Nevrlého knihy a články bezesporu učí hledat krásu v přírodě, a v tomto ohledu je jeho psaní v pravém slova smyslu pedagogické. Ovšem v žádném případě není instruktážní, to by se míjelo účinkem. Jeho texty chtějí především probouzet ve čtenáři touhu, touhu spatřit dosud nespatřené kraje a zažít, o čem se lze v knihách jen dočíst. 
   Čiší z nich neuvěřitelně koncentrovaný optimismus a divoká radost, která působí jako živá voda na kdejaký splín. Kde se bere tato pozitivní energie, která jeho knihám dává nezaměnitelnou a jedinečnou atmosféru? Snad nebude daleko od pravdy domněnka, že ta energie vyvěrá z autorova životního přesvědčení, které se v jeho díle ozývá v tolika variacích: totiž že svět je krásný a dobrý – nebo snad lépe řečeno – že krásný a dobrý může být, když se v něm krása a dobro hledá. Že štěstí a skromnost se vzájemně nevylučují. Že člověk může být utrmácený, obolavělý, promoklý, ale přesto přese všechno blažený. A že život tudíž může být ohromně radostnou událostí.

Petr Polák, Literární noviny č. 32/2007

Jsme rádi, že dnes můžeme se souhlasem nakladatelství Vestri začít procházku našimi nejsněžnějšími horami celým okruhem roku z Knihy o Jizerských horách.

měsíc perlových mračen

   Nad krajem se klene bytelná zima a stále nabírá na síle. Na hřebenech hor uhnětou dvoudenní sněhové bouře na stromech tvrdý, neproniknutelný ledový příkrov a v něm zmizí jednotlivé smrky, splynou v nepropustnou hradbu. Mizí prosincová veselost prvního sněhu a je zvolna cítit, že zima jde životu na samu podstatu. Na Jizerské hory padá tou dobou neuvěřitelné množství sněhu, po vichřicích se tvoří na závětrných svazích obrovské závěje. Sníh dosud není slehlý, ale ztratila se i hebkost prosincového pápěří: prošlapat na lyžích stopu v metrovém novém sněhu z Nové louky na Smědavu je těžká práce na polovinu dne. Nad hlavou visí tíha mračen a náhle, bez varování, přepadne poutníka uprostřed cesty nesmírný zvířecí hlad. Navzdory mrazu, stydnoucímu potu a soumraku je nutno jíst. Často tehdy jím, jako Eskymáci, čistý tuk, pouhé syrové máslo, které za mrazů nejrychleji navrací sílu.

   Vzpomínám, že z lednů pochází také nejvíc neštěstí z Jizerských hor, mnoho dřevorubců pod stromy uvízlo a zemřelo. Dny jsou stále velmi krátké a za nocí stojí převysoko nad lesy zimní úplněk: čím níže chodí slunce po ekliptice, tím výš vystupuje měsíc a zalévá jasným světlem zmrzlé lesy. O půlnoci panuje nad Jizerskými horami vesmírné ticho. Sníh jiskří a měsíční světlo zahladí všechny nerovnosti. Sjíždím-li za takové noci neporušenou plání staré paseky z Černé hory k jihu, jako by se lyže propadaly do stříbrných hlubin, snáším se níž a níž nebeským toboganem, konce nemá nádherná cesta. Pod špičkami lyží tryskají vějíře přemrzlých sněhových šupin a svah se tratí v nebesky mléčném jasu. Země a její přitažlivost mě stahují do údolí a čistota okolních lesů dává zapomenout na to, že by třeba stačilo jen jediné klopýtnutí, jediný pod sněhem ukrytý kořen nebo kmen, abych i já za měsíční noci přimrzl k horám. Ostatně – to pomyšlení není úděsné, dokonce za nočního ticha láká k blažené představě.

