Cituji: „Pravil jsem, že sv. Josef a Panna Maria se starali o Ježíše a že jejich péče představuje péči, kterou má člověk věnovat svému nově se zrodivšímu věčnému, zatím jen vnitřnímu životu. Teď na vás chci, abyste byli oddáni těm, kteří vám i nepřímo umožňují rozvinout život. A kdo jsou těmi, kdo o něj pečují? Vždyť jste jimi právě též vy, každý z vás sám. I to je pravda. Chybí vám však zatím vědomí oné jednoty mezi dosahovaným, dosahujícím a do­sažením, kterou zatím nemůžete vidět. Vy jste v každé fázi vývoje Ježíšem, o kterého se musíte starat. Nejsou dva nebo více životů vedle sebe. Není život Panny Marie a sv. Josefa na straně jedné a život Ježíšův na straně druhé, nýbrž je jen jeden proud života, který se skládá z mnoha součástí. My je při nynějším svém způsobu chápání považujeme za vzájemně oddělené, a to je pohled na věci, užitečný jen pro život na tomto světě, jakožto přípravu pro život věčný. Ježíš Kristus, jak se praví, za nás zemřel na kříži, aby nás svou smrtí vykoupil.    

       To je pravda jen potud, pokud jsme schopni ho následovat až na kříž. Nikdo, kdo ho nenásleduje, není a ani nemůže být jím spasen, tj. převeden do věčného života. Ježíš Kristus také za nás a kvůli nám se narodil v Betlémě, prožil v Nazaretě mládí, vstou­pil do Jordánu, přemohl satana na poušti, pozval k sobě své učed­níky a potom zval všechny, kteří byli obtíženi a slíbil jim, že je občerství, budou-li ho následovat. Možná, a je to velmi prav­děpodobné, že učedníci následovali Ježíše proto, aby sami pro se­be došli spasení. Ježíš trpěl toto jejich sobectví, neboť věděl, že nevědí, co vlastně činí, že na sobě se učí dobývat království Boží pro ostatní, kteří přijdou za nimi a po nich.           

       Každý z nás má všechny povinnosti vůči věčnému životu, protože mu vděčí za všechno dočasné, protože všechno dočasné je z ně­ho odvozeno, a jen do té míry, do jaké tyto své povinnosti plní, do takové je vyváděn ze svého stavu nevědomosti.           

       Bláhový člověk praví: "Kdybych já měl takové neodbytné nutkání být v tom, co je mého věčného Otce, to by se mi to šlo kupředu! Protože však mám ještě jiné, naléhavější starosti a kromě toho mnoho svodů, mnoho toho chci na tomto světě užít, je můj stav takový, že bych si chtěl zajistit život věčný, ale nerad bych něco slevil z toho, co chci, v tomto světě, nerad bych se něčeho vzdal, co v tomto světě mám."           

     Tento člověk by se měl dát poučit smyslem věty "byl jim oddán".           

     Ježíš dobře věděl, že člověk není schopen od začátku nic ne­mít a po ničem netoužit. Měl by však umět těchto tužeb správně využít pro život věčný. Dítě si také hraje jen proto, aby si zah­rálo. Má požitek ze hry. My se ve své nevědomosti podobáme dítě­ti. Dítě neví, že si hraje proto, aby se naučilo dělat užitečnou práci dospělých. Předpokládejme tedy, že i my si svým způsobem hrajeme jako děti, že děláme něco, o čem nemůžeme říci, jaký to má konečný nejvyšší smysl. K čemu by nám také bylo dobré, kdybychom chápali, jaký vyšší smysl má ta nebo ona událost, ten nebo onen vztah, prostředí, doba, poměry, v nichž žijeme? Něčeho jiné­ho je nám zapotřebí, jak nám radí Ježíš. Být oddán svému prostře­dí a poměrům, ve kterých žijeme, v tom smyslu jako on.             

