Mezi některými původními kulturami obou Amerik je synonymem „autentičnosti" nebo spojení s vlastní spiritualitou pojem „posvátná ob­ruč". Tyto národy říkají, že kdykoli prožíváme stav, kdy jsme sami sebou, jsme „ve své posvátné obruči". A když najdeme sami sebe, „sedíme uv­nitř své posvátné obruče".

Říkej pravdu bez obviňování a odsuzování

Když se vydáme po cestě vizionáře, budeme umět zviditelnit pravdu. V původních společnostech mohou být vizionáři šamany nebo umělci, ale důležitější je to, že tyto společnosti povzbuzují všechny své členy, aby hledali a vyjadřovali pravdu.

Princip, který vede vizionáře, je říkat pravdu bez obviňování a odsuzo­vání. Když vyjadřujeme vnitřního vizionáře, známe a sdělujeme svůj tvůr­čí smysl a životní sen, jednáme ze svého autentického já, jsme pravdiví a oce­ňujeme čtyři způsoby vidění.

TVŮRČÍ SMYSL A ŽIVOTNÍ SEN

Všechny kultury uznávají význam vize a její schopnost přitahovat nebo otevírat tvůrčího ducha. Archetyp vizionáře je nám všem známý jako ob­čas tichá, ale vytrvalá připomínka, abychom nezapomínali na svůj život­ní sen a smysl.

Jak jsme si ukázali v cestě bojovníka, mnohé původní kultury obou Amerik věří, že každý člověk je obdařen původní magickou silou, která se neopakuje nikde na této planetě. Proto je důležité, abychom přinesli zemi svého vlastního tvůrčího ducha, svůj životní sen a smysl. Když to ne­uděláme, znamená to, že znemožníme, aby do naší rodiny a do našeho profesionálního života vstoupilo léčení. Naším úkolem je přijít se svým nadáním, talentem, se svými zdroji a čelit svým životním zkouškám a vý­zvám. Gándhí znal tuto prostou pravdu, když řekl: „Můj život je mé po­selství."

Když nejsi prospěšný sám sobě, jak můžeš být prospěšný druhým? Španělské přísloví (Feldman, A World Treasury - Světová pokladnice)

AUTENTIČNOST

... viděl jsem posvátným způsobem tvary všech věcí v duchu a tvar všech tva­rk, jak musí žít spolu, jako jedna bytost. A viděl jsem, jak posvátná obruč mého lidu byla jednou z mnoha obručí, které tvořily jeden kruh, široký jako den a jako hvězdy, a uprostřed rostl strom obsypaný květy, který poskytoval přístřeší všem dětem jedné matky a jednoho otce.

Black Elk (Neihardt, Black Elk Speaks - Mluví Černý los)

Když si pamatujeme, kdo jsme, přinášíme své autentické já. Mnoho­krát však v raném věku býváme nuceni skrývat své skutečné já, abychom mohli přežít. Od určitého okamžiku je už toto skrývání zbytečné, a pře­sto často zjišťujeme, že je pro nás obtížné se tohoto zvyku zbavit. Každý den volíme vždy znovu, zda budeme podporovat své autentické, nebo své falešné já.

Mezi některými původními kulturami obou Amerik je synonymem „autentičnosti" nebo spojení s vlastní spiritualitou pojem „posvátná ob­ruč". Tyto národy říkají, že kdykoli prožíváme stav, kdy jsme sami sebou, jsme „ve své posvátné obruči". A když najdeme sami sebe, „sedíme uv­nitř své posvátné obruče".

Ed McGaa, Eagle Man Siouxů Oglala, nám připomíná v knize Rainbow Tribe (Duhový kmen) sílu obřadu pro návrat k svému já, když říká: „Prav­da je očividně velké tajemství. O tom, jak blízko se může národ přiblížit k harmonii Stvořitele, rozhoduje, jak hluboko dosahuje síla jeho obřa­dů."

