Graham Hancock: Další model, o němž uvažujete, je, že „aktivujeme určitá místa v mozku s předem daným obsahem, která vyvolávají v mysli soubor obrazů a pocitů. Jak jinak by mohl takový počet lidí hlásit podobné zkušenosti: stvoření s rysy hmyzu a plazů?^” (DMT: The Spirit Molecule, s. 200.) Ale zjevně také vidíte mnoho problémů spojených s tímto modelem a na téže stránce se ptáte: „Jak by mohl kdokoli věřit, že existují části mozkové tkáně, které po případné aktivaci vysílají setkání s bytostmi, s experimenty a s přeprogramováním?” Kam jste s tím dospěl dnes? Koneckonců se často

tvrdí, aniž by to vyvolávalo spory, že takzvané entoptické fenomény se objevují v určitých změněných stavech vědomí, protože jsou „pevně dány” struktuře našeho nervového systému. Proč by nemohly být mnohem složitější zkušenosti jako ty, které hlásí vaši dobrovolníci, nějakým způsobem také „pevně dány^”?

Rick Strassman: Entoptické fenomény jsou bity informací, z nichž jsou tvořeny složitější konstrukty. Je to jako postavit celou otázku trochu na hlavu. Mozek nekonstruuje mysl, ale možná mysl konstruuje mozek. Tedy, entoptické kousky mozkové struktury jsou přesně to, co mysl potřebuje, aby ukázala jev, kterým se právě zabývá.

Vždy se nabízí analogie s televizí a v této formě za ni dlužím vděk svému příteli a mentorovi Rupertu Sheldrakeovi. Můžeme rozebrat televizní přístroj do poslední součástky a zkoumat, jak pracuje každý tranzistor a spínač. Nicméně nemůžeme vysvětlit programy, které běží v televizi, tím, že pochopíme mechanismy funkce každé její součástky.

Všichni máme DNA, mitochondrie, tkáně a buňky. Ty jsou ale složeny velmi specifickým způsobem, aby vytvořily orgány, údy a ty jsou pak samy organizovány specifickým způsobem, aby vytvořily lidské tělo. I tak je to jen tělo bez života, špalek masa. Bez zastřešujícího principu, který oživuje a řídí všechnu tuto hmotu, není mnoho, o čem by se dalo mluvit. V podobném duchu entoptické zlomky a kousky, které jsou podle přesvědčení lidí pevně zabudovány do našeho mozku, by existovaly v absolutním vakuu, pokud by nebyly organizovány a řízeny konkrétním způsobem přicházejícím prostřednictvím jasnovidné zkušenosti.

Graham Hancock: Abychom toto téma ještě trochu rozebrali, jste schopen si představit jakýkoli typ evolučního procesu (během pěti nebo sedmi milionů let dlouhého příběhu lidské evoluce od našeho posledního společného předka se šimpanzem), který by byl schopen vnést do nervového systému všech lidí „setkání s bytostmi, experimenty a přeprogramováním^”? To pro mne představuje skutečný problém, pokud jde o tuto teorii, která je tak často předkládána jako vysvětlení všech podobností. Jestliže je takováto informace naší pevnou součástí, tak jak, kdy a proč do nás byla vložena?

Rick Strassman: Zdá se, že tento mechanismus, řekněme pod záštitou DMT, je vložen do každého savce, který byl zkoumán. DMT existuje v mozku a krvi i mozkomíšním moku lidí, myší, krys nebo primátů. Navíc byl DMT nalezen v ohromném množství rostlin. Také ve velkém počtu různých ryb. A bezobratlých.

Žádné náboženství, ať už jakéhokoli významu, nepodceňuje duchovní podstatu veškerého bytí včetně rostlin, zvířat, nerostů, prostoru, času, světla/energie a čehokoli. Přinejmenším v hmotně biologické říši se DMT jeví jako spojovací článek, funkční mechanismus, jímž se tato duchovní podstata projevuje a skrze nějž se toto nadpřirozené spojení stává možným. Bůh chce, abychom byli božští. V blízkosti Boha se můžeme naučit, jak Boha napodobit. Snad DMT znamená jednu z cest, která nám umožňuje komunikovat s Bohem mnohem intenzívněji – v dobrém i ve zlém.

Graham Hancock: Vidíte nějaký způsob, kterým by se daly zážitky, jež při-náší DMT, popsat jako „adaptivní” v konvenčním evolučním smyslu?

