Kdykoliv naše běžné dny života rozetne náhlá zpráva o tragickém odchodu blízkého člověka, pociťujeme jak se nás přímo dotýká ruka Věčnosti. Často neumíme zařadit do kontextu nám známého světa, nechápeme, nerozumíme nebo se chráníme před pohlédnutím do očí holé skutečnosti ztěžklé Tajemstvím.

Přiblížit tak všestrannou a nevšední osobnost jakou byl bratr dr. Bohumil Houser je v krátké vzpomínce zcela nemožné. Přesto si připomeňme alespoň některé okamžiky jeho bohatého a podivuhodného života, s vědomím, že ani zdaleka nevystihneme co všechno svým přátelům, blízkým i vzdáleným ze svého geniálního poznání a dobrého srdce dal.

Bohumil Houser se narodil v roce 1922, mládí prožil jako syn českých rodičů v Bratislavě, kde také studoval na reálce a později na obchodní akademii. Jako mladý student důvěrně poznal prostředí na Slovensku za první Československé republiky. Maturoval v Brně v roce 1941. Jeho otec pracoval na dráze jako vlak-vedoucí.

V Bratislavě se stal členem Střelecké jednoty a za podzimní mobilizace v roce 1938 vstoupil jako dobrovolník do armády. Byl přidělen ke Stráži obrany státu. Po rozpadu Československa odjel s rodiči do Protektorátu a usadili se v Brně.

Prázdniny v roce 1939 strávil v Jugoslávii a Bulharsku. O svých zkušenostech a protifašistických náladách v těchto zemích otevřeně mluvil se spolužáky na obchodní akademii. Jeden z nich, Karel Burian, jej přivedl do ilegální organizace Hnutí slovanské domoviny, složené ze studentů a mladých dělníků. Postoupil rychle na post velitele diverzní skupiny s krycím jménem Dělnictvo. Sám patřil k „jestřábům“, zatímco Vlastimil Kroupa k „holubicím“, to znamená, že od počátku kladl důraz na letákovou propagandu a rozšiřování organizace.

V lednu roku 1942 byl totálně nasazen v Rakousku ve Wiener Neustadtu v závodě WNF na výrobu stíhaček. Tam přenesl i svoji odbojovou aktivitu. Vynesl výrobní plány leteckých závodů na léta 1943 – 44, pomáhal organizovat útěky ze zajateckého tábora, spolupracoval s odbojovou organizací francouzských zajatců, zejména s kapitánem Jeanem Moncorgé, ing. Faberem a Simonem Perbuetem.

Čtrnáctého dubna 1943 byl v Praze zatčen kvůli odbojové ilegální činnosti. Členové HSD byli postupně zatýkání již od podzimu 1942. Nejdříve byl vězněn v Brně v Kounicových kolejích, na podzim 1943 s transportem převezen do Breslau (Wroclaw) do vězení na Klechtkaustrasse. Devatenáctého ledna 1944 byli všichni zatčení členové HSD postaveni před soud a obviněni za přípravu velezrady a nadržování nepříteli. Volksgerichtem 6. senátu byl Bohumil Houser odsouzen na osm let těžkého žaláře. Vedoucí HSD Vlastimil Kroupa byl odsouzen k smrti a popraven.

Trest si odpykával v několika věznicích, například ve státní káznici v Bayreuthu, na podzim 1944 skončil v koncentračním táboře Creussen. Tam pracoval ve zbrojovce. Okamžitě se spojil s místní ilegální organizací vězňů.

Dne 14. dubna 1945 odzbrojil jednoho bachaře a zahájil tak v koncentračním táboře úspěšné povstání vězňů. Když do Creussenu dorazila předsunutá moto­rizovaná jednotka americké armády, byl již tábor zcela pod kontrolou povstalců. Kolem tábora se stále ještě bojovalo a Američané potřebovali doplnit své jednotky. Houser a spolu s ním další bývalí vězňové se přihlásili jako dobrovolníci. Z nich pak bylo rychle zformováno úderné družstvo 71. US pěší divize Company „L“. Bohumil Houser se stal jejím velitelem poté, co dosavadní poručík Klíma byl zraněn. Pod Houserovým vedením si jednotka vedla statečně v bojích u Neue Heide a zajala několik vojáků SS.

Dne 10. května 1945 byli dobrovolníci demobilizováni a na cestu domů jim velitelství poskytlo automobil a potraviny.