Většina duchovních tradic uvádí dva způsoby chování, které nás mo­hou vytáhnout z naší posvátné obruče, z naší skutečné povahy. Psychiatr Roger Walsh ve své knize Staying Alive (Zůstat naživu) popisuje tyto způ­soby chování jako sebezapření a sebestřednost. Každá lidská bytost, bez ohle­du na kulturní podmínky a rodinné otisky, někdy tyto způsoby chování prožívá.

Při sebezapírání se vyhýbáme určitým lidem nebo problémům, nebo vidíme věci jenom takové, jaké chceme, aby byly, místo abychom je při­jali takové, jaké jsou. Pod každým sebezapírajícím se projevem je skrytý strach, že nebudeme umět zvládnout konflikt, a hluboká lidská potřeba udržet klid, rovnováhu a harmonii za každou cenu. V hlubokém sebe­zapření se raději vzdáme sami sebe, abychom udrželi klid, místo aby­chom přímo sdělovali své pocity.

Sebestřednost dáváme najevo, když dramatizujeme nebo děláme ze svých zážitků senzaci. Často přeháníme situaci nebo nějaký problém, aby­chom byli středem pozornosti. Pod tímto vzorem je velká potřeba uzná­ní a přijetí, která je ovládána bud'strachem, že nejsme vidět, nebo stra­chem, že jsme vidět. Lidé, kteří dělají scény, dostávají záchvaty vzteku nebo přehánějí, mají ve skutečnosti silnou potřebu přijetí. Protože jsou vyděšeni svými vlastními pocity nejistoty a zranitelnosti, využívají pře­hánění jako způsob, jak tyto pocity skrýt.

Vizionář umí rozpustit polarity a paradoxy, které se nacházejí ve vzo­rech sebezapření a sebestřednosti. Perský básník třináctého století Rúmí (v Open Secret - Otevřené tajemství, angl.. překl. Barks) tento proces po­pisuje takto:

Za špatným skutkem a dobrým skutkem je pole,

tam se s tebou setkám.

Tvořivost, která existuje v každém z nás, můžeme osvobodit, když se dostaneme za pojmy dělat něco špatně a dělat něco dobře. Když si mů­žeme odpovědět na otázku „Je mé sebeocenění stejně silné jako moje se­bekritika?“ kladně, potom jsme připraveni se při svém tvůrčím vyjádře­ní vyhnout sebezapření a sebestřednosti. Rúmí naznačuje, že pole neo­mezené tvořivosti je nám vždy dostupné, když jsme ve spojení se svou au­tentičností.

JAK ŘÍKAT PRAVDU

.. neuhasitelná žízeň po pravdě, po které toužím.

Miguel de Unamuno, Tragic Sense of Life (Tragický smysl života)

Vizionář zná způsob, jak udržet autentičnost a zůstat v posvátné ob­ruči tím, že říká pravdu bez obviňování a odsuzování. Říkat pravdu je uni­verzální hodnota, která boří vzory sebezapření a sebestřednosti. Leslie Gray z Oneida, Pawattan, původem Seminole, který se snaží spojit dis­cipliny etnických studií původních národů a psychologie, tvrdí, že ně­které původní kultury vyjadřují význam „říkat pravdu" slovy „mluvit jazykem ducha". Spisovatel William Schutz v knize The Truth Option (Vol­ba pravdy) ukazuje, že sdělování pravdy přispívá k bohatství mezilidských vztahů. Abychom se plně předvedli jeden druhému „a měli co nejuspo­kojivější lidské vztahy, musíme se vzájemně informovat a být k sobě upřímní".

Říkat pravdu bez obviňování a odsuzování je schopnost sdělovat, co je. Následující příklady ilustrují, jak můžeme říkat, co je, aniž bychom se vzdávali svých myšlenek a pocitů. Žádné z těchto tvrzení neobsahuje ob­vinění nebo odsouzení a všechna ukazují způsob, jak „mluvit jazykem du­cha":

„Žárlím a bojím se, že tě ztratím."

„Cítím v sobě takovou touhu obviňovat a kritizovat, že neručím za to, co řeknu."

„Jsem zklamaný touto situací, protože jsem měl nereálná očekávání."