   A přesto člověka vždy zasáhne strach, když i jen z velké dálky k němu dolehne třeba jen slabá možnost, že nedojede: přijel jsem před lety posledním vlakem do Bílého Potoka a vydal se Šindelovým dolem na Předěl. Měsíc byl v první čtvrti a svítil mezi mraky do strmého údolí. Pak zašel a začal i padat sníh. Zprvu lehce, později stále hustěji. Náhorní pláň se ponořila do bezbřehé přízračné polotmy. Bylo dvanáct stupňů pod nulou. Z Předělu jsem zamířil kolem Zeleného kamene na Černá jezírka: měl jsem štěstí a udržel jsem dobrý směr v těch nepřehledných nočních lesích. Rašeliniště odpočívalo uprostřed lesů jako ostrov duchů. Na čistou pláň, pod kterou se ukrývalo hluboké tmavé jezero, se bez hlesu snášely miliony nočních vloček. Sněhu téměř hmatatelně přibývalo a začal i přimrzat na skluznicích lyží. Bezcestným lesem jsem se vydal dál, chtěl jsem přenocovat v lovecké chatě Jelence nad jizerskými močály u zemské hranice. Sníh a noční světlo ale proměnily zvláštním způsobem lesnatou pláň a začal jsem bloudit. Náhle se les pod mýma nohama začal sklánět k severovýchodu: bylo téměř jisté, že jsem přešel jedinou cestu Středním jizerským hřebenem, teď beznadějně zavátou, a začínám klesat k mo-čálům. Změnil jsem tedy směr. Les potemněl ještě víc a zvedl se i vítr. Křižoval jsem po hřebeni a jako ve snu – stále jsem nevěděl, kde jsem. Vždy na okamžik se mi zdálo, že jasně poznávám známý kout lesa, ale další cesta mě zmátla. Na běžkách jsem se bořil po kolena do sněhu. Blížila se půlnoc a i ve vysokém lese začal oslepovat větrem hnaný sníh. Zdálo se, že jsem kdesi mezi hřebenovými rašeliništi Malou a Velkou krásnou loukou: i za letního dne je tam snadné zabloudit. Začal jsem se smiřovat s myšlenkou, že té noci na Jelenku nedojdu. Již jsem se chtěl obrátit k jihozápadu a pokusit se projít přes hřeben lesy až na Jizerskou silnici a po ní se vrátit na Smědavu nebo Jizerku, když vtom se zdálo, že stojím na skutečně známém místě, odkud k močálům sbíhá průsek, který vede nedaleko lovecké chaty. Sjížděl jsem tedy temným lesem k hranici, na opačnou stranu od Jizerky i Smědavy. Pak jsem ji spatřil: starou chatu, ukrytou v lese a polozasypanou sněhem. Klíč jsem neměl, ale okno bývalo tehdy zajištěno jen ulomeným hřebíkem. Zmrzlýma rukama jsem ho uvolnil a vsoukal se dovnitř. Mráz v chatě byl téměř slyšitelný. Pokusil jsem se rozdělat oheň v polorozvalených kamnech, ale sněhová závěj na komíně srážela kouř do místnosti. Padl jsem na pryčnu do vlhkých, do tvrda vymrzlých dek a usnul. Celou noc hudly lesní myši ve skříni svou kostliveckou píseň: přes mráz a opuštěnost jim ledová chata nabízela víc jídla a letních zbytků než zaváté lesy.

   Lednové jitro: nedobré vstávání. Ze smrtelné žízně jsem se ráno napil z potoka a půl dne mě pak chladil v útrobách ledový vodní balvan. Po noční sněhové bouři vyšlo slunce. Nedaleko Jelenky stojí žulová skála Houba – nejkrásnější rozhled na jizerské močály a do údolí zaváté Jizery. Když jsem se zapisoval do vrcholové horolezecké knížky, neudržel jsem mrazem tužku. Pode mnou dodaleka zářila slunečná nádhera hlubokých liduprázdných sněhů. Lednový den v Jizerských horách – krásný den.

Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách

Knihy M. Nevrlého vydává nakladatelství Vestri