Shledání s rodiči v Brně bylo jistě šťastné. Bohumil Houser se pokusil pokra­čovat v přerušených studiích, avšak pro nedostatek finančních prostředků je nemohl dokončit. Přijal nabídku bývalého spoluvězně a začal pracovat v Pražských chemických závodech. Toto místo záhy opustil a nastoupil v Severočeských hnědouhelných dolech jako přednosta administrativy inspektorátu Falknov. Po znárodnění hnědouhelného revíru se stal přednostou administrativního a obchodního odboru na ředitelství v Sokolově.

Zároveň byl zvolen předsedou Svazu osvobozených politických vězňů pro okres Sokolov nad Ohří, stal se pracovníkem československé vojenské zpravodajské služby, která spadala přímo pod Úřad prezidenta republiky. Jeho nadřízeným byl štábní kapitán Petřík. Úzce spolupracoval se Svazem československých zahraničních vojáků na okrese Sokolov, vedeným bývalým majorem britské armády ing. Václavem Kristenem. Rovněž se spřátelil s ing. Evženem Stachou, centrálním ředitelem Sedlecko-Vildštejnských kaolinových závodů a dr. Miroslavem Hlávkou. Díky posledně jmenovanému příteli se seznámil také s legačním radou francouzského velvyslanectví v Praze Mauricem de la Jeunesse.

K funkcím, které zastával, přibylo ještě předsednictví Koordinačního výboru Svazu zahraničních vojáků, Svazu národní revoluce a Svazu osvobozených poli­tických vězňů na okrese Sokolov.

Počátkem února 1948, když vycítil, že se připravuje stalinsky orientovaný komunistický puč, nechal si na tajné schůzi odhlasovat plnou moc pro organizování akcí na podporu prezidenta republiky. Podnikl i první konkrétní kroky a přípravné akce. Vyřazení prezidenta E. Beneše z mocenské hry znamenalo osobní porážku i pro Bohumila Housera. Jeho poslední veřejnou akcí byl projev v Hornickém domě v Sokolově u příležitosti výročí narození T. G. Masaryka na téma „Jak by se prezident T. G. Masaryk díval na únorové události“.

Několik dní poté ho po návratu ze služební cesty varovala sousedka a podařilo se mu téměř před zraky StB uniknout. Za vydatné pomoci přátel, bývalých spoluvězňů, překročil ilegálně státní hranice do Bavorska. S sebou se mu nepodařilo vzít ani nejnutnější věci osobní hygieny.

Jistý čas pobýval v uprchlickém táboře ve Swabachu, kde mu byl přiznán status politického uprchlíka (IRO). V uprchlickém táboře, kde panovala neuvěřitelná bída a hlad, mu jídlem vypomáhal bývalý spoluvězeň Karl Zink z Bayreuthu. Manželka tohoto muže pak Bohumilu Houserovi zařídila pobyt mimo tábor.

Na pozvání dalšího z přátel, jistého pana Leysena, odjel do Bruselu, kde velmi těžce onemocněl. Po návratu do Německa se v táboře přihlásil k emigraci do Austrálie. Podmínkou pro možné vycestování byl podpis dvouleté pracovní smlouvy na jakékoli později přidělené práce.

V Austrálii, v jakémsi přípravném období, navštěvoval školu pro imigranty v táboře Bonegilla, pak pracoval na farmě v Monach, v lihovaru v Glenelg. Na pozvání přítele Mojmíra Plchota odjel do Teralby, kde byl zaměstnán v chemickém závodě v Boolaroo.

Navštěvoval přednášky, které pořádala Australská filozofická a psychologická společnost v Newcastle a studoval náboženství aborigines, původních obyvatel Austrálie.

Na podzim 1949 vypukla v Austrálii obrovská generální stávka, o práci přišla spousta dělníků. Také Houser byl propuštěn. Nečekal se založenýma rukama a aktivně se zapojil do diskuse o pozadí stávky a veřejně v listu Newcastle Herald sdělil svůj jasnovidný sen a odhalil, že stávku vyvolali zkorumpovaní odboroví předáci. Za veřejné vměšování se do politických záležitostí byl bez soudního přelíčení a možnosti obhajoby vypovězen ze země. Vánoce již opět slavil na starém, kontinentu v Německu.

Uchýlil se do Norimberku, kde na předměstí uprostřed borových lesů vznikal český uprchlický tábor Valka.

