Cituji: „Dovolte mi na začátku tohoto výkladu povzdech: "Kdyby jen někdo věděl, že větší, mnohem větší užitek přináší člověku umění dávat než za všechno něco chtít, zoufal by si zjištěním kolik promarnil času, neboť všechno, co si přivlastnil, ukázalo se být dříve nebo později bezcenné."

Umění dávat přináší užitek věčný. Život má také dvě stránky: časnou a věčnou. Dokud něco chceme ze života mít, jak se lidově říká, dost výstižně, poznáváme jen časnou stránku života a vůbec nenahlédneme do věčnosti. Jakmile začneme dávat bez ohledu na to, zda za dané věci dostaneme něco, ať věříme nebo nevěříme na věčný život, na Boha apod. začneme vstupovat do věčnosti, a pokračujeme-li vytrvale na této cestě, začneme být stále vědo měji věčnými bytostmi a začneme uvědoměle zacházet s časným životem jako s branou do věčného života.

Jak vidíte, je tu jeden háček, za který se mnoho lidí chytí a nemohou dále. Opravdově dávat znamená neočekávat něco za odměnu ani na zemi, ani na věčnosti někde po smrti, jak se lidově nahlí ží na věčný život. Takové čistoty a velikosti dávání pochopitelně nelze dosáhnouti ihned a nelze je uskutečnit bez lásky, která podle učení Ježíše Krista je hlavním hnacím prostředkem pokroku.

My jsme si ještě tento moment lásky zevrubně nevykládali, protože ani Ježíš okamžitě nevyžadoval od svých žáků plné pochopení lásky. V přirovnání o hřivnách, ve versi, která zde byla citována, je zmínka o tom, že občané země, z níž se vládce vzdálil, vzkázali, aby se nevracel, že si budou vládnout i bez něho. To byl projev nelásky, který kontrastuje v témže podobenství s jed náním tří služebníků hospodařících s vládcovými hřivnami. Hospo dařili s nimi z lásky k vládci, který jim je svěřil, nebo jen z poslušnosti? To není v podobenství rozhodnuto. To také znamená, že k růstu v milostech stačí poslušnost.

Milost = místo jedné hřivny jedno město. Růst v milostech však nepředstavuje konečnou fázi vývoje. Důkazem toho je, že učedníci po třech letech plného využívání milosti Ježíšovy museli se smířit s tím, že vývoj takhle přímočaře nemůže jít do nekoneč­na. Vývoj musí přinášet s sebou také stále větší míru odříkání. Učedníci se nakonec museli zříci toho nejdražšího, svého mistra, který se stal bezmocným, - jak se jim fakta jevila -, a byl po praven. V podstatě se dá zhruba tvrdit, že až do smrti Ježíšovy na kříži většině učedníků k následování Ježíše Krista stačila ví ra a poslušnost. Láska u nich nastupovala váhavě, přestože Ježíš na ni nepřestával klást největší důraz. Proto se třikrát ptal Petra, zdali ho miluje. Petr tvrdil, že ano, a Ježíš jej ustano vuje za to správcem stáda věřících bez ohledu na to, že Petrovi dává najevo, že Ježíše zapře a že se mýlí v hodnocení své lásky. Zřejmě měl Petr ještě jiné vlastnosti, rozhodující pro vedoucí úlohu, takže Ježíš dal přednost jemu před Janem, který Ježíše ve lice miloval. Petr byl pevně rozhodnut milovat Ježíše, a my dobře víme z předešlého výkladu, že Ježíš si nejvýš hodnotil správné rozhodnutí. Ukázal, že člověk musí projít řadou stále závažněj ších a náročnějších rozhodnutí. Jedním z nejzávažnějších rozhod nutí je dávat. Upřímnost takového rozhodnutí způsobí něco, čemu se říká v křesťanské mystice milost, lépe řečeno, rozhodnutí uvolní přístup větší míře síly, pomocí níž se dá uskutečnit předsevzetí, alespoň zčásti, a tím se postoupí na vyšší úroveň vývoje, z níž se potom dá zaútočit zase na další pozice obdobným způ sobem: rozhodnutí - milost - uskutečnění - nové rozhodnutí - další milost atd.)