„Cítím se nejistý a potřebuji tvé ujištění."

,Jsem tak naštvaný a znechucený, že potřebuji čas."

„Nevím, na čem s tebou jsem."

„Tento způsob komunikace na mě neplatí."

,Jsem opravdu nadšený touto novou prací, ale potřebuji ty úkoly lépe objasnit."

Komunikace, která je integrující, vždy zvažuje načasování a kontext, než sdělí obsah. Častokrát víme přesně, co chceme říct, ale neuvažujeme, jestli je pravý čas nebo jestli je právě zde pravé místo, kde můžeme vy­jádřit obsah svého sdělení. Přímá komunikace - vyjádření toho, co vi­díme, bez obviňování a odsuzování - také znamená, že musíme vždy uva­žovat,jestli jsou ve shodě naše vhodně zvolená slova, tón hlasu a řeč těla.

ČTYŘI ZPŮSOBY VIDĚNÍ

Člověk není statický, je to bytost v procesu bytí. Čím více si umožňuje být, tím víc naplňuje své pravé poslání.

Rudolf Steiner (Van Ekeren, The Speaker Sourcebook - Pramen řečníka)

Je důležité, abychom uměli ocenit čtyři způsoby vidění: intuici, vnímání, vhled a vizi. Mnohé původní kultury chápou intuici jako zdroj, který za­žehuje vnější vidění (vnímání), vnitřní chápání (vhled) a holistické vidě­ní (vizi). Pro tyto společnosti jsou jednotlivé druhy vidění způsoby uctí­vání posvátného. Když vyjádříme, co vidíme nebo vnímáme, prohlubu­jeme úctu ke svým vlastním vizionářským procesům. Archetyp vizioná­ře nás pobízí, abychom vnášeli do světa svůj hlas a svou tvořivost.

Lidský zdroj vize (vnitřní archetyp vizionáře) otevírá našeho tvůrčího ducha a vtahuje do světa náš hlas a naši autentičnost. V knize The Cou­rage to Create (Odvaha tvořit) uvádí psychoanalytik Rollo May, co ša­manské tradice praktikují po celá staletí: „Když nevyjadřujeme své vlast­ní původní myšlenky, když nenasloucháme svému vlastnímu bytí, zra­zujeme sami sebe."

Archetyp vizionáře - ta houževnatá síla v nás, která nás neustále vy­zývá, abychom byli tím, kým jsme - vyžaduje vyjádření autentičnosti, vize a tvořivosti. Spisovatelka Gertrude Steinová čerpala z tohoto archetypu, když říkala začínajícím spisovatelům své doby: „Musíte vědět, co chcete. Ale až to budete vědět, nechte to, ať vás to vede. A kdyby se vám zdálo, že vás to zavádí někam jinam, nebraňte se, protože právě tam možná in­stinktivně chcete být. Když se budete bránit a budete se snažit být vždyc­ky tam, kde jste byli předtím, vyčerpáte se." (Fritz, The Path of Least Re­sistance /Cesta nejmenšího odporu

Spojení vizionáře s přírodou

... poučí tě i křoviska země. Jób 12,8

Některé původní společnosti používají hledání vize k tomu, aby lidé mohli znovu promyslet, prosnít a posoudit své životní směřování a uvě. domit si, zda je v souladu s jejich tvůrčím smyslem. Doba strávená o sa­motě, zejména ve spojení s přírodou, nám umožňuje znovu obnovit a rc~ generovat naši vlastní přirozenost.

V mnoha šamanských tradicích je směr na východ chápán jako domov vycházejícího slunce, Velkého ducha, pouštních tvorů, hadů, ještěrů a mořských želv. Na magickém kole je tento směr místem, kde některé původní národy přivolávají na pomoc vize, sny a duchovní vedení. Východ je často spojován s ročním obdobím léta, proto je tento směr a toto roční období chápáno jako oblast hojnosti, plnosti a prosperity. Léto je období, kdy příroda vchází do své plnosti. Věštecké tradice všech společností umož­ňovaly lidem čerpat ze zdrojů vize, aby podpořily plný rozvoj jejich při­rozenosti. Tento směr nám připomíná, abychom se spojili s tajemstvím své vlastní osobnosti, abychom aktualizovali v plnosti svůj životní sen a vyjádřili, co vidíme.