Valka-lágr byl specifickou komunitou, v době „vrcholné slávy“ zde žilo kolem šesti tisíc lidí z dvaceti osmi zemí Evropy. Tento tábor byl vlastně samostatnou obcí s infrastrukturou. Emigranti si zde vlastním přičiněním vybudovali čtyři kostely, sídlila zde pobočka Radia Svobodná Evropa, sociální a emigrační agentury. Na rodícím se exilovém gymnáziu v táboře Valka Bohumil Houser začal učit zeměpis a angličtinu. Schopný a čestný mladík neunikl pozornosti lidí, kteří mezi uprchlíky hledali spolehlivé spolupracovníky a tak byl zakrátko jmenován do funkce sekretáře a tlumočníka Amerického fondu pro československé uprchlíky (AFCR) pro oblast Norimberku, International Rescue Committee ho jmenovala emigračním úředníkem a tajemníkem IRC a pracoval také jako reportér Forein News Service v New Yorku.

Do tohoto období spadají dvě významná životní setkání. Jednak si ho jako odborného poradce pro svůj nový film vybral slavný americký režisér Elia Kazan, jednak jeho názor pomohl americkým senátorům, kteří přijeli do Německa sbírat podklady a materiály pro rozbor situace mezi uprchlíky a mezi současnou německou mládeží. Na základě tohoto výzkumu mělo být rozhodnuto, jakým směrem se bude dále budovat NATO.

V té době Bohumil Houser již dávno nebyl spisovatelským elévem. Ve svých literárních pracích se zabýval tématy žhavé současnosti. Přepestrý život, který kolem něho kolotal, zpracovával mnoha literárními formami, ať už prozaickými nebo poetickými, či publicistickými. Publikoval v novinách a časopisech, svou povídku Dům na jezeře Macquaire nabídl ke zpracování i Kazanovi, avšak pro odpor amerických filmových odborů ze spolupráce muselo sejít.

Ve Valka-lágru se setkal s mnoha významnými osobnostmi a osudy nanejvýš barvitými.

V létě roku 1954 přestal Bohumil Houser pracovat a veškerý svůj čas a energii věnoval studiu jógy a cestování. Od roku 1952 byl žákem učitele jógy Borise Sacharova a Swami Siwanandy Sarady (paní Charlotte Walinski-Heller). Při společném sezení Sacharov Houserovi jasnovidně předpověděl, že se vrátí domů do Československa a bude tam vyučovat jógu. Houser byl tehdy pevně rozhodnut odjet ne do komunisty ovládané vlasti, ale do Barmy jako buddhistický mnich a Sacharov ho od jeho úmyslu odradil.

Na podzim roku 1956 začal Houser uvažovat o návratu do Československa. Zdálo se, že režimy jednotlivých komunistických států jsou v krizi. V říjnu 1956, kdy vrcholilo národní povstání proti komunistické vládě v Maďarsku, Bohumil Houser odjel domů. Věděl velmi dobře co může po návratu očekávat, neboť někteří navrátilci se po čase znovu vydali za hranice a přinášeli sebou nejčerstvější zprávy. Vůbec ho tedy nepřekvapilo, že hned v Chebu byl zatčen a převezen do Prahy. V Praze byl vězněn sedm týdnů a mnohokrát vyslýchán StB. Ze všech spáchaných trestných činů, ze kterých byl v nepřítomnosti obviněn, včetně velezrady v únoru 1948, byl amnestován, byl mu prominut i trest smrti.

Ihned po propuštění jel za nemocnými rodiči do Brna. Život mu ztrpčovalo špehování StB a nejrůznější šikanování. Nebylo mu umožněno, aby našel práci dle svých schopností a znalostí. Byl přinucen přijmout podřadná zaměstnání. Materiální situace jeho rodičů i jeho samotného byla velmi špatná. Do důchodu odešel v roce 1977 jako příslušník protinacistického odboje o pět let dříve.

Ani v socialistickém Československu nezahálel a našel si přátele dle oblasti svých zájmů. Zapojil se do činnosti ilegální křesťanské společnosti v Jinačovicích a Rozdrojovicích u Brna, kterou vedli bratři Reznerové. Ján Čermák, Vaňous a další lidoví kazatelé. Mezi křesťany potkal i stoupence mystiky a jógy.

V roce 1964 potkala Bohumila Housera velká ztráta. Zemřel mu otec a jeho jediný bratr JUDr. Miroslav Houser tragicky zahynul na služební cestě při železničním neštěstí u Varína.

Do Brna se v roce 1958 vrátil z emigrace Houserův přítel Zdeněk Tihelka. Tihelka s Houserem se velmi často navštěvovali, začali spolupracovat na zlepšovacích návrzích a patentech. K nejúspěšnějším patentům patří například systém podpovrchových závlah a poloautomatická vazačka betonářské oceli.

