Rick Strassman žije a praktikuje psychiatrii v západním Novém Mexiku a je mimořádným profesorem psychiatrie na Lékařské fakultě University of New Mexico. Publikoval téměř 30 vědeckých prací, které prošly oponenturou, apůsobí jako odborný znalec u několika vědeckých časopisů zabývajících se psychiatrií. Je poradcem amerických federálních i lokálních agentur, mimo jiné federálního Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, Národního institutu proti zneužívání drog, Úřadu pro zdraví veteránů a Úřadu pro sociální záležitosti. Doktor Strassman se na University of New Mexico zabýval mimo jiné výzkumem funkce melatoninu, hormonu produkovaného epifýzou, a jeho tým dokázal jako první vysvětlit jednu z rolí melatoninu v lidském organismu. Jak jsme viděli v jedenácté a dvanácté kapitole, zahájil také výzkum působení halucinogenů na člověka, první za posledních dvacet let, který povolila a financovala americká federální vláda. Výsledky publikoval v důležité a k zamyšlení nutící knize DMT: The Spirit Molecule (Park Street Press, Rochester, Vermont 2001). Tento rozhovor byl veden v květnu 2005.

Graham Hancock: Mne nejvíce na vašem mimořádně zajímavém výzkumu látky DMT fascinují podrobné popisy setkání s „bytostmi”, „stvořeními” atd., které uvádějí vaši dobrovolníci, a důsledky, jež mohou mít tato svědectví pro nezaujaté zkoumání povahy reality. Upozorňujete na šokující podobnosti mezi těmito popisy, které jste získal při experimentech s DMT, a výpověďmi lidí, kteří věřili, že je uneslo UFO, a popisovali tato setkání s „mimozemšťany” Johnu Mackovi (a dalším). Navíc jste si pravděpodobně vědom početných, téměř identických popisů setkání s „kouzelnými bytostmi”, „elfy^” atd., které nacházíme v etnografii a folkloru, a šamanských setkání s různými typy „duchů^”. Protože víme, že vaši dobrovolníci měli „halucinace”, jak jsou tyto zkušenosti konvenčně definovány, není proto příliš násilné dedukovat – jak jste to vy sám navrhl v případě „mimozemšťanů^” – že tyto kategorie velmi podobných zkušeností by mohly být také halucinacemi. Je-li tomu tak, existují ale vědecké teorie o tom, jak mozek „konstruuje^” složité halucinace (ze vzpomínek, osobní historie atd.), schopné vysvětlit tak velký rozsah podobností u zjevně „ne-reálných” zkušeností, které uvádí tolik různých lidí z tak odlišným kulturním zázemím a z tak různých časových období historie?

Rick Strassman: Podstata této otázky závisí na tom, zda člověk věří, že všechny tyto fenomény jsou generovány uvnitř, nebo zda si myslí, že jsou to vnější vjemy či nějaká kombinace obojího. Mozek člověka je samozřejmě ovlivněn jeho zkušeností. Jako by se mozek učil prostřednictvím zkušenosti zvláštnímu jazyku – získává slovník, vjemový, citový a poznávací – založený na tom, s čím přicházíme do kontaktu, a na omezeních daných naším mozkovým hardwarem a softwarem.

Máme-li toto na mysli, můžeme se podívat na jasnovidné zkušenosti, které lidé mohou mít po požití psychedelik, ze širšího hlediska. Přirozeně existují pouhé „výrony^” předtím normálně potlačovaných nebo nevyjádřených obrazů, myšlenek, pocitů a tak podobně – zvláště při nižších dávkách těchto drog nebo u těch, kteří k nim mají nižší vnímavost (buď z biologických nebo psychologických důvodů) – ale v hlubších spodních patrech, kam mohou tyto drogy zavést naše vědomí, se může stát něco jiného. Jsme donuceni dát vnějším silám nebo bytostem či vlivům, které by pro nás jinak mohly být neviditelné, takový háv, abychom je dokázali rozpoznat. Z toho vyplývá předpoklad, který vyslovili už mnozí jiní – že andělé, démoni, skřítci, elfové, trpaslíci etc. jsou podobná „stvoření^”, ale objevují se v pře-vleku, jenž je kulturně nebo osobně zabarven či předurčen. Je to něco jako lodě kapitána Cooka, v nichž domorodci z jižního Pacifiku viděli buď obrovské viny nebo vůbec nic – a teprve když se k nim skutečně přiblížili a sáhli si na ně, mohli je vidět v jejich pravé formě.

