Nahoře jsou velcí šprýmaři. Nechají nás ve svém libování, jak máme určitý problém „zmáknutý“, teoreticky všechno víme a nástrahy odhalíme. Mockrát jsem to viděla i zažila.

Myslíte si, že vám lekci existence naservíruje na stříbrném podnose s nápisem „Pozor, opakování lekce č. 4, naučit se zvládat …“? Kdepak. Nový příběh začíná úplně jinak.

Možná máme dobrý pocit, chválíme se a najednou prásk. Částečné osvícení mozku – vždyť tohle jsme nedávno řešily s kamarádkou a já jí poučovala, radila a najednou jsem stejný workholik jako ona! Ufff

Mám takovou vlastní poučnou historku z doby, kdy jsem byla nucena chvíli pracovně jezdit autem. Varovala jsem je, že jsem špatná řidička.

Tak vám takhle jedu večerním Brnem. Abych se povzbudila, říkala jsem si pokyny nahlas: odbočíš do té jednosměrky doprava, jsou tu tři pruhy, odbočuješ na semaforu doleva, tak zařadit do levého pruhu před semafor. Hezky mi to šlo, pěkně jsem se pochválila a měla iluzi, jak jsem tentokrát fakt dobrá. Blikla zelená a z protější ulice se proti mně řítí auto. Objíždí mě zprava, prohlíží si mě jako exponát v ZOO a mě začíná zapalovat, že tady něco nehraje. A skutečně – chvála byla předčasná. Ona to nebyla jednosměrka, takže jsem stála sice hezky, ale v protisměru. Dobrá lekce.

Je lehké radit druhým, je mnohem lehčí pomoci ostatním než sám sobě. Nemusí to vůbec souviset s egem ani s našimi znalostmi, problém je nadhled a odstup. Sami sobě lecos nepřipustíme (třeba proto, že by to moc bolelo nebo je to něco, co je všeobecně pokládáno za tzv. špatné, naše chyba). Každá osobnost má svoje světlé i temné stránky. A kdo je pochopí a přijme, že není stále dokonalý a může dělat chyby a dokonce je i přiznat, má hodně práce uděláno. Vím, jak se s temnými stránkami zachází v některých duchovních směrech – buď se potlačí nebo se všichni tváří, že je prostě nemají. A uvnitř, copak to tam v těch zamčených třináctých komnatách vykukuje? Že by zloba? Není to nenávist? Kdepak se tam vzala žárlivost?

Mám výbornou kamarádku. Známe se dlouho a občas spolu nemluvíme, zlobíme se na sebe, nemůžeme cosi vyřčeného rozdýchat. Pak se vzpamatujeme, protože ta druhá má pravdu, vidí to, co mám pod nosem, ale nevidím to. Já jsem namočená v situaci, mám o ní svoji teorii a iluzi a ona mi ji boří. Ne, ne, ne tak to není, ty tomu rozumíš špatně, nechápeš to!!!

Nejhorší průšvih jsou vztahy milostné. Aby se dvě tak odlišné bytosti daly vůbec dohromady, vymyslela příroda podvůdek: pomatení smyslů zvané zamilovanost. Chytré. Na začátku vidíme jen růžově, což nám zamezí v rozpoznávání, že sice tenhle partner vypadá jinak, chová se jinak, začátek vztahu vypadá ideálně, ale lekce zvaná třeba „proč si pořád dokola vybírám nevhodné partnery“ může znovu začít.

Pak se teprve ukáže, jak daleko je od teorie k praxi.

javaho