Vedl bohatou korespondenci se zahraničím. Ihned po návratu do Brna v roce 1956 se spojil se Swami Šiwanandou Saradi v Norimberku, s indickým filozofem a pozdějším prezidentem Indické republiky Radhakrišnanem a s redakcí časopisu China Pictorial.

V roce 1966 spolu s Otakarem Vojkůvkou, Thesou Vojkůvkovou, ing. Jiřím Elgerem, Milošem Horkým a reverendem Milošem Mikotou obnovil činnost téměř zaniklé náboženské obce českých unitářů v Brně. Jejich duchovní aktivita přinášela četným posluchačům pronásledovaným komunistickým materialismem naději a duchovní útěchu.

V témže roce založil PhDr. Karel Werner, člen brněnské unitářské obce, v Závodním klubu První brněnské strojírny první Klub jógy v Československu. Bohumil Houser jej od počátku podporoval a spolupracoval s ním. V roce 1968 se doktor Werner rozhodl emigrovat, Houser mu pomohl připravit trasu útěku, vybavil ho adresami svých norimberských přátel.

Původní Jógaklub vedený ing. Živným se rozpadl, Bohumil Houser však ihned inicioval založení nového. V tomto klubu jógy pracoval jako místopředseda, lektor a instruktor. Členy nově vzniklého klubu se stali například ing Jiří Elger, ing. Luděk Hudec, profesor konzervatoře Duchaň, Miloš Horký, Cyril Žák, ing. Líba Pavlincová, dr. Marie Liškutinová a jiní. Záhy Houser rozšířil svou aktivitu do Bratislavy, kde spolupracoval s učitelem jógy ing. Claudiem Viceníkem a ing. Milanem Lucinou. Společně pořádali letní tábory jógy v Jeseníkách. Navázal styky s jogíny z Košic a Havířova.

Další oblastí, v níž Bohumil Houser aktivně pracoval a dosáhl v ní i mezinárodního ocenění, je léčitelství. Začal praktikovat už jako úředník, zaměstnanec n. p. Ferona v Brně. Používal akupresuru, magnetoterapii, bioterapii, metalopatii, fytoterapii, hypnopunkturu, jógoterapii a jiné. Úspěchy, kterých dosáhl při léčení mnoha pacientů, byly potvrzeny i klasickými lékaři.

Od roku 1982 spolupracoval s Psychotronickou laboratoří profesora dr. Františka Kahudy, CSc. v sekci léčitelské. V témže roce spolu s některými dalšími léčiteli působil v nemocnici ve Vimperku, kde měli přední lékaři posuzovat výsledky dosažené netradičními léčebnými metodami. Efektivitu a úspěšnost Houserových léčitelských metod a zásahů i u pacientů s velmi těžkými a komplikovanými onemocněními potvrdili přední klasičtí lékaři.

Od roku 1984 byl pan Houser zván přednášet a demonstrovat své metody na světové a mezinárodní kongresy alternativní medicíny. Přednášel v Kodani, Pekingu, Mnichově, na Srí Lance a dvakrát ve Stockholmu. Třicátého září 1987 mu byl udělen na Mezinárodním kongresu alternativní medicíny v Kodani Čestný doktorát za vynálezy v oboru akupunktury a nových léčebných metod.

V listopadu 1986 se Houser zúčastnil se svým přítelem ze Zlína Aloisem Jurákem Šesté mezinárodní psychotronické konference o psychotronickém výzkumu v Záhřebu. Přednesl tam dva referáty a byl jedním ze dvou léčitelů, kteří předvedli „dramatic healing“. Předvedl zákroky pomocí bioenergie, jógoterapie, taoistickou léčbu pomocí magických hlásek.

V následujícím roce v říjnu a listopadu cestoval opět s přítelem Jurákem do Ulanbátaru a Pekingu, kde přednášeli na další mezinárodní konferenci a předvedli léčení pomocí bioenergie, chiropraktické zákroky, metodu stimulace akupunkturních bodů mastí ze včelího jedu. Do Československa přivezli jako jedni z prvních nové poznatky o léčebné metodě qi gong.

Pan Houser měl také ambice literární, od mládí, inspirován vlastním pestrým životem, pokoušel se ovládat múzu poetickou, prozaickou i dramatickou. Jeho literární práce jsou velmi pestré co do formy i obsahu. Celý život se vracel k poezii, kterou psal ve všech životních situacích. V roce 1964 se zúčastnil celostátní literární soutěže pořádané brněnským deníkem Rovnost a získal druhou cenu za povídku Symphony fantastique 1964. O něco později zabodoval opět v celostátní soutěži a autobiografickou reportáží Nezapomenutelný autovýlet, tentokrát si odnesl třetí cenu.

