Zdálo se, že na mě to nepůsobí a že jsem schopen postarat se o všechno potřebné. Dennis vleže v síti snědl dvě houby, aby experiment odstartoval. My s Ev jsme udělali totéž.

Naše chatka na dřevěných pilotech a s doškovou střechou připomínala v pableskujících plamenech malou kosmickou loď vrženou do vyjící džungle mimozemského světa. Připadalo nám, jako bychom nabírali hyperprostorovou rychlost. Cítili jsme obrovský příval energie. Ten pocit ještě posilovaly houpací sítě, připomínající zařízení kabin v raketách, které posádce umožňuje přečkat přetížení ze startu. Dennis ležel ve své síti, téměř neschopen udržet tužku, a přesto přesnými, výstižnými termíny divoce popisoval právě probíhající experiment:
Houby se právě účastní přeměny v našich tělech. Aktivizuje to tryptaminové struktury v syrových houbách, jež se syntetizují pro kondenzaci molekuly harmin-psilocybin-DNA. Po požití ayahuasky se harminový analog začne v těle metabolizovat. Mimosmyslový vjem předsyntetizovaného psilocybinu okamžitě zruší mimosmyslový vjem harminu a přiměje jej se superkonduktivně zapojit do komplexu DNA-RNA simultánně v našich tělech i ve vyšší dimenzi v houbách. Když toto spojení proběhne, paměťová banka harmin-DNA a hybná jednotka zkondenzují do vyčkávajícího, nabitého psilocybinového okruhu v houbách. Můžeme tuto kondenzaci pozorovat, protože se v houbách objeví ve stejném okamžiku, kdy se dokončí vazba ve vyšší dimenzi.

Neměl jsem ani ponětí, co to všechno znamená či kam to směřuje. Rozhodl jsem se prostě jen být dobrým svědkem. Bylo klidně možné, že se vůbec nic nestane. Anebo nás čeká něco báječného.

Dennis začal vysvětlovat, že jeho potíže s pohybem mají cosi společného se zpětným chodem času. Neustále narůstající rozpaky nad množstvím možných budoucností způsobily, že téměř ztratil schopnost se pohnout: zůstala jen mysl, jejíž plánování a výpočty nic neomezovalo.

Dokončili jsme vaření ayahuasky. Přinesl jsem rostlinné přísady a přidal jsem je do vařícího nápoje. Přenesl jsem do chaty ayahuasku a poté i houby. Všechno bylo na svém místě. Mohli jsme začít.

Dennis zahájil odpočítávání k bodu Omega, jemuž nikdo z nás ve skutečnosti nerozuměl. Očekávání toho, že můžeme být svědky zrodu milénia, nás zcela strhlo. Dennis popisoval, jak se čas začal zpomalovat, čím blíže tomuto bodu jsme se nacházeli. Už několik dní před touto seancí jsme žádné halucinogeny nebrali, takže to, co jsme zažívali, nemohlo pocházet z tohoto zdroje. Dělo se něco jiného. Aby Dennis své úžasné tvrzení dokázal, upozornil nás na svíčku, kterou jsem postavil na poličku vyčnívající ze zdi chaty. Aniž si toho kdokoli z nás všiml, její lehký sklon se zvolna zvětšoval, takže teď trčela ve zcela divokém úhlu popírajícím zemskou přitažlivost. Dennis to komentoval tak, že čas teď probíhá tak pomalu, že nejsme schopni vidět to, že svíčka je ve skutečnosti uprostřed pádu.

Šel jsem k tomu nezvyklému jevu blíž a nahnul jsem se nad plamen. Vypadal bez pohybu, jako zmrazený. Moje paměť vystřelila vzpomínku na okamžik u řeky, která se také zdála jakoby navždy zastavená. Plamen byl podivný. Čím víc jsem se snažil jej pozorovat, tím víc jsem nebyl schopen zahlédnout jakýkoli pohyb plynových částic. Zdálo se, že se na mé obvyklé svobodě pohybu nic nezměnilo, ale svět kolem mě se blížil k ostrému a děsivému okamžiku zastavení.

