Máme zde podzim, ptáci stále ještě migrují před nastávající zimou od severu více na jih a tak neuškodí ve vzpomínce, provázejíc naše kroky od jara ptačími nápěvy, malé připomenutí a ukázka z díla Richarda Bacha - Jonathan Livingston Racek.

 Vyhoštění z hejna

Když se Jonathan Racek vrátil k hejnu nocujícímu na pobřeží, byla už dávno noc. Únavou se mu točila hlava, ale samou radostí si před přistáním dal ještě jeden přemet a kopaný výkrut. Až uslyší o tom velkém převratu, pomyslel si, určitě budou skákat nadšením. Teď bude aspoň pro co žít! Místo ucouraného pendlování mezi rybářskými loděmi a pobřežím bude mít život konečně smysl! Vyhrabeme se z tuposti a najdeme sami sebe, budou z nás tvorové plní dokonalosti, inteligence a znalostí. Konečně můžeme být svobodní! Můžeme se naučit létat! Viděl před sebou skvělou a zářivou budoucnost. Když přistál, rackové seděli shromážděni v Radě. Bylo vidět, že tam sedí už nějakou dobu. A ona na něj opravdu čekali!

„Jonathane Livingstone Racku, postav se doprostřed!“

Z hlasu staršího zněl nejpřísnější úřední tón. Postavit se doprostřed mohlo znamenat jediné: nejhlubší zahanbení nebo krajní zneuctění! Kvůli poctě bývali doprostřed povoláváni výhradně vědcové Hejna. Už vím, blesklo mu hlavou, to bude kvůli té snídani, určitě viděli ten Převratný krok! Ale já o pocty nestojím. Netoužím po tom, abych se stal vůdcem. Chci se se všemi podělit o své poznatky, ukázat jim obzory, které se před námi otvírají. Pak vstoupil doprostřed kruhu.

„Jonathane Livingstone Racku,“ oslovil ho Starší. – „Postav se doprostřed kruhu, ať tě všichni rackové vidí!“

Bylo mu, jako by ho někdo praštil klackem do hlavy. Nožičky se pod ním třásly, křídla se naježila a v uších mu začalo hučet. Cože? Má tu stát na hanbě? To není možné! A co Převrat? Oni to nechápou! Všichni se mýlí! Mýlí!

„…za bezohlednost a nezodpovědnost,“ hřměl slavnostní hlas, „která se neslučuje s důstojností a tradicí všech racků…“

Být postaven na pranýř uprostřed shromážděných racků znamenalo, že bude vyvržen ze společnosti a vypovězen na opuštěné Vzdálené útesy.

„…jednoho dne, Jonathane Livingstone Racku, poznáš, že neodpovědnost se nevyplácí. Život je neznámo a nepoznatelno, stačí když víme, že máme na světě jíst a žít co nejdéle.“

Racek Radě nikdy neodmlouvá, ale Jonathan pozvedl hlas:

„Jakápak neodpovědnost, bratři? Znáte snad odpovědnějšího racka, než je ten, který objevuje a následuje smysl a vyšší cíle života? Tisíc let jsme se honili za rybími hlavami, ale teď konečně máme proč žít – učit se, objevovat, být svobodní! Dejte mi poslední příležitost, dovolte, abych vám předvedl, co jsem objevil…“Jako by mluvil do kamene.

„Bratrství mezi námi pominulo,“ zaskřehotalo Hejno jednohlasně a jakoby napovel ho všichni přestali poslouchat a obrátili se k němu zády.