Stav osvícení je stav, kdy nejsme ztotožnění s egem. To co vytváří klam naší izolovanosti je celý soubor vhledů, které obhospodařuje naše mysl. Je to zejména identifikace naší osobnosti jako je jméno, zařazení ve společnosti, celá struktura myšlenkových pochodů. Hybnou silou jsou otázky a následující odpovědi. Můžeme se zeptat, kdo jsem, čím jsem, jaký jsem a dostaneme odpověď. Vše se odehrává v naprosto izolovaném a soběstačném prostředí naší mysli, která je částečně ustálená, to znamená, že se na některé věci se již neptáme, protože jsme se s nimi ztotožnili. Například nezpochybňujeme, že jsme muž či žena, že toto je naše jméno, že v této lokalitě bydlíme, že zde je naše místo ve společnosti. Dále máme smyslové podněty, poznáváme se v zrcadle, používáme dotyk i sluch. V neposlední řadě máme pro svou osobnostní identifikaci i rozpoznání a potvrzení ze strany ostatních myslí, neboli dalších lidí, které taktéž vidíme jako samostatné subjekty, tak jako oni vidí nás.

Při osvícení dochází k tomu, že vystupujeme, doslova se odmotáváme, z obří pavučiny myšlení a dereme se na svobodu. Myšlení nelze nikdy zničit, protože bychom se stali bezbrannými a závislými dětmi. Malé děti, které ještě nedokážou sami sebe identifikovat, jsou osvícené. Jejich přístup ke světu je více méně podpořen instinktivním jednáním. To ony objevují svět pomocí svých smyslů, očí, sluchu a doteku. Objevují, ale nejsou schopné vysvětlovat a přiřazovat. V tom daném, krátkém čase, sami sebe neidentifikují. Nikam vědomě nepatří. Stejně bychom mohli mluvit o psychiatrických pacientech, ale nebylo by to přesné. Oni splnili podmínku vyvázání se z mysli, ale nahradili ji jiným myšlenkovým světem, který působí chaoticky, ale stále drží pohromadě.

Osvícenost není nic jiného, než splynutí s vlastní přirozeností. Člověk, který se dostal do tohoto tolik žádoucího stavu je schopen udržet se již nastálo v přirozenosti. Neznamená to, že není schopen používat svou mysl. Ale zásadní rozdíl je v tom, že se s ní neztotožňuje. Není nástrojem, ale nástroj umí používat a o nástroji ví. Mnoho různých duchovních směrů se snaží dosáhnout tohoto stavu. Musíme si uvědomit, že cokoliv se vědomě provádí, kde je záměrný pohyb, tak je to doménou mysli. Ta se může dramaticky změnit, ale nedochází k tomu zásadnímu odkročení od tohoto mentálního světa. Shodněme se na tom, že mysl má řadu nástrojů. A tím je komunikace, vědomá činnost, pochopení, mentální přenos do budoucnosti, která ještě nenastala a do minulosti, která již není. Pokud učitel něco učí, vytváří další mentální struktury, protože každá otázka i odpověď patří jen a jen mysli. Dalo by se říct, že ten okamžik, kdy se lidská bytost naprosto oprostí od mysli se musí dít v tichu. Není to o pochopení, není to o umění, není to o duchovní vyspělosti.

Jak se lze oprostit od mysli? To podstatě vědomě nelze, nelze ji zavrhnout, protože zavrhnutím bychom byli stále uvnitř. Jen by došlo k určité změně mysli. Tím chci říct, že neexistuje způsob, jak to udělat. To jsou nástroje mysli. Proto meditace. Meditace je ticho. Já vnímám meditaci jako odevzdání se. Stav, kdy meditujeme bez důvodu, cíle a účelu. Je to prosté pohroužení do ticha. Cenným postupem jak se zbavit své identifikace je na jedné straně mysl přijmout, ponechat ji své místo a na druhé straně být vůči ní netečný, nesplývat s ní. Určitě v tomto stádiu vytváříme novou mysl, ale ta má jen velmi niternou funkci uvědomování si, že nejsme myslí, mysl je něco, co funguje samo o sobě a je k nám přidružená, je nám propůjčená, je to prostě naše schopnost, tak jak se nebráníme vidět, slyšet, cítit.

