Emoce není žádná činnost, ale událost, která člověka postihne.

Afekty se zpravidla přiházejí na místech nejmenšího přizpůsobení a ukazují zároveň zřetelně příčinu sníženého přizpůsobení, totiž určitou méněcennost a existenci určité nižší úrovně osobnosti.

Na této hlubší úrovni s jejími emocemi, které lze kontrolovat buď stěží, nebo vůbec ne, se chováme víceméně jako primitiv, který je nejen bezmocnou obětí svých afektů, ale je navíc pozoruhodně neschopný morálního úsudku.

Do „afektu“ je subjekt vtažen a dostává tak pocítit celou váhu skutečnosti. Rozdíl tedy přibližně odpovídá poměru, jaký je mezi popisem těžké choroby, který čteme v knize, a skutečnou chorobou, kterou trpíme. Psychologicky nevlastníme nic, co jsme skutečně nezakusili. Pouze intelektuální náhled proto znamená příliš málo, neboť tak známe jen slova, ale neznáme podstatu zevnitř.

Zklamání je tedy – jako šok pro city – nejen matkou hořkosti, ale i nejsilnější vzpruhou citové diferenciace. Selhání oblíbeného plánu, jednání milované osoby, které neodpovídá očekávání atd., je popudem k víceméně hrubému vybuchnutí afektu nebo k modifikaci a přizpůsobení citu, a tím k jeho vyššímu vývoji. Ten vrcholí v moudrosti, a to tehdy, když se k citu připojí i přemýšlivost a rozumové poznání. Moudrost není nikdy násilnická, a proto mezi nimi není žádné násilí. 

Ve skutečnosti se netěšíme žádné neomezené svobodě, ale jsme neustále ohrožováni určitými duševními faktory, které se nás mohou zmocnit jako, „přírodní fakta“. Dalekosáhlé stažení určitých metafyzických projekcí nás vydává téměř bezmocné tomuto dění natolik, že se ihned identifikujeme s každým impulsem, místo abychom ho pojmenovali jako něco „jiného“, čímž bychom ho od sebe alespoň drželi v bezpečné vzdálenosti, aby se nemohl ihned zmocnit citadely našeho já.

Nesvoboda a posedlost jsou synonyma. V duši je proto neustále něco, co se nás zmocňuje a omezuje nebo potlačuje naši mravní svobodu. Abychom na jedné straně utajili tento pravdivý, ale velmi nepříjemný stav věci, a na druhé straně si dodali odvahu ke svobodě, zvykli jsme si na podivně apotropaický (zlo zahánějící) způsob řeči a říkáme „mám sklon nebo zvyk či resentiment“ (t.j. pocit zatrpklosti z pozůstatků dřívější křivdy, ponížení), místo abychom podle pravdy konstatovali „zmocnil se mě sklon nebo zvyk či resentiment“. Druhý způsob vyjadřování by nás ovšem navíc připravil o iluzi svobody. Ptám se však, zda by to nebylo ve vyšším smyslu lepší, než když nám tuto skutečnost zamlžují vlastní slova.

Každý člověk má určitou psychickou dispozici, která do značné míry omezuje jeho svobodu, ba dokonce ji činí téměř iluzorní. „Svoboda vůle“ je nesmírný problém nejen filozofický, ale i praktický, poněvadž se zřídka setkáme s člověkem, kterého dalekosáhle nebo dokonce převážně neovládají sklony, zvyklosti, pudy, předsudky, resentimenty a všemožné komplexy. Všechny tyto přírodní skutečnosti fungují přesně jako celý Olymp bohů, kteří chtějí, aby si je člověk usmiřoval, aby jim sloužil, bál se jich a uctíval je, a aby tak činil nejen individuální vlastník tohoto spolku bohů, ale i jeho osobní prostředí.

Jsme dosud natolik barbarští, že nám důvěra v zákony lidské přirozenosti a lidské stezky připadá jako nebezpečný a neetický naturalismus. Proč? Protože u barbara je pod tenkou kulturní kůží hned bestie, a z té máme právem strach. Ale zvíře se nepřemůže tím, že se zavře do klece. Bez svobody neexistuje žádná mravnost. Když barbar vypustí svou bestii, není to žádná svoboda, ale nesvoboda. Abychom dokázali být svobodní, musí být barbarství nejprve překonáno. Děje se to v zásadě tak, že jednotlivec pociťuje základ a motivační sílu mravnosti jako součást své vlastní přirozenosti, nikoli jako vnější omezení.

Jen hlupáka zajímá vina druhého člověka, na které se nedá nic změnit. Moudrý se učí jen z vlastní viny. Položí si otázku: Kdo jsem já, jemuž se to všechno děje? Podívá se do svých vlastních hlubin, aby tam našel odpověď na tuto osudovou otázku.

Vědět, kde se dopouští chyby druhý člověk, má malou cenu. Zajímavé se to stává teprve tam, kde člověk sám chybuje, neboť tam se dá něco dělat.

Ukázka je z knihy „Člověk a duše“, kterou z díla Carla Gustava Junga vybrala a sestavila Jolande Jacobi; v českém překladu vydalo nakladatelství ACADEMIA v roce 1995

Přehled Jungových prací v českém překladu je např. zde