Platí zde obdobně slova Bible: "Jak můžeš milovat Boha, kterého nevidíš, když nemiluješ bližního." Obdoba: Jak můžeš dávat Bohu, když neumíš dávat člověku."

Nuže, dávat císaři, tj. v nejširším slova smyslu dávat člo věku. Odtamtud nutno začít v umění dávat.

Není přitom rozhodující, zda mu dáme všechno, co chce. Vždyť může chtít něco špatného, ale zda mu dáme, co mu náleží, bez ná roků na odměnu, uznání a vzájemnost, bez protekce a stranění.

A protože jde o dávání císaři, tj. člověku v jakékoliv i v nejdrobnější pozici vládce (v takové pozici je matka, otec vůči dítěti, představený v práci, kdokoliv, jemuž buď náleží o dměna za něco nebo skrze něhož poskytujeme odměnu nebo úplatek, učitel atd.), bez ohledu na to, zda je nám jeho postavení milé či nikoliv, musíme si především umět vyřešit poměr k úkolům, které nám lidé svěřují nebo jejichž provedení požadují. Je třeba rozez návat jedině zdali má daný úkol mravní opodstatnění (součást pra covního závazku, pomoc lidem, placení dluhů, atd., nikoliv mravní úroveň a kvalitu toho, kdo úkol dává - "vládce".

Rád bych vám alespoň trochu zpřístupnil porozumění tomu, proč se tak má jednat. Mohl bych své vysvětlení odbýt jedinou větou: "Slunce se odráží i ve špinavé kaluži." Pokusím se však zamířit výkladem dále, ačkoliv mi k tomu chybí vysvětlení ještě mnoha Ježíšových myšlenek. Výklad tedy přesto mnoho nepokročí. Nerad však něco tvrdím, co nemohu odůvodnit. Proto tímto výkladem předbíhám sled vývodů.

Všechno na tomto světě máme od přírody zdarma dané. Nepřiči nili jsme se ani v nejmenším svým umem o jedinou živou buňku ve svém těle, a tím méně harmonickou složitost svého organismu tě lesného a duševního. Totéž platí i o světě kolem nás. Můžeme si ho svými schopnostmi všelijak přizpůsobit svým potřebám a náro kům, ale vždycky vaříme z hotového, kombinujeme dané prvky a složky. Náš život je na světě možný jen proto, že se nám dává, poskytuje bez nároků na odměnu, a tak štědře. Je to proudění darů z věčnosti pocházející a do věčnosti spějící. Nejvíce těch darů je připraveno pro člověka. Dovede-li člověk z toho, co dostává, zase hodně dát, nejen že nezastavuje ten proud, ale protože se u něho dary soustřeďují v přírodě nezvyklou měrou, může si jimi "zasloužit" velký posun do věčnosti, může jimi zaplatit cenu za věčnost. Zdarma bere, zdarma má dávat. Jen tak se nestává brzdou duchovního pokroku, nýbrž jeho urychlovačem. Jakým urychlovačem pokroku se např. stal Ježíš Kristus, když dal své vědění a život ve prospěch lidstva. Dávat i v malém znamená v nejlepším slova smyslu i nejúčinnějším způsobem napodobovat Ježíše Krista. Ježíš např. vyléčil deset malomocných, ale jen jeden mu za to poděko val. Vyléčených zůstalo všech deset. To byla ukázka dávání v ma lém. Ježíš odevzdal před smrtí své učedníky Otci, odevzdal mu po tom celý svůj život se vším všudy bez nároku na odměnu. Na kříži např. neprosil - všimněte si dobře - aby byl vzat k Otci, jen dá val všechno co měl, i naposled svého ducha. Ukázal nám, že tímto způsobem tak urychlil vývoj, že vstal z mrtvých, to znamená, že se stal vědomě věčnou bytostí. Takový význam má dávání bez výh rad. Ježíš také vyřkl mez tohoto dávání. "Nikdo nemůže dát více než život."

