Vzrušující doba: nad horami a sněhy vane náhle horký vítr.

Stejný fön, který přilétá od teplého moře a - daleko od Jizerských hor - mámí jednou za rok, v časném jaru, v severních alpských údolích hlavy pokojným švýcarským selkám. Usedlým alpským hospodyním tím suchým vichrem, který padá z hor, tehdy na pár hodin narůstají křídla na duších a ony, jak za mlada, nevědí, co činí, když jim do chřípí vniká náhle horký jižní vzduch, který přináší vůni krásnějších světů, připomínky cizích a neznámých zemí a životů, které by bylo možno nádherněji prožít, van krajů, kde lidé jistě neznají sněhy a starosti, mrazy a práci. Takový vítr požírá sníh před očima a nejedna selka nechává tehdy, bláhově a bez viny, přemožena tou jarní nemocí, v údolí rodinu, děti i statek a vydává se tam, odkud ty sladké vichry vanou. Prý se vracejí brzy a pokorně zpět a jejich muži a milenci jim odpouštějí, není to nevěra, sami znají ten neklid a touhu, které přináší jarní vítr do duší.

I u nás někdy vanou březnovými horami hebké a mámivé větry, tělo otvírají a slzy do očí vhánějí. Letět! Odešly čilé únorové běhy horami: únava vládne. Ploužím se sálavými sněhy co noha nohu mine. Odevšad stéká voda, jako když prudké jaro přichází k Velkému Otročímu jezeru. Vzduchem přicházejí zprávy o mocných věcech: lesy i vzduch za poledne voní po dlouhém čase životem a jihem. Co chvíli mě přepadne těžká žízeň, piji tající sněhy, polykám krystaly firnu s nezaměnitelnou chutí celozimních prachů a stromové kůry.

Sněhů je ještě velká síla, ale jejich moc je zlomena: čížkové již nad nimi zpívají ze zelených smrků vrzavé svatební písně. Úlomky smrkových haluzí pokrývají šedý sníh a lyže se propadají tuhou krustou do vlhkého, lepkavého sněhu. A březnové slunce, které bodá do očí i týlu, vyvolává každoročně jarní přelud: zastavím-li se udýchán na zasněžené, sluncem zalité pasece, vidím skrze pot, který se přelívá přes oční víčka, a skrze mžitky tančit na okraji lesa malé sněhové mužíčky. Po každém úderu mého srdce povyskočí, po každém oka mžiknutí se na okamžik rozplynou. Opírám se bradou o lyžařské tyčky a cítím, jak les sladce voní. Stojím a tiše poslouchám: daleko je dravá zimní chuť k běhům bez oddechu! Jak se tep srdce klidní, tratí se i sněhoví mužíčci, až zmizí docela.

Vzpomínám na jiný podivuhodný březnový den na jižním svahu ptačích kup: ležel jsem za poledne na sněhu ve spacím pytli, oblohou šly chvílemi už skutečně barevné jarní mraky. Četl jsem islandskou ságu o Grettim a upíjel červené víno. Nebesky trpká chuť. Nebylo nejtepleji, ale přesto jsem necítil chlad. Pil jsem ze žízně a brzy jsem se blaženě vznášel nad horami. Horské hřebeny ležely pode mnou. Neobyčejně zjasněně jsem vnímal ostré, čisté barvy kolem sebe: bělost sněhu, jásavou zeleň stromů, bodající modř oblohy. Zdá se mi, že jsem zpíval islandské písně. Jaké asi? Vína ubývalo, odpoledne přibývalo, z Jizerských hor odcházela dlouhá zima. Zpíval jsem z vděčnosti, že vnímám příchod jara a teplých větrů na hřebenech hor. Večer pak: skvostná jízda mrznoucími sněhy.

Nechtěl bych ale jizerskému březnu nic ubírat. Stráně obrácené k frýdlantské kotlině bývají sice velmi vzácně v polovině března suché, ale na horách leží sníh celý měsíc. Vzpomínám na jednu jízdu horami, kdy do začátku dubna chyběly již jen tři dny. Mrazivou noc jsem přečkal v lovecké chatě na smrku. Takový sníh, jaký mě dovezl z Liberce až na nejvyšší horu Jizerských hor, jsem od té doby již nikdy nezažil: nová vrstva prachového sněhu pokryla zmrzlý sníh a mohl jsem lehounce křižovat horami všemi směry, houštinami i pasekami, lyže se nebořily, samy hedvábně ujížděly. Druhý den svítilo slunce na nejdelší sjezdovou trať jizerských hor - na hraniční průsek ze smrku do Nového Města. Když jsem ale vyšel zpět na smrk a sjížděl na opačnou stranu do jizerských močálů, popadával již sníh a během hodiny se změnila Velká jizerská louka v nejpolárnější tundru. Ledový vítr hnal se svistem přes ušlehanou bílou pláň oslepující sněhovou smršť. Daleko zmizely jižní vánky! Do hor vtrhl znovu těžký sever.

Když takový čas přijde na hory, nechce se mi asni stoupat na hřebeny a vracet se do ledových dob: lyže nechávám doma a jedu o pár kilometrů dál do frýdlantské nížiny. U starého myslivce na výrovce sedím, o starých časech lenivě rozprávím, sametový vzduch a lahodný dým shrabaného hořícího listí vdechuji a rozhlížím se po březnovém nebi. Nesou se po něm od jihu první draví ptáci, havrani i vrány, z výše dolů se snášejí a dorážejí na výra. Nedaleko odtud přechází přes čistá pole třicetihlavé stádo jelenů: jsou dosud holí, bez paroží, a od dětřichovských luk pomalu směřují k Jizerským horám. Do kraje přichází březen.

Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách

Knihy M. Nevrlého vydává nakladatelství Vestri