Stejně si stále musím klást otázku, co je motivací ke štěstí ? Protože, co je hnacím motorem naší denní aktivity ? Já myslím, že je to tíhnutí ke štěstí, spokojenosti, naplněnosti.
I starost je rozpor mezi naším viděním ideálního prožívání a toho co se děje. Pokud je tedy touha po štěstí základním hnacím motorem, potom by i zlé a nelidské činy měly být vedeny stejnou motivací.
Sebevražedný atentátník koná svůj čin veden pohnutkou dosažení svého štěstí, naplnění a touhy. Pokud by nebylo pokřiveného vidění náboženství, k těmto činům by nikdy nemohlo dojít, protože by nám to pud sebezáchovy prostě nedovolil. Ovšem je tu ráj, báječný posmrtný život a ten v kombinaci s pocitem křivdy, nespravedlnosti ale i pohrdání druhými lidmi,kteří nesdílí stejnou náboženskou doktrínu, vede k přetlačení základního pudu.
Člověk má vždy své důvody a je přesvědčen o jejich správnosti. To je individuální vnímání virtuálního posunu mezi skutečností a snem. Mozek je zvláštní uspořádání, protože v něm probíhá neustálý boj mezi dvěmi frakcemi. Jedna z nich je odpovědná za nespokojenost a ta druhá za spokojenost. Dochází k vytváření obrovského množství kombinací. Jedna ze stran vytvoří téma nespokojenosti, nesouhlasu a popíše daný stav. Ta druhá strana zase ví, jak by měl optimální stav vypadat. Takže zde vzniká nesoulad, který specifikuje tzv. problém, co to je, jak k němu došlo, jak vypadá optimální stav. Někdo trpí, ale otázkou je, kdo to je? Je tam snad nějaký otloukánek, který se dostává mezi dvě válčící strany, které si naopak ve svém zápolení nadmíru rozumí? My bychom mohli říct, že ten trpící jsme my ? Ale kdo ? My jsme přece sami sobě kritikem i motivujícím. Trpí naše starost ? Nebo trpí naše vidění dokonalejšího ? Pokud některá náboženství mluví o iluzi, tak toto je iluze. Pokud to člověk vlivem dlouhotrvajícího stresu přežene, dochází k faktickému oddělení oněch „bytostí“ a dotyčný trpí rozpolcením osobnosti, schizofrenií. My jsme všichni povahou myšlení schizofrenici, akorát máme stále jakousi kontrolu nad všemi účastníky procesu a zastřešujeme tyto komunikace tím nadřazeným Já. Já trpím, já se raduji, já se těším, já se se bojím.
Každý poznal, že strach dokáže vyplouvat z hlubin podvědomí bez toho, abychom ho zvali. Tak i radost, najednou se objeví. Proto jsem psal, že existují původní city a city, které jsou získané. Tedy pokud mluvím o strachu, panice, děsu, obavách, potom to kdysi byly původní emoce, protože ani toto se nedá naučit, ale byly zakódovány v pudech sebezáchovy. Hoří - utíkej, jsi napaden - bojuj. Nějakým prazvláštním a nepřirozeným způsobem jsme tyto ochranářské pudy vynesli do myslícího procesu a ony přestaly být jakousi automatickou činností použitelnou ve vyhraněných situacích, ale přetrvávají v podobě vzpomínek a asociací v myšlenkách neustále. Takže máme pocit že musíme utéct a nikdo nás fyzicky neohrožuje. Už ten pocit máme neustále, chceme utéct od starostí a problémů a budujeme stres. Tělo je připraveno utíkat, produkuje příslušné chemické látky, jsme připravení a sevření ale myšlení nám okamžitý návod nedává. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jsme stále na útěku J Ale neutíkáme, jen si to přehráváme v myšlenkách. Lidé jsou napjatí, stresovaní a nešťastní, protože nemají kam utéct. Okolní prostředí se stává instantně nebezpečné a my nepřítele ani neznáme.
Štěstí je přirozený stav. To o čem se domníváme že leží v budoucnosti, ve vyhrané loterii, úžasném partnerovi, novém domu, nové práci, je vlastně jakási snaha dosáhnout přirozenosti, za splnění určitých podmínek. Ale přirozenost je s námi stále, leží hned pod strachem, obavami a pocitem nenaplněnosti. K tomu směřují všechna náboženství, meditací, rozjímáním. Mě ovšem šokuje učení, které říká budete šťastní až, až, až. Až zemřete, pokud budete věřit, pokud se budete modlit. Budeme přirození až splníme tyto požadavky. Budeme přirození až zemřeme? Ano, věřím tomu že nebožtíci jsou přirození J
Přirozenost jako taková nic nechce. Nic. Jsme přirození. Žádné podmínky, žádné předpoklady, nic. Přirozenost je dokonale jednoduchá a skromná. Pokud toužíme objevit přirozenost, být šťastní, měli bychom spíše zkoumat, co nám v tom brání. Čeho se bojíme, před čím utíkáme a proti čemu bojujeme. Většinou objevíme sny, které se týkají stavu bez strachu. Existenčního a vztahového. Není ovšem i toto iluze? Tak jako můžeme snadno přijít o veškerý majetek, můžeme přijít i o blízkou osobu. Sen týkající se zakonzervovaného stavu, v prostředí kdy se vše mění velmi rychle, je … iluzí. Je to nemoudré očekávání něčeho, co může mít jepičí život. Není mnohem účelnější prozkoumávat iluzorní nebezpečí našeho vnímání světa a snažit se pochopit a odstranit chybné předpoklady, očekávání ? Zjistit jak vypadá bojiště uvnitř naší lebky a kdo to k nám promlouvá, kdo rozhoduje, kdo nás stresuje ? Na světě existuje mnoho návodů, nespočet řešení, ale jen my sami dokážeme najít návod pro nás, řešení pro nás. Nikdo, nikdo jiný. Ani Ježíš, Budha, Osho, Mohamed. Cesta je úlevou, pokud položíme cihlu na cihlu, každý den, postavíme svůj dům. Pokud budeme čekat že nám ho někdo daruje, domu se nemusíme dočkat. Tak je to i s přirozeností, která je domovem štěstí a naplnění, radosti z bytí. Rozpoznáme-li mechanismus starostí a bolestí a uždíbneme-li každý den kousíček toho svého, jednoho dne padneme do své přirozenosti. Čekat na dar přirozenosti nelze, nikdy to nefungovalo. Ani kdybychom si prošoupali kolena a ztratili hlas neustálým modlením.