spočítat.
 

Žádné zrcadlo

Co je ještě důležitější, masmédia a politická diskuse, naše zrcadla společnosti, jsou stále ještě úplně ponořené do modernistické subkultury a téměř úplně odrážejí toto hledisko. Kdykoliv se zmiňují o subkultuře kulturních kreativců, mají tendenci ke karikování celé skupiny: patří sem například okrajová skupina „vyznavačů New Age“, která reprezentuje necelá dvě procenta populace... Když se takovýto obraz objevuje v médiích, většina kulturních kreativců se v tom ani nepoznává.

Tato neviditelnost – dokonce i pro samotné členy – může být nejzvláštnějším rysem této nové subkultury.

Když přišel po renesanci do módy modernismus, „modernizátoři“ se velice dobře uvědomovali, že jsou hnutím. Erasmus Roterdamský a francouzští encyklopedisté byli v popředí zájmu tehdejších médií, která sledovala všechny jejich kroky. Ostatní je vnímali jako hnutí a taky se vzájemně znali. Bylo tomu tak, i když představovali jen 1 či 2 procenta populace své doby v porovnání s 24 procenty, které dnes představují kulturní kreativci. Takže když sociálně politická realita těchto trendů nakonec pronikne do vědomí, můžeme očekávat mnohem rychlejší posun, než tomu bylo v době, kdy se zrodil modernizmus.

Výše uvedené odstavce souvisejí jen částečně s celým tématem knihy, ale propojily mi hodně věcí dohromady. Vědomí toho, že je nás mnohem víc, než si myslíme, akorát o sobě nevíme, mě motivuje k tomu, abych dal o sobě vědět a abych podpořil ostatní, aby též o sobě dávali vědět. Aby přestali přijímat nálepky – v naší společnosti se celkem ujala nálepka „ekoterorista“ pro lidi angažující se v ekologii a pro lidi se zájmem o duchovní rozvoj se ujala nálepka „sekta“ – a dovolili si projevit se.

V pocitu „izolované výjimky“ se člověk často radši stáhne do ústraní, ale jestliže je nás (byť s velkou názorovou růzností) cca 25%, tak už stojí za to, abychom byli vidět a slyšet. Abychom tu a tam řekli, co si myslíme a tu tam se spojili či podpořili. Kniha mi též znovu pomohla uvědomit si takovou malou samozřejmost, že nemám jen srdce k cítění a mozek k myšlení, ale též hlas k vyjádření a ruce, které jej mohou podpořit činem.

Mávám tímto všem, kteří už někdy byli nazváni ekoteroristy či sektáři. :)  Těmto i všem ostatním přeju příjemný den a hodně užitku z řádek, které jste si právě přečetli.