Lidstvo tvoří muži a ženy — mladí, mladé, dospělí, dospělé, staří, staré. Také vidím mnoho generací mužů a žen v rodinách, společnosti, státech a na celém světě. Když se na to tak dívám, tak docházím k tomu, že muž a žena prostě patří k sobě. Vztah muže a ženy nás může naplňovat mnoha způsoby. Ale může také odkrývat temnou stranu síly  - nevyřčené rozpory a ublížení za celé věky onoho magického spolubytí. V současné době tím procházím a pořád zjišťuji, že v tom nejsem sám. Jsme v tom namočení více či méně všichni. Na jeden z mnoha důvodů disharmonie mezi mužem a ženou – oběť a vina - se chci v tomto článku podívat.

Co je v té Pandořině skřínce? Jako první mně napadá smutek a vztek. Nejvíce protěžovány v dnešní době bývá právě vztek  žen na muže. Vztek a smutek pramenící z ublížení, násilí (my muži jsme holt většinou od přírody fyzicky silnější) a samoty ("Válka je sféra mužů, „Eowyn" říká král Theoden v Pánovi prstenů). Ženy, které přirozeně inklinují k budování a udržování domácího krbu většinou těžce snášejí  „rizikové“ mise svých partnerů nebo manželů. Dnes to už většinou nebývá válka, ale místo ní nastupuje slézání hor, sjíždění kaňonů či jakákoli potenciálně nebezpečná záležitost, ve které objevujeme nové věci. Myslím si, že každý muž podvědomě v sobě nosí ten kořínek onoho dobrodruha – touhy po neznámém a nebezpečném.  Touhy po akci, ve které může jít o život, při které se bdělost stupňuje na maximum s vědomím, že chyba může mít fatální následky. Jak ženy většinou reagují na takovéto aktivity? (Pokud je tedy samy neprovozují) Často tak, že se svého muže snaží převychovat v domácího mazlíčka, kterého mají doma pod kontrolou. Co je k tomu vede? Řekl bych, že strach.

Strach z toho, že se budou znova opakovat situace, které byly v minulosti traumatické nejen pro muže, ale i pro ženy. Napadají mě teď války, kdy muži odešli bojovat, často zahynuli, ženy zůstaly samy, byly znásilněny jinými vojáky bez ochrany svých mužských poloviček. Muži, kteří bojovali, naopak prožívali marnost a bezútěšnost svého počínání. Ženy vinily muže a prožívaly zradu. A potom přišel na řadu vztek a s ním jeho kamarád smutek. Staletí ubíhala a výsledkem je dnes co? Nedůvěra žen k mužům a mužů k ženám.

Z předchozího vyprávění je zřejmé, že nedůvěra žen k mužům je naprosto legitimní. Odkudpak se ale bere ona nedůvěra mužů. Právě tato oblast vztahů je podle mně dnes často opomíjena.

Ženy se musely nějak bránit vůči tomu zvěrstvu, které se jim dělo od mužů. A tak vynalezly obranný mechanismus „manipulativní oběť“. Začaly muže obviňovat a citově vydírat. A z pozice oběti se také velmi lehce sklouzává k tomu, že se si můžeme připadat svatí. Svatí také trpěli příkoří jiných. Tak si ženy řekly tajně na nějakém sabatu, že se budou podvědomě považovat za svaté. Že budou mít vždy pravdu, protože si to přece mohou dovolit, když tak trpí ony a trpěly předchozí generace žen.

A počaly doby, kdy ženy začaly řídit muže. Z dnešního pohledu by se to dalo přirovnat k tajné akci CIA. Ženy totiž využily toho, že muže mohou mít celkem lehce v moci. Kdo je první ženou muže v jeho životě. Kdo pouští muže do dospělého života k partnerce či manželce? Kdo může prvotně způsobit, že se muž se necítí být mužem? No přece matka. Matka, která je sama zraněná a své potomstvo chrání před tím vším zvěrstvem, co se stalo třeba jí a jejím předkyním. (V těch všech zvěrstvech je ale skrytá pravá síla, která čeká na své znovuobjevení.) Svého syna pak těžko pouští do života. Prostě se bojí, že její milovaný synáček bude stejné zvíře, jako třeba manžel či jiní muži. Jak se pak z takového mladého muže má stát dospělý muž?

A jaký to má dopad do partnerských vztahů muže a ženy? Z pohledu muže si dovolím říci, že největší vztek mám tehdy, když se mě žena snaží převychovávat k obrazu svému (a bývá to samozřejmě i naopak – muž si modeluje svou ženu). Když v té ženě vidím více či méně svou maminku (který muž tvrdí, že nevidí, tak je buď svatý nebo si prostě lže do kapsy) a žena – sama zraněná – se na mně dívá z toho strachu, který podědila po mamince, dochází logicky k tomu, že začne převychovávat. Prostě to jinak neumí. Raději se spokojí s polovičním mužem, ale bude mít „jistotu“. A muž, jehož lev, který je v kleci jatý, se začne bouřit. Prostě v tu chvíli nedokáže být mužem ve své přirozenosti. Buď se stáhne (maminka má moc nad jeho životem a on ji nemůže rozzlobit či zranit) nebo začne být agresivní a nezdravě rebelský a začne utíkat do „pseudosvobody“. Muž se v té chvíli cítí být obětí, stejně jako žena obětí mužů v případě násilí a ovládání.

Taková to interakce mezi mužem a ženou má dnes za následek, že ženy si stěžují, že by chtěla doma pořádného chlapa (a podvědomě se ho zároveň bojí mít) a muži jsou zase frustrovaní ze života, který pro ně nemá smysl.

Je z toho cesta ven? Myslím si že určitě. Na kolektivní úrovní změna k lepšímu bude asi trvat poměrně dlouho. My sami můžeme udělat jen to, že si dovolíme být zranitelní a odvážíme se podívat na obsah své Pandořiny skřínky a sdílet ho s partnerem či partnerkou. Být v kontaktu s druhým, tak celistvě, jak nejlíp umím. Začít pomalu vystupovat z nekonečných her na viníky a oběti. Když to celé mezi námi nese láska, tak i ta cesta může vypadat schůdněji. A jsem se přesvědčen, že tato „nebezpečná“ cesta stojí za to. Vize, ve které muž a žena společně nesou pochodeň lásky je pro mě více než lákavá.