O správném dávání nás poučuje i Ježíšova myšlenka: "Neseďte na dvou židlích". Ježíš neučil kompromisům mezi pomíjejícím a ne pomíjejícím; nýbrž vyvazování z pout osvobození. Učil nás, že svět je nástrojem v rukou věčnosti, jednáme-li s ním jako s tako vým nástrojem, nestane se naším pokladem a cílem, můžeme mu pos kytovat, co jeho jest, aniž bychom odbočili od služby věčnosti. Protože např. Ježíš dával v nejčistším slova smyslu, proměňovaly se jeho skutky v zázraky. A tak se mu podařil i největší zázrak, proměna časného ve věčné, proměna ke které nás vede a jejíž pro vedení nás učí.

Nyní si zodpovíme velmi závažnou otázku: "Nemáme tedy za svou práci chtít peníze, odměnu? Máme pracovat zdarma?"

Nikoliv. Ježíš řekl: "Hoden je dělník své mzdy." Je rozdíl mezi tím, zda člověk chce odměnu, či zda ji dostává. Ježíš byl často bohatě hostěn i se svými učedníky a po celou dobu svého učitelského působení měl on i oni všeho dost, aniž se potřebovali starat o to, co budou jíst a čím se budou odívat.

Svět je dnes přece zařízen tak, že za určitou práci člověk dostane určitou odměnu. Jestliže však člověk svou práci vnitřně dává nebo ne, poznáme okamžitě. Kdo nedává, dává méně ochotně, co není placeno; kdo dává, ten často daleko ochotněji koná dobro, které není placeno ani jinak odměňováno, než lidé jdoucí jenom za ziskem; přinejmenším nečiní rozdílu mezi placeným a neplaceným.

V umění dávat existuje ještě další stupeň: "Dávat jako bych nedával", obdobně jako: "Mít, jako bych neměl," "aby nevěděla le vice co dělá pravice."

Takové bezprostřední, samozřejmé dávání, bez jakéhokoliv stranění komukoliv, přináší s sebou nebývalou ochranu před zneužitím se strany obdarovaného, přináší zvláštní nadání, zvláštní schopnost rozlišování komu se má dát, aniž by se stranilo, křiv­dilo nebo se házely perle sviním.

Ježíš na vrcholu své učitelské dráhy ukázal dokonalé dávání. Každý, kdo ho o něco požádal, byl mu "vládcem", jemuž dal, co mu náleželo. Ježíš ukázal dokonalou jednotu dávání Bohu s dáváním člověku. Také proto, že dávaje lidem konal vědomě vůli Otcovu. Dal jednoznačnou odpověď na otázku, co je to dávat. Je to konat vůli Boží skutky lásky vůči bližnímu vůči Bohu, přičemž bez vys větlení nikomu by nebylo bývalo patrno, že při dávání plní vůli Otcovu, nýbrž bylo by bývalo patrno jenom, že je láskyplný.

Pokud je naše dávání Bohu kompromisem mezi světskými povin nostmi a povinnostmi vůči Bohu, nenaučili jsme se ještě dávat Bo hu, jak nás tomu učil Ježíš Kristus. A právě tak je tomu s dáváním lidem. Dokud nám zaclání dávání Bohu a nerozšiřuje je o další a další varianty tohoto dávání, nenaučili jsme se ještě dávat lidem, ani vládcům tohoto světa. Budete si myslet, že hlavní nedostatek je v poznání, ale on je v dobré vůli. Chce-li člověk dobře plnit (upřímně) příkaz dávání, otevrou se v něm stavidla poznání samočinně. Dobrá vůle je oním klíčem, který otvírá brány poznání.“ – konec citátu.

Mě již nezbývá, než doufat, že jsem vás alespoň trochu zaujal a že připravovaná série vám pomůže v orientaci v duchovním dění u nás.

Jaroslav Macháček 7.3.2009