Takže hodné bytosti mohou být viděny jako „andělé^”, zlé síly jako „démoni^”, podivné síly na sebe mohou brát podivné podoby a emocionální zabarvení – čili přebírají specificky osobní a sociální tvary a mocenství, které nám sdělují povahu sil nebo informací, jež reprezentují či předávají.

Drogy jako DMT zajišťují přístup k těmto silám nebo bytostem a potom naše vlastní osobnosti a kultury fungují jako prismata, skrze která je vidíme.Tady může být také důležitá náboženská, etická a morální výchova. Je třeba mít pokud možno co nejméně zkaženou osobnost a psychologii. Nerozhoduje to, jak bude droga silná. Pokud bude působit na zanesenou, lakotnou, sadistickou rovinu vědomí, nebude takový jedinec schopen vidět věci, které budou moci spatřit ti, kteří na sobě pracují desítky let. A jakmile sestoupíme z rozšířené úrovně vědomí, tak to, co si můžeme pamatovat a pak použít, určitě bude záviset na organizaci a struktuře naší osobnosti, která už existovala dříve.

Ve skutečnosti nejsem pro to, aby se zkušenosti mých dobrovolníků vysvětlovaly jako „halucinace”. Probírám řadu možných, relativně přijatelných modelů, jak objasnit jejich prožitky.

Nicméně narazil jsem na problém toho druhu, že jejich zkušenosti byly vykládány jako něco jiného, než čím zřejmě byly. Za prvé, většina dobrovolníků popisovala své zkušenosti jako reálnější než reálné. Jako vizuálně intenzívnější, emocionálně působivější, a hlubší, pokud jde o poznání a spiritualitu, než cokoli jiného, co zažili předtím. Navíc téměř jednohlasně pro-hlašovali, že by si nikdy nedokázali představit, vymyslet, nebo nějak jinak vynalézt či v halucinacích vidět takovéto věci.

Opravdu jsem nejdříve začal s modelem „halucinací”, tedy že „to je váš mozek pod vlivem DMT”. Nicméně dobrovolníci odmítli tuto teorii jako nerealistickou – ,Jak by mohla existovat mozková centra pro tak složitě konstruované dějové linie, vidiny a poselství?" Pak jsem zkoušel freudovský model nevědomí: že to, co prožívali, mělo povahu symbolických představ, nevyjádřených hnutí, impulzů, pocitů a podobně. I tomu se dobrovolníci vysmáli. Nabídl jsem jungovský model pracující s myšlenkou, že jejich vidiny představují archetypální konstrukty. Opět jsem se nikam nedostal. V některých případech se zdálo, že vidiny splňují mnoho kritérií snů, a v těchto případech se dobrovolníci dali snadno přemluvit k tomu, abychom se vydali touto cestou – abychom zkoumali, co by tyto „sny” mohly reprezentovat v jejich životech – ale tyto typy zkušeností byly dosti řídké.

Nakonec jsem se rozhodl, brát tyto zkušenosti _»jako takové". To jest, jestliže dobrovolníci viděli bytosti ze zdánlivě jiných dimenzí reality a vstoupili s nimi v kontakt, akceptoval jsem to tak. Jinými slovy, přestal jsem dělat z jejich zkušeností něco jiného než to, čím se zdály být. Když jsem se začal chovat takto, dobrovolníci se začali svěřovat více a více s vyslovenou podivností jejich zkušeností pod vlivem DMT. Mohl jsem se také snáze uklidnit a více pracovat se zkušenostmi dobrovolníků, protože se zdálo, že je mezi nimi tolik podobností.

Jestliže byly tím, čím se zdály být, kde potom mohly sídlit reality tohoto typu? Tehdy jsem sám sobě začal dovolovat úvahu, že DMT je branou do alternativních dimenzí reality – snad paralelních vesmírů nebo temné hmoty, o které ve své knize dosti svobodně spekuluji.

Graham Hancock: Jste stále otevřen této hypotéze a byl byste připraven říci více o problémech, které to znamená pro vědecké pochopení povahy reality a vědomí?

