Osobnostní rozvoj je celoživotní proces. Jung byl přesvědčen, že dospělí zdraví lidé mají vrozenou dychtivost rozvíjet se a růst a také, že mají k dispozici všechny předpoklady k tomu, aby na sobě mohli dále pracovat.

Psychologický osobnostní typ lze z tohoto pohledu pokládat za kompas, který nám pomáhá nasměrovat náš žádoucí vývoj. Isabel Myers to nazývá 16 cestami k dokonalosti.

Rozvoj typu probíhá ve dvou základních rovinách: jednak jako samovolný, nevědomý proces jako součást našeho vnitřního puzení zlepšovat se a růst, jednak jako vědomý proces, který může využívat znalost osobního typu k vývoji a k uvědomování si vývoje. (Čakrt)

Vývoj každého člověka

Jung sám popisuje vývoj člověka jako individuaci, celoživotní proces ke spojení dvou dílčích psychických systémů, vědomí a nevědomí, který vede spojením protikladů k pravému Já (Self, das Selbst). Teprve až jsou všechny protiklady nalezeny a integrovány, můžeme mluvit o „úplném, celém člověku“. Zrod pravého Já neznamená pro vědomou osobnost jen přesun jejího dosavadního psychického centra, nýbrž v důsledku toho i zcela změněné zaměření a pojetí života. Aby se tato přeměna uskutečnila, je nevyhnutelně nutná výlučná koncentrace na střed, tj. na místo tvůrčí proměny. Přitom jsme napadáni „divou zvěří“, tj. máme se vystavit živočišným impulsům nevědomí, aniž bychom se s nimi identifikovali nebo před nimi utíkali. Identifikace s těmito impulsy by znamenala nechat se pudovostí ovládat bez jakýchkoliv zábran, útěk před nimi zase jejich úplné potlačení. Žádoucí je však něco jiného, totiž uvědomit si je a uznat jejich realitu, čímž pak automaticky ztrácejí svou nebezpečnost. To s sebou přináší téměř nesnesitelné napětí, což je přirozené, vezmeme-li v úvahu nadřazenost vědomého života ve vztahu k procesům nevědomí, které mohou být prožívány jen v nejniternější oblasti mysli a nikde se nesmějí dotknout viditelné hladiny života. Obecně převládající představa, že psychologický vývoj má vést ke konečnému stavu, kde již není žádného utrpení, je ovšem zcela mylná. Utrpení a konflikty patří k životu, jsou přirozeným atributem každého lidského bytí, jsou současně protipólem štěstí. Jen tam, kde jim chce člověk ze slabosti, zbabělosti nebo nerozumu utéct vzniká nemoc a komplexy. Náš západní svět následkem svého kulturního deficitu v této oblasti bohužel ještě nenalezl pojem pro spojení protikladů střední cestou, tuto základní součást vnitřní zkušenosti, nemluvě o jménu, které bychom mohli postavit na roveň čínskému tao. Ve smyslu Jungova učení by bylo možné tento koloběh nejlépe charakterizovat jako „otáčení kolem sebe sama“. Kruhový pohyb, jehož psychologickou paralelou může být vědomá zkušenost procesu individuace, není nikdy aktivně vytvářen, nýbrž pasivně prožíván, tzn. že necháváme volný průběh psychickému dění. V tomto smyslu má kruhový pohyb také morální význam jako oživení všech světlých i temných sil lidské povahy a tím i všech psychologických protikladů, které se mohou vyskytnout: jde tedy o sebepoznání prostřednictvím introspekce. Podobnou představou dokonalé bytosti je také všestranně ucelený platónský člověk, v němž jsou sjednoceny všechny protiklady včetně těch, které jsou dány pohlavím. Tato jednota, spojení obou pohlaví do jediné úplnosti je znázorněno pomocí „conjunctio“, sjednocení protikladných pohlavních podstat, např. Šiva a Šakti, slunce a měsíc nebo hermafroditickou postavou. Může se uskutečnit jak správným, tak i špatným způsobem. Paralelou k tomuto procesu může být i Opus alchymistů. (Jacobi s citacemi Junga)