Nakonec Dennis přerušil ticho: Je třeba proniknout řadou jemných energetických úrovní, aby bylo možno se s tou věcí spojit. Je to částečně záležitost mytologie, trochu psychologie a trochu užité fyziky. Kdo ví? Podnikneme tři pokusy, než opustíme tuto experimentální úroveň.

Všichni jsme se napili ayahuasky. Chutnala ostře a svíravě, jako omáčka z kůže a mole, ale tento pocit rychle pominul, jakmile se tekutina dostala v našich útrobách dál. Dennis si vzal ještě jednu houbu navíc, aby si podržel své naladění. Venku byla naprostá tma a my jsme neměli ponětí o čase. Zdálo se nám, že od doby, kdy nás opustili Dave a Vanessa, uplynuly celé hodiny. Nakonec jsme měli všechno připraveno po ruce: čerstvé houby, harminový nápoj a harminovou kuřáckou směs jen tak pro případ . Každý jsme vypili půl šálku ayahuaskového odvaru a pak už jsme jen vsedě čekali na věci příští.

Po několik posledních dní Dennis slyšel mimosmyslově vnímaný tón, který pokládal za sine qua non toho, kam vstupujeme. Asi po patnácti minutách nám oznámil, že jej slyší mnohem zřetelněji a že nabývá na síle. Dennis se podle svých slov cítil připravený podniknout pokus, kdykoli bude třeba.

Dohodli jsme se, že pokaždé, když zvuk zazní, zhasneme svíčku, aby nás nerušil pohled na tryptaminem vyvolané grimasy, které ten podivný jekot způsoboval. Kdysi před lety, během vrcholící seance s DMT v naší staré berkeleyské partě, jsme viděli neuvěřitelně hrůzné grimasy a obličeje připomínající božstva tantrického buddhismu vyvalené oči, neuvěřitelně dlouhý, stáčející se jazyk a podobné věci.

Dennis se náhle posadil ve své síti. Zhasl jsem svíčku a Dennis vydal své první zavytí. Byl to mechanický a hlasitý zvuk, jako svištění biče, zakončený škubavou křečí, která proběhla jeho tělem a vymrštila ho ze sítě dolů na zem.

Rozsvítili jsme svíčku jenom na tak dlouho, abychom se domluvili, že všichni chceme pokračovat a že Dennis by měl dál pokračovat vsedě na podlaze chaty. Stalo se. A znovu se ozval dlouhý, svištivý zvuk, podivný a překvapivě mechanický pokaždé, když zazněl.

Navrhl jsem přestávku před třetím pokusem, ale Dennis byl velmi vzrušený a chtivý to přitáhnout , jak se sám vyjádřil. Usadili jsme se ke třetímu zaječení. Když k němu došlo, bylo podobné ostatním, ale trvalo mnohem déle a bylo mnohem hlasitější. Jako elektrická siréna vyjící tichou noční džunglí trvalo dál a dál, a když konečně ustalo, i ten dozvuk připomínal sirénu. Pak nastalo v absolutní temnotě amazonské chatrče ticho, ticho provázející přechod z jednoho světa do druhého; ticho propasti Ginnunga, onen prvotní zívající předěl mezi jednou a další světovou dobou v norské mytologii.
...

Procházeli jsme tím místem, snažili jsme se setřást tělesnou strnulost a zastavili jsme u potůčku, jenž přetínal cestu, abychom si omyli obličej.

Nemluvili jsme. Ticho nakonec prolomil Dennis: Přemýšlíš, jestli jsme uspěli?

Ano. Tenhle pokus je tvoje záležitost, takže o co jde?

Dobrá. Nevím sice jak, ale jsem přesvědčen, že jsme uspěli. Pokusím se ti to vysvětlit.