Jak se projevují stínové stránky archetypu vizionáře, zraněné dítě východu

Jak jsme viděli, archetyp vizionáře naplňuje člověk, který sděluje prav­du. Stínovou stránku vizionáře proto zakoušíme vždy, když zapíráme svou vlastní pravdu, svou autentičnost. Tři hlavní mechanismy sebeza­pření jsou systém falešného já, sebeobětování a projekce.

SYSTÉM FALEŠNÉHO JÁ

Stínovou stránku vizionáře vyjadřujeme, když živíme systém falešného já, místo abychom zůstali věrní své vlastní autentičnosti. Latinoameričané mají jedno lidové přísloví (Feldman, A World Treasury - Světová poklad­nice) které popisuje nebezpečí lpění na falešném já: „Kdo má slaměný ocas, neměl by chodit blízko k ohni." Živíme své falešné já a pěstujeme si „slaměný ocas", když přistřihujeme své myšlenky, nacvičujeme si emo­ce, hrajeme hru, kterou chtějí vidět druzí, a skrýváme své pravé já. Živí­me systém falešného já, když nechceme vyslovit pravdu, říct, jak se věci mají, a vyjádřit, co vidíme. Vždycky když předstíráme, přistřihujeme, na­cvičujeme, hrajeme nebo něco potlačujeme, podporujeme svůj systém fa­lešného já. Prostřednictvím pěstování falešného já se dostáváme k se­beobětování.

SEBEOBĚTOVÁNÍ

Není třeba mnoha slov, aby člověk vyjádřil pravdu.

Náčelník Joseph Nez Perce (Nerburn, Native American Wisdom - Moudrost amerických Indiánů)

Hlavní stínovou stránkou archetypu vizionáře je sebeobětování. Lidé obecně obětují sami sebe z pěti hlavních důvodů: pro lásku, pro přijetí a souhlas, aby udrželi klid, aby zachovali rovnováhu, aby setrvali ve sta­vu harmonie. Když se vzdáváme sami sebe a předstíráme, že jsme někdo jiný, než skutečně jsme, abychom získali něčí lásku, přijetí nebo souhlas, je to sebeobětování. Jiný způsob sebeobětování - abychom udrželi mír, rovnováhu a harmonii - provádíme, když se vyhýbáme potížím nebo ne­říkáme,jak se podle nás věci skutečně jeví.

V některých šamanských tradicích se o těch, kdo se vzdali sami sebe, říká, že mají potíže „mluvit jazykem ducha" a že mají spíše „slabé srdce" než „silné srdce". Zraněné dítě východu je utajované, manipulativní, klamné dítě, které má slabé srdce a vyrůstá v stratéga se skrytou taktikou. Slabé srdce se projevuje tam, kde postrádáme odvahu být, kým opravdu jsme. Kdykoli nemáme odvahu být tím, kdo jsme, posouváme se směrem k sebeobětování.

Když jsme trvale zapojeni do vzorů sebeobětování, naše autentické já čeká, až ho vyjádříme. Když začneme říkat pravdu, začneme bořit své vzory sebeobětování, začneme se osvobozovat od falešného já a uvolní­me se ze stínové stránky archetypu vizionáře. Vztahy nám pomáhají vidět, kde stojíme uvnitř své posvátné obruče a udržujeme si svou auten­tičnost a kde naopak živíme systém falešného já, místo abychom podporovali svou integritu.

ODRAZOVÁ ZRCADLA: PROJEKCE

Dívám se do zrcadla a jsem zrcadlem,

a znovu nacházím sám sebe.