       Než se pustím do vysvětlení této oddanosti, nemohu si ušet­řit jednu poznámku. Uskuteční-li člověk vnitřně něco z ohromné zásobárny vědění, která je pro nás připravena, první jeho reakcí je, že toto vnitřní, které je tak čisté, tato radostná zvěst, že se v člověku narodil věčný život, jsou tak důležité, že celý os­tatní svět je proti těmto hodnotám malý, nečistý, malicherný, zbytečný. Proto se odvrací od světa, utíká z něho, není schopen mu být poddán, bouří se proti němu, proti tomu, co v jeho očích představuje od té chvíle částečného poznání, nevědomost, tmářství a klam. Nejraději by byl jen v tom, co je jeho Otce, tj. obíral se věčným životem, jeho příznaky, jeho tichou přítomností uprost­řed hlučícího davu. Učiní-li tak, s hrůzou zjistí, že požehnání, které zažil, bylo jedinečné povahy, že je neopakovatelné, že je z ráje, ve kterém se na chvíli ocitl, nemilosrdně vyhnán zpět do toho temného, tupého světa. Smíří-li se se svým vyhnanstvím, zbu­de mu jen krásná vzpomínka, která se nedá ani vyprávět, protože lidé, kteří takovou zkušenost neměli, nad ní kroutí nedůvěřivě hlavou. Nesmíří-li se se svým vyhnanstvím, začne trpět, nemá nik­de klidu, nemá nikde stání, hledá a za velkých obtíží a po velkém trápení nelézá další stopy, znovu trpí atd. Chybí mu jedno, na co Ježíš kladl důraz svými třiceti lety vývoje. Nemohl klást na nic většího důraz, než právě na oddanost prostředí, ve kterém žil a od kterého se nechtěl v ničem lišit.           

       Ježíš od začátku vychovává k harmonickému postupu, a na vyš­ším stupni nám ukazuje tutéž harmonii, ale ve vyšší poloze. Trpí za nás, abychom my nemuseli trpět. Jde za nás, abychom ho mohli následovat. Není kroku, kterého by neudělal před námi.             

       Co Ježíš prožíval v mládí, to bylo oním osvědčováním se v malém, o kterém na několika místech, nejvýrazněji v podobenství o hřivnách, řekl: "Neosvědčí-li se kdo v malém, neosvědčí se ani ve velkém, osvědčí-li se kdo v malém, osvědčí se i ve velkém." Necitoval jsem tím přímo jeho slova, ale smysl jeho zacházení s apoštoly, kterým napřed dával úkoly na nich samých, když je zval, aby ho následovali, později úkoly na jiných a nakonec úkoly všeobecného dosahu.           

       Stačí přijmout za svou obecnou zásadu, že lidský život je výsledkem vývoje, který půjde dále, a tomuto dalšímu vývoji může jednotlivec napomáhat vědomě nebo nevědomě. Zásada zní: "Budu to­muto vývoji napomáhat vědomě". Z toho pak vyplývá, že svůj lidský život nebudeme považovat za podivuhodnou snůšku náhod a souvztaž­ností, nýbrž za prostředek, pomocí něhož jako celku, nikoliv tedy jen některou jeho částí, se můžeme přiblížit k cíli, za kterým všichni ostatní míří nevědomě, k věčnému životu.            

       Není-li náhodné, že žijeme ve světě, který potřebuje i naší světské pomoci, pak tuto světskou pomoc světu bychom měli vědomě vykonávat jako pomoc, která dopomáhá věčnosti, aby se prosadila v časném. Nedokážeme-li svůj život ve hmotě zachovat a rozvinout, přestane být tím jedině správným a nejvyšším prostředkem, pomocí něhož lze vstoupit do věčnosti. Zatímco lidé zachovávají svůj ži­vot a rozvíjejí ho jen proto, že v něm mají zalíbení, my bychom pro něj měli totéž činit mnohokrát dokonaleji, protože víme, že má cenu prostředku, který může být vyměněn za věčný život, a že není jiného prostředku, který by mohl něco takového způsobit. To­mu nás učí Ježíš. Praví: "Nikdo nemůže dát více, než svůj život", a tím, že svůj život dal, ukázal, že mohl vstát z mrtvých do věč­ného života bez smrti. Jen v tomto smyslu je dovoleno beztrestně být oddán tomuto světu. Jiná oddanost se trestá smrtí, ničím mé­ně, navíc však mnohými utrpeními, zklamáními apod.             

       Na stupni, o kterém je nyní řeč, stačí jiná míra oddanosti a zdánlivě také jiný druh a způsob. Dejme se poučit Ježíšem jaký druh oddanosti prokazoval.

       Pro své okolí byl synem tesařovým. Sv. Josef byl tesař. Podařilo se zakrýt jeho původ. Aspoň ze slov Nového zákona to vyplývá. To je první tvář té oddanosti okolí, ve kterém žil. Byl v něm jako takový, nebo se jevil takovým, jako všichni ostatní, jako jeden každý.“ – konec citátu.

       A mě na závěr nezbývá než popřát všem, kteří jsou ochotni trochu experimentovat, aby svůj život dobře využili a svou nesmrtelnost našli, a těm ostatním alespoň klidný, spokojený a pokud možno bezproblémový život.

                                                                                              Jaroslav Macháček