Rick Strassman: To se dotýká toho, nad čím jsem strávil v úvahách několik posledních let. To jest, jaká je evoluční/adaptivní role endogenního DMT? Před několika lety jsem byl požádán, abych reagoval na článek Karla Jansena publikovaný v Journal of Near Death Studies týkající se jeho teorie, že nějaká ketaminu podobná sloučenina je zapojena do klinické smrti. Karl je dobrý přítel a kolega a dost dlouho jsme se kvůli těmto myšlenkám potýkali.

Karl zřejmě předpokládá, že takovéto endogennímu ketaminu domněle podobné substance účinkují právě jako ketamin, který funguje jako neuroprotektivní látka v případě, že mozek při klinické smrti trpí nedostatkem kyslíku. Ketamin je sám o sobě také psychedelický. Karl přichází s myšlenkou, že ketaminu podobné endogenní substance vyvolávají při klinické smrti prožitky jako vedlejší efekt své primární role – kterou je ochrana traumatizovaného mozku před poškozením.

Je třeba říci, že další zprávy o takových ketaminu podobných endogenních sloučeninách se již neobjevily.

Nicméně já jsem si začal myslet opak. Tedy že DMT a jemu podobné látky produkují psychedelické prožitky během klinické smrti, protože to je děj, který se v té době v našem vědomí odehrává – když umíráme, něco vidíme, cítíme, slyšíme, něco si myslíme a DMT je ta záštita, jejímž prostřednictvím se to děje. A místo toho, aby DMT vytvářel prázdný, tmavý stav nicoty, což se podle přesvědčení některých lidí děje při smrti, dělá pravý opak. Důvodem je podle mého názoru skutečnost, že probíhá úplně opačný děj. Vědomí odlétá z těla vstříc smrti tak říkajíc na křídlech DMT. Tak to probíhá a DMT je tím mechanismem, který tento proces realizuje.

Doufám, že se vyjadřuji jasně. Klinická smrt samozřejmě není halucinace – je to děj, který se odehrává, když umíráme. A tento děj naše vědomí prožívá. Jak jinak by mohly existovat tak konzistentní zprávy o takových zkušenostech ze všech dob a kultur? Jak by to mohl být nějaký artefakt? Jaké další důkazy potřebujeme? Proč by příroda nebo Bůh upravili ty věci takhle? Bylo by mnohem laskavější, kdyby nás sloučeniny, usnadňující přechod do smrti, nechaly jednoduše odejít do nicoty, pokud by toto měl být jejich úkol. Je to zřejmě naopak, smrt je asi něco jiného a DMT nás na této cestě převádí.

Graham Hancock: Apropos, o tom jste psal (v Entheogens and the Future of Religion, s. 158–159): „Proč máme všichni v našem mozku DMT? Proč existuje sloučenina, která, je-li podána (nebo vyprodukována), generuje zkušenosti s ,kontakty s mimozemšťany', smrtí, cestováním ve vesmíru a další mimořádné účinky? Nicméně v případě křemíku v počítačovém čipu nikdo srovnatelnou otázku neklade. Křemík je v počítačovém čipu, protože pracuje, je to ta nejlepší molekula pro potřebnou funkci. Podobně máme v našem mozku DMT, protože funguje. Je to ta nejlepší molekula pro požadovanou funkci, pro přeladění vjemových schopností našeho mozku.” V daném případě se naskýtá evoluční otázka, „proč potřebujeme takové schopnosti, jestliže konvenční model reality je správný?”

Rick Strassman: Náš konvenční model reality je správný pro tuto rovinu reality. A vezmeme-li v úvahu endogenicitu a povahu účinků DMT, můžeme tento konvenční model rozšířit o to, co se nyní považuje za nekonvenční světy, ty, které byly dříve v kompetenci náboženských, duchovních a šamanských spiritualit.

Zdá se mi, že jeden z problémů s prací s DMT a se závěry, k nimž jsem dospěl, představuje to, že nezapadají dobře do žádného světového názoru – tedy přinejmenším do toho vědeckého a spirituálního. A ten „novodobý^` ignoruje reálná nebezpečí vlastní spirituální i fyzické rovině. Vědecký model se obvykle omezuje na objektivní realitu, i když některé objevy ve fyzice a astronomii jsou samy o sobě pěkně psychedelické – ale nepronikly příliš do každodenního žargonu a myšlení, zvláště ne v psychiatrii. A skutečnost, že tyto myšlenky se podílejí na ne-tělesné, ne-fyzické rovině existence, o kterých se obvykle mluví jako o _»spirituálních”, mé kolegy rozzlobí (v nejhorším případě), nebo je to rychle přestane zajímat (což se děje nejčastěji).