Největší a nejzávažnější problémy jsou v podstatě všechny neřešitelné, a ani nemohou být jiné, protože vyjadřují nezbytnou polaritu, vlastní každému systému. Nemohou být proto nikdy vyřešeny, nýbrž pouze přerůstány. Toto přerůstání osobních problémů jedince však znamená zvýšení úrovně vědomí. Vstoupí-li do zorného pole nějaký vyšší a širší zájem, ztratí neřešitelný problém tímto rozšířením horizontu svou naléhavost. Sám o sobě není z logického hlediska vyřešen, ale vůči nějakému novému a silnějšímu životnímu zaměření bledne, není zatlačován do nevědomí, projevuje se jen v jiném světle a také se tím stává jiným. To, co by na nižším stupni vyvolávalo nejprudší konflikty a panické bouřlivé afekty, jeví se nyní, spatřováno z vyšší osobnostní úrovně, jako bouře v údolí pozorovaná z vrcholku vysoké hory – bouře tím nepozbyla nic ze své reality, my však nejsme v ní, ale nad ní. (Jacobi s citacemi Junga)

Proces individuace je Jungem popsán za pomoci archetypů kolektivního nevědomí, které následují v jednotlivých etapách po sobě: nejprve se člověk setká s vlastním stínem, poté následuje animus u ženy, anima u muže (dokud se člověk nepotká s vlastním stínem, má nevědomí jako celek charakter opačného pohlaví), Velká matka a Velký otec (uvědomění si těchto dvou archetypů znamená pro muže druhé a opravdové osvobození od otce, pro ženu od matky a tím první zážitek vlastní jedinečné individuality), dítě a další archetypy. Popis archetypů je nad rámec tohoto článku (popisy archetypů najdete např. na stránkách Grafologie - psychologie,. Stín, Anima, Božské dítě, Matka a další )

Individuace nám tedy říká co se bude dít ve vývoji každého lidského jedince: budou se spojovat protiklady. Vývoj typu osobnosti nám říká které protiklady se budou spojovat nejdříve a které později. Protože každý z nás je uplácaný z různých podílů různých vlastností (a jejich protiklady jsou nevědomé), bude u každého jednotlivého typu probíhat celý proces jiným konkrétním způsobem. Někdo má převahu cítění a proto musí vynést z nevědomí svoje myšlení, ten s převahou myšlení bude mít opačný úkol: uvědomit si a kultivovat svoje cítění. Ze všech čtyř škál intuice-smysly, myšlení-cítění, extroverze-introverze, usuzování- vnímání máme tedy vždy jeden pól vědomý jeho protipól je nevědomý a naším úkolem je jejich vzájemné sjednocení.

Mentální nástroje (Funkce jako nástroje)

Ze dvou základních škál funkcí smysly-intuice (úroveň poznávací, tj. způsobu získávání informací) a myšlení-cítění (úroveň zpracování informací) dává každý z nás přednost jedné, je to jeho preferovaná, dominantní funkce, kterou se nejčastěji vztahuje ke světu a se kterou umí nejlépe zacházet. Úroveň extroverze-introverze (úroveň energetické preference) pak bude určovat, zda tato dominantní funkce bude zaměřená dovnitř, do vlastního nitra anebo bude zaměřená na vnější svět, tedy ven. Vnímání-usuzování (úroveň způsobu získávání věcí, tj. dosahování výsledků) rozhoduje o tom, jestli bude dominantní funkcí jedna ze dvojice způsobu získávání informací (intuice-smysly) anebo jedna funkce z dvojice zpracování informací (myšlení-cítění). Vzniká tak osm základních nástrojů, které popsal již C. G. Jung (klikací odkazy vedou na zkrácené a upravené popisy typů podle Junga na stránce Grafologie - psychologie) :