Anonym

Mnohé původní kultury našívaly do obřadních oděvů malé kousky od­razových sklíček nebo zrcátek, nebo je lepily do masek, aby lidem při­pomínaly, že jsou jeden druhému zrcadlem. Motiv zrcadla jako metafo­ry obrazu se nachází v mnoha kulturách. U některých původních náro­dů se ti, kdo jsou nám zrcadlem, stávají našimi učiteli a ukazují nám, jak můžeme obnovit svou autentičnost, když budeme mluvit jazykem ducha.

Tyto společnosti věří, že každý člověk může být jasným zrcadlem, kou­řovým zrcadlem nebo puklým zrcadlem. Jasná zrcadla jsou jedinci, kte­ré si idealizujeme a o nichž si myslíme, že nemůžeme být jako oni; kou­řová zrcadla jsou jedinci, s nimiž máme potíže, a přitom doufáme, že ne­jsme jako oni; a puklá zrcadla jsou lidé, které máme rádi a které obdi­vujeme, a přesto v jejich přítomnosti zažíváme strach a svíravý pocit.

Psychologický termín pro tyto různé druhy zrcadel je projekce. Víme, že projekce funguje, když v nás existuje nějaký vnitřní blok. Projekce jsou vlastně nepřijaté představy o sobě. Jsou částmi nás samých, které jsme nepřijali. Je pro nás pohodlnější vidět tyto aspekty někde mimo, než aby­chom je přijali jako součást sebe samých. Když se nám podaří přijmout a naplnit archetyp vizionáře, rozšíříme své vnímání sebe tak, že náš se­beobraz víceméně odpovídá realitě.

Některé původní kultury se domnívají, že cesta vizionáře je metodou, jak můžeme zůstat spojeni se svým autentickým já a odhalit ty části své povahy, které jsou zachyceny na stínové straně tohoto archetypu. Pojem stínu ve skutečnosti znamená jakoukoli součást naší bytosti, pozitivní nebo negativní, kterou jsme neintegrovali nebo nepřijali. Stínové části naší povahy budou dominovat a přetrvávat do té doby, dokud nebudou integrovány.

PĚT STADIÍ PROJEKCE

Pravda může chodit po světě neozbrojená.

Beduínské přísloví (Feldman, A World Treasury - Světová pokladnice)

V roce 1984 na konferenci v San Francisku na téma „Temná strana" zkombinoval básník Robert Bly dílo analytičky Marie Louise von Franz o projekci a dílo Alice Millerové o dětství a představil pět stadií projekce. Projekce mohou být pozitivní zkušeností nebo výzvou. Pozitivní stránkou každé projekce je to, že je to součást nás samých, kterou popíráme, ale která chce být přijata. Než znovu plně přijmeme popíranou součást sebe samých, musíme projít pěti stadii projekce.

1. Rozhlížíme se kolem a hledáme osobu, která dokonale vyhovuje naší projek­ci. Například když se nemůžeme chlubit vůdcovskými schopnostmi nebo krásou, často si idealizujeme někoho s výraznými vůdcovskými dovednostmi nebo někoho, kdo nám připadá krásný. Když máme po­tíže vyjádřit svůj hněv, míváme často problémy s někým, kdo umí vy­jádřit hněv. To je projekce naší výzvy. V tomto stadiu nikdy nevidíme lidi, jací jsou, ale jen takové, jaké je chceme mít pro sebe.

2. Projekce se nám začíná vymykat. Začínáme vidět, že ten člověk může být něco jiného, než co jsme do něho projektovali, avšak znovu si projekci přizpůsobíme, něco si namluvíme, něčím ho omluvíme, protože ne­chceme věřit, že je to součást naší vlastní povahy. Například schopný vůdce třeba nezvládne určitou situaci, ale my si namluvíme, že každý má někdy těžký den nebo že lidé, které to postihlo, si to zasloužili. Když to tak uděláme, projekce, která se nám začala vymykat, se vrhne rychle zpět na své místo.

