V žádném jiném měsíci nejsou Jizerské hory opuštěnější než v dubnu, v měsíci vsunutém jak klín mezi čas sněhů a dobu zelené trávy. 

Je většinou plný rozbředlého zrnitého sněhu, který v podvečer ztuhne, ale ne natolik, aby kroky neprolomily jeho povrch. Jarní deště dosud v lesích nepoklidily zimní prach a nepohřbily ještě miliony smrkových haluzí, které předjarní vichry srazily na zem. Je-li v některých letech jizerský duben již takřka bez sněhu, podobá se ve středu hor svému podzimnímu bratru listopadu: nevlídné vlhko, slehlé trávy, obnažené vrcholy ledem zlámaných smrků a jámy po vývratech plné sněhových vod. Krajina na Černé Nise připomíná při dubnovém západu slunce severské Laponsko, dalekou Finmarku: z lesů s posledním okoralým sněhem černě svítí nepohnutá hladina přehradního jezera. Jediná vlna se nezvedne a vybělené kořeny a smrkové lesy se v hladině odrážejí jako v tmavém zrcadle. Je chladivé ticho, ale jaro tkví neviditelně ve vzduchu jako vbodnutý nůž. Kraj je bez pohybu, jen na rozhraní ledové vody a slehlých sítin osamělá luční linduška hledá útlými tanečními pohyby hmyz, který přečkal jizerskou zimu. Ozve se poslední teskné zavábení a pták, který přilétá zdaleka do studených hor, se na noc přikrčí pod kámen.  Jezero je dál nepohnuté.

Lidem se v tu dobu nechce do sychravých, sněhem napitých večerních lesů, a tak sýci rousní houkají nerušeni ze starých bukových nebo smrkových výstavků lesnaté náhorní planiny. Čas sovího milování.

Zasvítí-li ale v dubnu slunce do polubenských luk, změní se svět: ze strání stékají blyštivé potoky, voda vyvěrá, tryská, a vystřikuje přímo ze země, rozlévá se po slehlých travách a rozplavuje nad zem zvednuté zimní chodby hrabošů. Zrnitý sníh končí uprostřed stráně. Náhle, bez přechodu. Hranice zimy a veslelého jara. Nahoře zima a mráz, dole vonná hlína a život: sněhová královna opouští Finmarku a sobí stáda se vracejí na sever. Nádherné je položit ruku na loňskou trávu. nadechnu se zhluboka a nadechnutí sladce zabolí, hedvábný vzduch prostoupí celé tělo. Na oschlé okraje jizerských lesů se slétnou desítky pěnkav, které ještě netíží starost o hnízda, a porhledávají čerstvou půdu. Vzduchu vládne hebký vonný vítr, sláva mračen a patčí stěhování.

Byl jsem jednou o Velikonocích na Jizerce krátce po odchodu sněhů. Do tichého míru náhle bez přechodu zašuměly stovky ptačích křídel, vzduch se naplnil hlasy a na starou břízu se sneslo hejno tří set jikavců. Slétli pod strom, ve vlhké trávě shledávali zbytky loňských semen a jejich nádherné černobílé a oranžové peří se lesklo ve slunci. Po několka minutách se hejno jako na povel zvedlo a ptáci bez zaváhání letěli dál na sever k svému cíli, ke skandinávským lesům.

Vzpomínám-li na sluneční dubnové dny v Jizerských horách, vidím před sebou i opuštěný dům pod lesem v Horním Polubném. Na omítnutou podezdívku přilétaly křivonosky a cihlově červení samci i žluté samičky vybírali zkříženými zobáky zrnka malty. U domu kvetl lýkovec, z holé země pučel šafrán a z okrajového smrku zpíval svou jarní píseň kolohřivec. Cítil jsem plnost a celistvost života.

Nedaleko odtud, nad údolím na východě, ozařovalo slunce dosud bílé krkonošské pláně, ale louky v Jizerských horách již byly zelené a radostné. Kdesi v jarní dálce, to jsem cítil jistě, se pro mne rodily a přicházely blíž: blažené modrovětrné dny!  

Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách

Knihy M. Nevrlého vydává nakladatelství Vestri