Jestli bude krize letos, nebo konec světa za tři roky. Vidím v tom jeden obrovský průšvih - čím víc lidi se samo straší, tím víc se posiluje strach a katastrofické myšlenky kolem dokola. A o síle myšlenky víme všichni své. Takže vlastně velká většina nevědomky přispívá svoji troškou do mlýna obav a strachů ačkoliv by si přáli pravý opak.

Přemýšleli jste někdy nad tím, co vám četba hrůzostrašných vizí přináší? A kdyby se to splnilo, co by to pro vás znamenalo? Žili byste jinak? Dělali byste jiné věci, snažili byste se něco dohnat, něco si splnit?

A co když jsme si proroctví špatně vyložili a všechno se posune, jen se nám bude v tom zaneřáděném životním prostředí hůř a hůř žít, ale jinak v naši generaci nic? Co potom? Prožijeme zbytek života v očekávání nejhoršího a strachu, co kdyby?

Hmmm mám pocit, že všechno bychom si měli užívat života teď a jak napsal jeden moudrý člověk: Kašlat na katastrofické vize. Nepřidávat svoji špetku strachu. Já bych šla dokonce ještě dál a navrhovala bych takový nenápadný terorismus naruby. Prostě pašovat a rozprašovat do okolí zklidnění a pohodu, co to dá a jak to jde.

Musím přiznat, že jsem takovými pozitivními "troškami do optimistického mlýna" čerstvě nabitá, takže se mi to mluví. Byla jsem, stejně jako spousta dalších bláznivých jedinců, slavit konec roku na jednom z míst, kde se slaví tancem, zpěvem, bubnováním, šamaněním a tak. A tam to bylo ono - klid, radost, pospolitost, tvořivost, léčení, zajímaví a tvořiví jedinci, kteří každý svým dílem to potěšení vytvořili.

Ne jeden tahoun, ale všichni dohromady. Jen mi připadalo škoda, že tyhle zázraky končí sbalením spacáku a odjezdem, zabouchnutím vrat a nastartováním vozidel. Velká škoda.

Takže bych chtěla apelovat na všechny podobně praštěné antiteroristy: Lidi, co zkusit rozprašovat trochu pohody a té nádherné atmosféry, které dokážeme vytvořit v různých centrech a seminářích, ale už ne tolik přenášet dál? Co takhle místo proroctví přečíst něco mnohem veselejšího a raději mysleli na to, co je teď než co bude či nebude v roce 2012.

Dneska ráno jsem jeden zázrak zažila: zubili jsme se na sebe s neznámým řidičem na lince č. 2 a to prosím kolem 6 hodiny ranní brněnského času!!!

Že by taky rozprašoval?

Děkuji za Silvouše i řidiče MHD.