3. Projekce se nám zcela vymkne. Už si nemůžeme nic namlouvat. Jsme nucení vidět, kdo ta osoba skutečně je, bez ohledu na to, co jsme do projektovali. To je stadium, kdy pociťujeme zklamání, hněv, obviňujeme a odsuzujeme. Ted si můžeme zvolit: Bud postoupíme do čtvrtého stadia, nebo budeme v projekci pokračovat a budeme pro ni hledat jinou vhodnou osobu, místo abychom ji sami přijali a vyjádřili. Často trávíme v prvních třech stadiích celá léta. Hledáme různé lidi, abychom do nich mohli projektovat ty své součásti, které nejsme ochotni vyjádřit a přijmout. Například když pokládáme za obtížné při­jmout svůj vlastní hněv, můžeme ho přenést na někoho jiného a pak ho odsoudit nebo se mu vyhnout, když ho vidíme vyjádřený u jiného člověka. Některé původní společnosti by toto stadium chápaly jako kouřové zrcadlo.

4. Poznání. Uvědomíme si, že šlo o projekci, a vidíme, že to byl náš vlast­ní výtvor. To je stadium zármutku: zármutku nad svou ztracenou sou­částí, která byla tak dlouho pryč, a zármutku z poznání, že jsme ne­viděli druhého člověka takového, jaký je, a ted'poznáváme, že jsme mu možná ve třetím stadiu neúmyslně ublížili.

5. Soucit a integrace projekce. V tomto stadiu pociťujeme soucit sami se se­bou a s druhými, kteří mají podobné problémy. Přijímáme vlastnost, kterou jsme dříve projektovali mimo sebe. Posouváme se do stadia ob­jektivnosti a přestáváme se obviňovat za to, co jsme kdysi projikovali.

Když jsou lidé pro nás puklými zrcadly, jsme k nim přitahováni a zá­roveň nás odpuzují. Puklé zrcadlo je kombinací jasného a kouřového zr­cadla. Pět stadií projekce u něj funguje stejným způsobem.

SLEPÁ MÍSTA / FIXNÍ ÚHEL POHLEDU

Když ztrácíme schopnost hrát si nebo udržet si svůj smysl pro humor, zjišťujeme že buď vidíme jenom to, co nefunguje, nebo začínáme být při­poutáni ke svému vlastnímu vnímání věcí jako k jedinému možnému úhlu pohledu. V obou případech - ať jde o slepá místa nebo fixní uhel po­hledu - postrádáme spontánnost a příliš se ztotožňujeme se svým způ­sobem nazírání na skutečnost.>

Konfucius řekl: „Dávej si pozor na člověka, který se směje a jeho bři­cho se ani nehne; to je nebezpečný člověk." Když nejsme spojeni se svou vlastní integritou, stáváme se nebezpečnými. Skutečný smích nás však do­káže osvobodit od systému falešného já. Fixní úhel pohledu, slabá mís­~ a jednání podle společenského protokolu místo podle své integrity sig­nalizuje, že máme co dělat se stínovými aspekty archetypu vizionáře.

Humor, smích a hry nám umožňují otevřít se alternativním úhlům po­hledu. Výrok Ethel Barrymorové (Van Ekeren, The Speaker's Sourcebook - Pramen řečníka) nám připomíná kouzlo, které vzniká, když je smích spojen s integritou: „Dospělými se stáváme v den, kdy se poprvé od srd­ce zasmějeme - sami sobě." Když si podržíme svůj smysl pro humor, svou spontánnost a dětskou zvědavost, budeme umět tvořivě využívat čty­ři způsoby vidění. Budeme implicitně důvěřovat svým vjemům, vhledům, snům a vizím. Když nebudeme zachyceni ve stínových stránkách tohoto archetypu, začnou nás inspirovat tvůrčí alternativy a vize, které nám při­nášejí druzí, a budou stimulovat naši tvořivost. Tvůrčí jedinci jsou otev­ření mnohonásobnému způsobu pohledu a jsou schopni jeden pohled opustit a velmi rychle přejít k alternativám a perspektivám, o nichž dří­ve neuvažovali.

Ukázka z knihy Angeles Arrien: Archetypy šamanské tradice, Portál, Praha 2000, ISBN 80-7178-476-1