Ukázka z knihy Miluše Součkové:

První nevidomá osoba, o které je známo, že v USA veřejně vystoupila, aby promluvila o svých dvou PBS s vizuálními elementy, je uváděna pod jménem Vicky U. Svoje zážitky sdělila již zmíněné Kimberley Clark Sharpové, koordinátorce největší a nejstarší odbočky a podpůrné skupiny Mezinárodní asociace pro studia blízkosti smrti v Seattlu a Gregovi Wilsonovi, asistujícímu koordinátorovi.

Ve svém autobiografickém vyprávění Vicky uvádí, že ztratila zrak bezprostředně po narození. Jako předčasně narozenou ji v porodnici dali do inkubátoru s nadměrně vysokým množstvím kyslíku, což natrvalo zničilo její zrakové vnímání (ona to označuje za „zničený optický nerv“). Vicky zdůrazňuje, že je úplně slepá, nevidí ani světlo, ani stíny, prostě nic. Proto ani nebyla schopna pochopit koncept světla a barev a vytvořit si k nim vztah.

Vicky měla dva PBS. První jako dvanáctiletá v roce 1963, druhý po deseti letech (1973), tedy ve věku 22 let. V prvním případě měla apendicitidu a peritonitidu a k jejímu PBS došlo v nemocnici. Z jejího dlouhého, poutavého a často hluboce dojímavého svědectví vybíráme a stručně shrnujeme hlavně údaje, týkající se vizuálních vjemů ženy, která ztratila zrak v prvních dnech po narození.

Vicky popisuje, jak byla jako dvanáctiletá při prvním PBS ohromená, že najednou začala vidět, když vystoupila ze svého těla. Tehdy si s velkým údivem řekla: „Tak takové to tedy je!“ A dodává, že jí to nečekané vidění připadalo ještě lepší, než si vůbec kdy dovedla představit. Pod sebou viděla, jak personál na chirurgii připravuje její tělo na operaci. A zároveň měla těžkosti vyrovnat se s tím, že vidí, protože realita vidění jí byla neznámá. Věděla, že je to něco, co si velmi přeje a i když to nikdy předtím nezažila, najednou pochopila, že vidí.

Dále popisuje svou cestu tunelem, lidi okolo sebe, jejich tváře i pocity. V tunelu byla tma, ale potom se všechno rozzářilo. Vicky se ani nechtělo věřit, kde se octla. Měla pocit náležitosti, vnitřního tepla. Najednou byla na louce plné nádherných květin, které měly různé tvary i různé odstíny jasnosti.

Ve svých dvaadvaceti letech, po vážné autonehodě, měla Vicky druhý PBS. Opět viděla své tělo shora, jenže tentokrát leželo na silnici. Viděla pracovníky záchranné služby, jak ji kladou na nosítka a převážejí do nemocnice. Tam jakoby ze stropu opět viděla a slyšela ošetřující personál, potom proletěla tunelem, viděla a poznávala své zesnulé kamarádky a sousedku a měla neuvěřitelný pocit blaha. Z hlediska vizuálních vjemů je zajímavé, že tentokrát detailněji popisuje různé stupně jasnosti květin, ba dokonce i ptáků. Když mluví o různých odstínech jasnosti, dodává, že neví, zda to byly barvy, protože nezná pojetí barev.

V obou PBS dostala Vicky jemný, laskavý, ale zásadní pokyn, že nemůže zůstat v té nesmírné kráse, protože ještě nenastal její čas a na zemi na ni čekají nesplněné závazky a úkoly. A v obou případech byl návrat do těžce zkoušeného těla velmi bolestný. Otázka, zdali slepí mohou skutečně „vidět“ v průběhu PBS, zajímala několik výzkumníků v oblasti studií blízkosti smrti. I tak význačná pracovnice v tomto oboru, jako je Elisabeth Kübler-Rossová se zmiňuje o tom, že se setkala s takovými případy ve svých výzkumech. Rovněž někteří jiní autoři uvedli příběhy tohoto druhu, tj. takové, pro něž není anatomické vysvětlení. Nicméně k žádnému z těchto případů nebylo zaujato stanovisko, které by jej dokazovalo; žádný nebyl dostatečně vědecky doložen. Na to upozornila britská autorka Susan Blackmorová (1993), která opětovně ve svých pracích i početných vystoupeních prosazuje čistě biologické přístupy k předsmrtným stavům. Prostudovala dosud publikované případy a uzavírá, že by nebyla překvapená, kdyby existovaly výpovědi o paranormálním vnímání při předsmrtných prožitcích. Má však dojem, že se tak nikdy nestane. Tvrdí, že zatím nenašla žádný jasný důkaz, který by ji přesvědčil. Dosavadní popisy tedy nepovažovala za skutečně vědecký podklad pro vizuální vnímání slepců v průběhu PBS.