Nejpozději na tomto místě je nutno zdůraznit, že C. G. Jung i typologie MBTI pokládají všechny typy za zcela rovnocenné, každý typ má své přednosti i své nedostatky. Další věcí, kterou je nutno zdůraznit je to, že vývoj určitého typu může být zdravý nebo nezdravý. Pokud se člověk přirozeně vyvíjí, je v souladu se svými vnějšími i vnitřními, vědomými i nevědomými potřebami a čelí obtížným výzvám, které před něj jeho nevědomé funkce staví, vyvíjí se zdravě. Člověk, který ve vývoji zaostává, protože se výzvám nepostaví nebo podporuje své slabosti a zůstává nevědomý a nevyvinutý je z tohoto hlediska nezdravý. Například zdravý jedinec, patřící k extrovertnímu typu s převahou myšlení bude mít čistě vědecký, objektivní přístup ke světu, bude tíhnout spíše k pozitivistickému nebo materialistickému pohledu na svět, bude rozhodný a rázný a bude hodnocen jako velmi dobrý manažer ve vedoucích funkcích. Nezdravě vyvinutý jedinec tohoto typu může mít sklon prosazovat své názory za jakoukoliv cenu a bude mít sklon se zcela identifikovat se svou „pravdou“. Některé nezdravě vyvinuté extrovertní typy s převahou myšlení budou prosazovat vždy a všude svoji nadřazenost i agresivním způsobem, například v mezilidských vztazích. Extrémní, již patologické příklady snahy o totální nadvládu nad manželkou jsou ztvárněny například ve filmech Noci s nepřítelem (Sleeping with Enemy) a Láska a nenávist (Love and Hate: The Story of Colin and Joanne Thatcher TV film Kanada, podle skutečné události).

Jiným příkladem může být introvertní cítění. Zdravě vyvinutý člověk s převahou introvertního cítění je většinou tichý a zdrženlivý, ale vřelý, soucitný, harmonizující, přizpůsobivý a většinou neodbojný. Ovšem ve chvíli, kdy je nějaká jeho zásada porušena je schopen nečekaných činů (Jan Drda: Vyšší princip). Nezdravě vyvinutý člověk s převahou introvertního cítění může být zcela odtržený od reality, nevšímavý a indiferentní, s převahou negativní moralistní kritiky, zlehčující pocity ostatních. Může obviňovat okolí bizarními konstrukcemi, například teoriemi spiknutí nebo že svět propadl peklu a neřestem. Může žít v přetvářce a věřit, že zdrojem všech jeho potíží je jeho tolerance a smířlivost. Je náchylný k sektám a může mít rozvinuté pasivně agresivní a manipulativní rysy. 

Hierarchie funkcí

Každý člověk má v různé míře k dispozici vždy čtyři funkce, tedy právě polovinu z popsaných mentálních nástrojů. Opačné psychické funkce nelze používat současně, protože jsou diametrálně odlišné a každá „táhne“ psychickou energii na opačnou stranu. Podle Junga i Myersových je nezbytná přiměřená míra diferenciace mezi funkcemi vnímání (smysly nebo intuice) i usuzování (myšlení nebo cítění). Jedna funkce z každé dvojice musí být vyhraněná, jinak by se člověk nemohl například rozhodnout, zda něco je nebo teprve může být. Nedostatečně vyspělí lidé se mimo jiné vyznačují tím, že nedokáží zralým a dobře vyvinutým způsobem věci ani brát na vědomí, ani je hodnotit. Jejich funkce zůstávají dětinské. (Čakrt)