A kvůli faktu, že DMT dovoluje relativně spolehlivý vstup do stavů vědomí nebo rovin reality, které byly doposud výlučným písečkem náboženských organizací a doktrín, se ježí i členové těchto institucí. Odpadá potřeba studovat, modlit se, skládat řádové sliby, nosit speciální úbor a účes, vyměňovat si zvláštní úklony a stisky rukou.

Přál bych si, aby existoval nějaký způsob, jak tyto propasti překonat. Proč nevzít to nejlepší z obou světů? Tedy vědeckou metodologii s jejím zvládáním fyzického/přirozeného světa (rozuměj přístup k DMT) a etické/morální přednosti existující v náboženství?

Graham Hancock: Měl jste po publikaci knihy DMT: The Spirit Molecule nějakou příležitost rozvíjet svou hypotézu, že „zkušenost s únosy provedenými mimozemšťany je možná způsobena nadměrnou hladinou DMT v mozku^”? Měl jste někdy možnost porovnat si poznámky přímo s Johnem Mackem před jeho tragickou smrtí při automobilové nehodě, k níž došlo minulý rok?

Rick Strassman: John si myslel, že tu existují udivující podobnosti, a já si myslím, že by, kdyby to čas dovolil, souhlasil se spoluprací na nějakém výzkumu, při kterém by někteří jeho pacienti dostávali DMT, aby se určilo, jak blízko k sobě mají oba fenomény.

Nepokračoval jsem v nějakém výzkumu. Mnoho sdělení, jež jsem dostal od lidí od té doby, kdy kniha vyšla, potvrzuje, o čem jsem já přesvědčen — tedy, že řada z těch, kteří mají spontánní zkušenosti s „kontakty s bytostmi^”, zřejmě má to, co bychom v našem klinickém výzkumu nazývali jednoznačně velkou dávkou DMT.

Někteří lidé, kteří jsou proti mé teorii, argumentují nedostatkem fyzických „stigmat^” únosu a relativně nízkým (téměř nulovým) počtem hlášení typických „Greyů^” z literatury.

Ohledně otázky stigmat jsem dospěl k přesvědčení, že pravděpodobně existuje spektrum „setkání^” od varianty čistě na úrovni vědomí k variantě čistě na fyzické úrovni. U těch druhých může docházet k tvorbě stigmat, ale o těch toho vím nejméně. Setkání na úrovni vědomí mohou být velmi pravděpodobně zprostředkována via DMT.

Ohledně relativní absence „Greyů^” platí, že nic nebrání těmto bytostem obléci si jiný háv!

Graham Hancock: V DMT: The Spirit Molecule se ptáte: „Co by se stalo s výzkumem říší duchů, kdybychom se do nich mohli spolehlivě dostávat díky molekulám jako DMT?” Co tedy myslíte, že by se stalo?

Rick Strassman: Nejsem si jistý, co by se stalo. Myslím, že by to bylo pří-liš pro fundamentalisty z každého náboženství a ti by to potlačili nebo ignorovali. Bylo by to ale také příliš pro fundamentalistické vědce – tedy vědce, kteří zaměňují to, co je doposud známo, za to, co je možné a co musí být teprve potvrzeno jako pravda.

Zájemcům o tuto problematiku, by to mohlo přinést revoluci v našich znalostech o říších duchů, a tudíž by to mohlo mít pozitivní účinek na evoluci našeho druhu. Nicméně síly zla právě nyní, zdá se, mohutní především kvůli používání černo-bílého fundamentalistického přístupu k realitě. Odstíny, nuance a dokonce i šokujícím způsobem zjevné protiklady k fundamentalistickému světovému názoru nemají velkou šanci, když jsou v takové menšině a tak obávané.

Ne že bychom se dověděli něco, co jsme ještě nebyli připraveni se dovědět – pokud je to však příliš mimo naši sféru, neuvidíme to, neuslyšíme, neporozumíme tomu. Proto je spirituální, náboženská, šamanská výuka tak důležitá – musíme být připraveni uvážit ty nejpodivnější a nejneočekávanější jevy a informace. Vždyť není předem dáno, že říše ducha jsou dobré už ze své podstaty. Určitě existují temné spirituální síly. Nechceme se nechat zlákat něčím, co slibuje přínos jen proto, že je to ne-fyzické povahy.

Když se prudce zvýší naše vědomosti o duchovních říších, snad se naše chápání fyzických/materiálních světů vyvine – v etičtější, kooperativnější a přínosnější způsoby. Bude k tomu třeba spousta optimismu a odvahy.