Z tohoto stavu může vzejít odpověď na otázku kdo jsem ? A řádná odpověď již nemůže existovat. Nikdo, nic, nevím. Spíše dochází ke konstatování, nepřemýšlím nad tím. Netýká se mě to.

Ale o tom nemusím mluvit. Je zřejmé, že přibližování k tomuto stavu je naprosto interní a samostatnou ne-činností a nelze se k tomu dopracovat ve skupině.

Z mého cítění je osvícení stav, kdy bytost splyne s pohybem, s plynutím života. Protože již nemá kdo hodnotit, přemítat, plánovat, uvědomovat si, navrhovat, protože je všechno naprosto jedno a vše je tak, jak má být. Prostě není to „naše“ věc, dochází k ohromujícímu uvolnění. Starosti, ale i intenzivní radosti, mizí a tím se probouzí to, co v sobě odjakživa máme. Blaženost, radost, bezstarostnost, úleva. Tomu se říká probuzení. Lidská bytost je doslova unášena proudem dní. Již zde nedochází k použití vůle, záměru. Mysl, která je v podstatě nevyslyšena je degradována na vykonávání základních činností. Vše ostatní je není sice odmítáno, ale ignorováno s plným vědomím oné ignorace.

Osvícení je ovšem zásadní zlom. Nelze jej prožívat s druhými. Osvícený člověk nebude vnímat individualitu ostatních lidí, bude ji vidět, ale nebude si jí všímat. Osvícený člověk bude vyzařovat teplé, přitažlivé světlo, ale nebude soucítit s vaší bolestí, nebude se radovat z vaší radosti. Na všechno co se může stát, od té největší tragédie po tu největší slávu může reagovat, pokud vůbec bude reagovat, slovy, ano, tak to je. Prostě všechno se děje, proč to hodnotit ? Proto lidé, kteří touží dosáhnout stavu osvícení by si měli ve své mysli uvědomit, že je čeká v prvním stupni krušná samota. S kým si budou chtít povídat, o čem ? Pokud se vás nic nedotýká, pokud je vám vše tzv. absolutně jedno, pokud neřešíte pohyb, a tím říkám, vše co se děje, kam by jste chodili, co by jste dělali ?

Ano, osvícení je absence utrpení, protože utrpení ztratí naprosto smysl. Utrpení je v pořádku, děje se. Hodně věcí se děje zároveň. Takže i utrpení. Ano, děje se i radost, děje se hodně radosti. Co je lepší, utrpení nebo radost ?

Z lidského pohledu je osvícený člověk nesmírně přitažlivý. Je to ztělesněné štěstí, radost, uvolnění, bezpečí. Na druhé straně je bez emocí, bez empatie. Je mu naprosto jedno co s vámi je, on vás bere tak, že jste. Všechno je.

To jak hledající přistupují k dosažení stavu osvobození mně připadá jako člověk, který klečí u obrovského jezera a má ponořenou hlavu. A jeho chápání toho, jak se přestat topit je vypít toho co nejvíce, co to jde. Protože my nemáme získat další poznatky, pochopení, my naopak máme všechno ztratit. Ztratit abychom mohli nalézt. Ztratit to, co bylo důležité a získat to, co bylo ukryté. A získat je nepřesné, prostě splynout. Nikomu nic nepatří.

To je rozšířené vědomí, naprosto vše pohlcující. Je to vědomí malého dítěte s tím rozdílem, že je zde i vědomí mocného nástroje, mysli.

To co píšu není moje pravda, moje přesvědčení. Je to můj pocit, v tento den. Zítra se může změnit. Takže se k tomu ani nechci vracet.