Ačkoliv jsou nám všechny čtyři funkce dostupné, má každý z nás jednu ze čtyř základních funkcí (S-N, T-F) nejlépe vyvinutou, dominantní. Introverti mají dominantní funkci zaměřenou dovnitř, extroverti ven. Funkce sekundární, obslužná nebo pomocná je naší druhou nejsilnější zbraní, podporuje a doplňuje funkci dominantní a má opačné zaměření (introverti ven, extroverti dovnitř). Třetí, terciérní funkce poskytuje svému nositeli velký potenciál k rozvoji. Znamená to, že něco v nás, co máme velmi málo rozvinuté se hlásí o pozornost. Zatímco první dvě funkce jsou vědomé, naše třetí funkce je již spojena s nevědomím a často se projevuje i různými projekcemi. Naše nejslabší, čtvrtá funkce je nazývána inferiorní a je protichůdná k dominantní funkci. Je to oblast toho, co umíme ze všeho nejméně, území, kde jsme zmatení, v chaosu a nevíme si rady. Není dlouho přístupná naší vůli, vynořuje se a zmocňuje se nás ve chvíli slabosti. V této funkci jsme všichni primitivové. Je slabá z hlediska toho, jak málo jsme si jí vědomi, její projevy jsou naopak velmi mocné, ale nezacílené a mají výbušný, živelný, dramatický a syrový charakter. Je silně spojena s nevědomím, jejím prostřednictvím můžeme být ve s nevědomím ve spojení a jenom skrze ni můžeme dosáhnout celistvosti našeho vývoje. Hraje vyrovnávací roli v psychice a plní také roli výstražnou, dává nám najevo, že je něco špatně s naší rovnováhou. Pomáhá nám podívat se na sebe, na život a na svět novým pohledem. Je životně důležité, abychom se k ní hlásili a přijímali ji. Jedním z jejích projevů je: Absolutně nesnáším, když někdo….. a následuje popis nápadně se blížící nejslabší funkci dotyčného a popis chování opačného typu. Jejím projevem jsou projekce, tunelové vidění, ztráta nadhledu, výbuchy emocí, zacházení do krajností, citlivost na maličkosti, absolutní výroky typu všichni, nikdo, vždycky, všechno nebo nic. Je to to kuří oko, na které umí nejlíp dupnout typ s protikladnou funkcí, ten, který nás nejvíc rozčiluje, se kterým si nejméně rozumíme a kde nás téměř pokaždé dostane.

Tabulka funkcí

Vývoj typu obecně

V předškolním věku jsou informace o osobnosti ještě velmi neurčité a nejisté, i když u některých dětí se dají vypozorovat některé rysy – například zvědavost u NT , sklony vyhledávat dobrodružství u SP. V době povinné školní docházky se začíná rozvíjet dominantní funkce a již se odráží v chování i činech. Zdravý rozvoj dominantní funkce je důležitý, ta zůstává po celý život nejpřirozenějším zdrojem schopností každého člověka. Velmi přibližně od patnáctého do dvacátého pátého roku (hranice jsou velmi individuální) začíná přicházet ke slovu druhá, pomocná funkce. Je orientovaná opačně než hlavní, dominantní funkce (pokud je dominantní funkce extrovertní, sekundární funkce je introvertní a naopak). Období kdy začíná kultivace sekundární funkce může být bouřlivé a dramatické. Hlavním úkolem dospívání je umět se spolehnout na vedoucí dominantní funkci, která je vyvážena a podporována funkcí pomocnou. Přechod z první poloviny života do druhé je dalším mezníkem, nastupuje terciérní funkce, která vyžaduje pozornost a kultivaci. Přibližně v šestém desetiletí života se vynořuje čtvrtá funkce. Teprve dobrý rozvoj čtvrté funkce přináší úplnost a vyváženost, která se označuje jako moudrost. Rozvoj každé další funkce trvá déle než předchozích. Dominantní funkci rozvíjíme ve škole, rozvoj pomocné funkce trvá přibližně 15 let, terciérní funkci okolo 20 let a poslední, nejméně vědomou funkci rozvíjíme do konce života.

V článku byly použity přesné i volné citace z knih: Jolande Jacobi: Psychologie C. G. Junga, Psychoanalytické nakladatelství Praha, 1973 a Michal Čakrt: Typologie osobnosti, přátelé, milenci, manželé, dospělí a děti. Management Press, Praha 2004, ISBN 80-7261-112-7