Rick Strassman: Přikláním se k této myšlence více než kdykoli předtím. Primární problém při dokládání a rozpracovávání mých teorií spočívá v tom, že disponujeme jen naší myslí/mozkem. Nemáme žádné jiné technické vybavení, s nímž by se daly takové fenomény verifikovat jako něco, co existuje vně kontinua tohoto časoprostoru. Pokud bychom mohli tyto věci fotografovat, mohli bychom všichni dospět k dohodě, že existují. Nicméně na mne velmi zapůsobily podobnosti existující ve výpovědích našich dobrovolníků a v následujícím velkém počtu informací, které jsem dostal od těch, kdo měli takové zkušenosti pod vlivem psychedelických drog nebo spontánně bez drog – snad kvůli zvýšené hladině endogenního DMT vyvolané různými prostředky, jako je meditace, stres, nespavost atd.

Vědecká metoda má za následek vědecké porozumění problému. Charles Tart napsal v sedmdesátých letech pro časopis Science hezký článeček o „vědě zabývající se zvláštními stavy^”, v němž popisuje, co potřebují „vědci zabývající se zvláštními stavy^”, kteří budou zkoumat různé stavy vědomí za použití základních nástrojů vědecké metody: údajů z terénu založených na „anekdotických^” svědectvích, nově vytvářených hypotéz, experimentů, shromažďování dalších dat, ověřování teorií založených na nových datech a tak dále. Patří sem i školení kádru vědců, kteří by byli odborníky na tyto „pokusy^”. Tart nicméně v tomto případě doporučil studovat s pomocí této permutace vědeckých metod stavy vědomí, nikoli objektivní externí realitu. Jestliže „stavy vědomí” nahradíte „stavy reality”, myslím, že se ocitneme v podobné situaci.

Graham Hancock: Stavíte se proti biologickému redukcionismu mnoha vědců s důležitou myšlenkou, kterou kromě jiných zvažovali také William James, Aldous Huxley a Albert Hoffman. Je to myšlenka mozku jako při-jímače, který určité halucinogeny (a další techniky) mohou přeladit tak, aby přijímal jiné frekvence s mnohem obsažnější „realitou^”, než je normálně dosažitelná pro naše smysly. Víte o nějakých faktech v rámci převažujícího materialistického/empirického vědeckého paradigmatu, která by vyvrátila model „přijímače^”? Jestliže ne, na základě čeho podle vás má tolik vědců z hlavního proudu tak ostře přezíravý přístup k halucinacím a proč tak neoblomně tvrdí, že informace, které obsahují, nemohou být v žádném případě pravdivé?

Rick Strassman: To téměř spadá do oblasti „filozofie vědy^”. A o té vím málo. Jsem si jist, že někdo by mohl „prokázat nesprávnost^” myšlenky mozku jako přijímače s použitím materialistických argumentů. Protože taková teorie spadá mimo to, co „známe^”, nebo mimo to, co je „reálné^”, nemůže se to stát. To se jeví jako dosti nezralý způsob pohledu na věc, který navíc věda sama v historii nesčetněkrát vyvrátila. Tady věda začíná být dalším nástrojem fundamentalismu používaného zlem.

Model mozku jako přijímače je právě ten případ. Mozek přijímá informace na frekvenci, na kterou je v ten konkrétní čas naladěn. Zjevně existují příklady objektivních technických přístrojů, měnících to, co můžeme vidět: mikroskop nebo přístroje na vidění v noci, radar či teleskop. Meditace je „subjektivní^” technika nebo nástroj, který je zřejmě relativně dobře zaveden jako metoda, jež nám umožňuje zakoušet věci normálně nedostupné. To platí i pro „biofeedback^”, což je případ, kdy jsme školeni za pomoci nějakého přístroje, abychom „cítili^” fyziologické funkce, které byly předtím podle přesvědčení každého mimo dosah našeho vnímání.

Teorie o psychedelických látkách zajišťujících ještě větší rozsah toho, co je vnímatelné, nejsou o mnoho více než rozšíření, i když poněkud radikální rozšíření, toho, co jsme už zabudovali do našeho vědeckého biolékařského světového názoru.

Pozoruhodná věc na DMT je to, že je endogenní, že to je psychedelická látka vlastní mozku. A fakt, že je schopný mít tak úžasné a proměňující účinky činí teoretizování o tom, jakou roli má v lidském vědomí, tak podmanivé.