Slibná spolupráce s brněnskou televizí, realizace dvou scénářů, byla ukončena sovětskou okupací. Nakladatelství Svítání vydalo panu Houserovi v roce 1992 sbírku veršů inspirovanou japonskou formou haiku s názvem Život v okamžiku. Napsal rovněž dvě divadelní hry – Dům na jezeře Macquaire a Dostojevský a démoni.

Bohumil Houser nikdy nestál stranou v politických diskusích a při obhajobě lidských práv, vždy otevřeně vyjadřoval své přesvědčení bez ohledu na důsledky pro svou osobu. Jeden příklad za všechny: zastal se veřejně napadeného člena sekty Svědci Jehovovi a na jeho podnět byl útočník po zásluze potrestán.

K roku 1962 se váže počátek spolupráce s jogíny z Lipska, Drážďan a Radebeulu. V Lipsku jeho přičiněním jako součást Národopisného muzea působí jógická konference. V Drážďanech tlumočil řeč profesora Goyala z angličtiny do němčiny, seznámil se se dvěma sólisty drážďanské opery a bývalými buddhistickými mnichy.

V brněnském Jóga klubu Sati pracoval velmi aktivně, připravoval přednášky a spolupracoval s mladými lektory. Pořádal letní tábory jógy, které byly proslulé kva­litním programem s fundovanými lektory.

V roce 1966 díky spolupráci s rozhlasovou stanicí Hlas Ameriky navázal Houser spojení s Lion klubem. Spolu s přítelem Zdeňkem Tihelkou, JUDr. Vodou a za podpory guvernéra francouzského Lion klubu Waltra Leempoelse a náměstka mezinárodního prezidenta klubu Georga Friedrichse založili první Mezinárodní Lion klub ve Východní Evropě. Činnost klubu byla přerušena v roce 1968. Houser obnovil činnost brněnského klubu v roce 1991 a stal se jeho prvním prezidentem. Reprezentoval Lion klub Brno v témže roce na Celostátní ekologické konferenci francouzských Lion klubů ve Štrasburgu, účastnil se klubových konferencí v Lyonu, Antibes. Pro členy Lion klubů si připravoval přednášky z oboru jemu nejbližšího, tj. alternativní medicíny, v Mnichově například na téma automočové terapie.

Koncem roku 1996 se účastnil Mezinárodní konference alternativní medicíny na Srí Lance, kde přednesl referát o automočové terapii a pyramidální energii, setkal se se slavným buddhistickým mnichem Boddhim v jeho lesní poustevně v Kandy a meditoval týden v Mezinárodním buddhistickém středisku tamtéž.

Ve svých přednáškách nejen v brněnské Unitárii ukazoval jak z beznadějnosti nevědomého života pomocí sebepoznání a bdělosti. Jaký smysl a směr dát vyměřenému času života, času tak vzácnému a pomíjivému. Byl zastáncem radikální metody probuzení se ze spánku nevědomosti a z šílenství samsárického kolotoče povrchního života. Motiv spánku a procitání z hříšné nevědomosti typický nejen pro východní náboženství a filozofie, ale společný všem radikálním a osvobodivým duchovním cestám byl u bratra dr. Housera typický. Doplňoval jej zdůrazňováním pomíjivosti a nestálosti všeho dočasného a tedy iluzorního. Avšak zdůrazňování iluze a snovosti života mu nezabraňovalo stát vždy a všude na straně utlačovaných, na straně ideálů proti mocným, proti materialistické zištnosti, na straně osvobozující pravdy. Říkával: „Poznej pravdu a pravda tě osvobodí.“ Přinášel vždy aktuální informace o politických událostech i z hospodářské oblasti, o vynálezech, vědeckých objevech a dalších stránkách života, přičemž je kořenil originálním komentářem. Na vše však hleděl ze zorného úhlu Věčnosti, přítele duchovní cesty a všechno dočasné vztahoval k nepomíjivému. Měl více ideálů, schopností a nadání než mohl v životě plném boje s překážkami uplatnit a byl si toho vědom. Byl až paradoxně harmonickou osobností s velkým vnitřním napětím a zdálo se, že z tohoto vnitřního – heroického dramatu kázal.

Každý z nás zřejmě znal jen určité stránky mnohovrstvé osobnosti tohoto člověka – idealisty s jasným posláním. A plnění úkolů tohoto tušeného (či jasně vědomého) poslání jsme každý viděli svým zorným úhlem zabarveným naší bytostí. Například mě ztělesňoval ideál veselého mudrce s hlubinou opravdovosti.