Nesnadného úkolu zkoumat vědecky PBS a mimotělní prožitky u slepých, se zvláštním zaměřením na problém zrakového vnímání, se ujal dr. Kenneth Ring, profesor (emeritus) na University of Connecticut, se spoluautorkou Sharon Cooperovou. Jejich průkopnická studie (1997) se zaměřuje na několik zajímavých témat, jejichž podstatou jsou zprávy o tom, že slepí lidé v průběhu PBS jsou schopni vidět a identifikovat předměty.

Mezi těmi, kteří se již zabývali touto otázkou, autoři citují dr. Stanislava Grofa, známého psychiatra českého původu, spoluzakladatele a vedoucí postavu transpersonální psychologie v USA. Podle Grofa existují případy, kdy slepí, ačkoliv bylo lékařsky potvrzeno organické poškození jejich optického systému, mohli v průběhu své klinické smrti vidět a později popsali své prostředí. Uvádí, že jevy tohoto druhu, na rozdíl od některých jiných aspektů PBS, mohou být podrobeny objektivní verifikaci. Tím, podle Grofa, reprezentují nejpřesvědčivější důkaz, že „co se stane v průběhu PBS je víc než halucinační fantasmagorie fyziologicky poškozených mozků“.

Ring a Cooperová si ve své práci nejdříve kladli základní otázky, kterých se předcházející výzkum nedotýkal:

   1. Mají slepí lidé skutečně PBS, a jestliže ano, jsou tyto zážitky stejné nebo odlišné od těch, které byly zaznamenány vidícími?
   2. Tvrdí slepí lidé, že v průběhu PBS (nebo mimotělních prožitků) měli zrakové vnímání?
  3. Jestliže jsou taková tvrzení, je vůbec možné verifikovat je pomocí nezávislé evidence nebo svědectvím jiných osob? Jinými slovy, může někdo prokázat, že to nejsou pouhé fantazie nebo halucinace?

Výzkum zahrnoval 31 slepých účastníků, vybraných převážně na základě kontaktů s jedenácti národními, regionálními i státními organizacemi pro nevidomé. Výzkumný soubor zahrnoval 20 žen a 11 mužů ve věku od 22 do 77 roků. Jde jednak o jednotlivce slepé od narození (14), jakož i o ty, kteří oslepli někdy po pátém roce svého věku, nebo byli těžce vizuálně poškozeni.

Ve svých výsledcích autoři uvádějí, že nevidomé osoby, včetně slepých od narození, zažívají klasické PBS stejně jako vidoucí. Tím je tedy zodpovězena první otázka jejich výzkumu. Druhou, a to velmi kritickou otázkou výzkumu bylo tvrzení nevidomých, že měli zrakové vjemy v průběhu PBS. Mnozí zkoumaní slepci (80%, což je velmi vysoký počet) tvrdili, že viděli v průběhu mimotělních prožitků a PBS. Autoři uvádějí jako příklad detailní prožitky dvou osob spolu se synopsemi z jiných případů. V jednom z detailních popisů jde o Vicky, jejíž případ jsme zde již uvedli. (Dovídáme se, že její jméno je Vicky Umipegová.) V této studii jde často o přímý rozhovor s Vicky. Oba detailně uvedené případy dokazují, že v jejich PBS šlo o jasné vizuální vnímání.

pokračování ukázky naleznete zde:

www.nevidomimezinami.cz/main/nevidomimezinami/Texty/Ruzne/Predsmrtne_zazitky.wiki