Zdálo se, že působení hub a ayahuasky z předchozího večera už pominulo a v mé mysli se honila spousta otázek. Jak jsme tak kráčeli, Dennis čas od času utrousil poznámku a mi prolétlo hlavou, že odpověděla na to, nač jsem myslel, ale nevyslovil jsem to. Zastavil jsem se a v duchu zformuloval jasnou otázku. Dennis, s hlavou nakloněnou ke mně, mi začal odpovídat, aniž mě nechal cokoli vyslovit nahlas. Stál jsem jako opařený. Tohle je tedy ono? zeptal jsem se. Dosáhl jsi nějakým způsobem telepatických schopností? Ne, zněla odpověď. Je to něco daleko úžasnějšího.

Podle Dennise vazba harminu s jeho DNA mu poskytla okamžitý přístup k nesmírné, kyberneticky uchovávané databázi. A tyto informace byly volně dostupné komukoli na světě, kdo se obrátil do vlastní mysli a uvedl svou otázku oslovením Dennisi.

Absurdita druhé části tohoto návodu už přesáhla všechny meze. Ale samozřejmě že jsem na jeho naléhání provedl zkoušku. Utrhl jsem rostlinku, kvetoucí u mých nohou, zavřel jsem oči a zeptal se: Dennisi, jak se jmenuje tato rostlina?

Okamžitě a bez jakéhokoli úsilí se v mé mysli zjevil botanický název, dnes už dávno zapomenutý. Zkusil jsem stejnou věc ještě s další rostlinou a k mému úžasu jsem dostal jinou odpověď. Zdálo se, že experiment prokazuje, že něco mi do hlavy vkládá odpovědi, ale nevím, jestli jsou správné či nikoli. Tato skutečnost se mnou otřásla. Když jsme opustili chatu, byl jsem přesvědčený, že pokus nevyšel a že nás čeká rozmluva o změně našeho přístupu. Dokonce se mi ulevilo, protože poněkud posedlá atmosféra celé záležitosti byla tíživá. Když jsme teď ale vedle sebe kráčeli a já slyšel v hlavě hlas, který odpovídal, jakkoli podivně či nesprávně, na jakoukoli položenou otázku, zmocnila se mě nejistota.

Dennis byl podivně pohlcen sám sebou, ale přesto mě ujišťoval, že se naše úsilí zdařilo a že po celém světě se vlna hyperkarbolace žene napříč lidstvem a smazává hranice mezi jedincem a společenstvím, jak všichni zjišťují, že se noří do telepatického oceánu pojmenovaného po svém objeviteli: Dennis McKenna.

Jak jsem tak současně sledoval dění ve své mysli a poslouchal pábení svého bratra, došlo mi, že experiment nepochybně vyvolal jakýsi poměrně bizarní efekt. Ptal jsem se sám sebe, proč bylo pro mě tak snadné přejít od dojmu, že proděláváme prazvláštní místně omezený zážitek, k přesvědčení, že jsme klíčovým momentem jakéhosi planetárního fenoménu. Tato důležitá, ale nezodpovězená otázka silně vypovídá o mé podezřívavosti vůči mé vlastní náchylnosti a vstřícnosti v tom okamžiku. Byl jsem zkrátka obětí kognitivní halucinace. Ta je, spíše než vizuální prožitek něčeho, co se ve skutečnosti neodehrává, totální proměnou nejvyšších úrovní našeho intelektuálního vztahu ke světu. Kognitivní halucinace vyvolaná psilocybinem způsobila, že nemožné a nepravděpodobné se zdá možné a reálné. V okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že jsme překonali bod Omega, mě zaplavila extáze. Ocitli jsme se náhle v počátečních okamžicích milénia. Oba jsme cítili, jak naše vzrušení stoupá, když jsme nabyli přesvědčení, že svět byl náhle radikálně, fundamentálně odlišný.

Tohle musí být ono, promluvil Dennis. Nepodařilo se nám zkondenzovat Kámen ve viditelném prostoru, ale vytvořil se v našich hlavách. Neobjeví se okamžitě jako viditelný dopravní prostředek, ale zprvu jako nauka, kterou slyšíme právě teď ve svých hlavách. Později se ze slov stane hmota.

...

(pokračování)