Křivolaká tráva metlička rozveselí okraje lesů a ořešníci ukrývají hnízda v nejhustších smrčinách. Na rašeliništích růžové zvony kyhanek a melancholický zpěv budníčků. Po lesích kvetou jeřáby. Jen tehdy je objevíš, živočišná vůně bílých stromů se nese nad předletními lesy, nápadnější než rudé jeřabiny. Za časných červnových nocí může ještě i sníh padnout, pak si ale o tom již lidé povídají. Červnový den je nádherný: letní vedra dosud nesužují kraj, praskyřice voní ve vysokém slunci a světlé dny pobízejí k dlouhým cestám. Slunovratný čas.

Jizerskohorský červen mám navždy spojen s věcí pro mnohé lidi jistě zvláštní: s jitřním během. Posedlo mě to před lety každé jaro. Probouzíval jsem se velmi časně. V lese před okny ohlušivě zpívali ptáci, tak jak je lidé v pozdější době již nikdy neslyší. Obloha byla bledá: přicházel nový den. Ve vůni lesa chyběla již syrovost. Cítil jsem po zimě odpočatou sílu a nebylo možno déle ležet. Nenapadlo mě, jak lépe začít nový den - běhal jsem tedy za úsvitu horským lesem. Poprvé to šlo těžce, druhého jitra byl již dech delší a brzy jsem běhal z čisté radosti. Nebylo snadné přestat: tělo již potřebovalo pohyb a pocit horké rozpínavé síly v prsou. Proto ale nepíšu vzpomínku na jizerskohorský červen. Spíš proto, že při běhu horami neunikl mé pozornosti ani kamének. Hlavu jsem míval jasnou a duše jako by se nad pachtivým tělem vznášela a vnímala les, ze kterého odcházela noc. Lesní cesty byly po ránu vymyté a les nikdy liduprázdnější než při červnovém slunce východu. Krásné: cítit první šikmé paprsky slunce v týlu! Znal jsem místa, kterými vanul vlahý vzduch: bůhví kde se vzal v ranním lese. Cestou jsem probíhal i údolí, do kterých stékaly potoky ledového vzduchu. Ta místa bývala stejná každým rokem a jistě je tomu tak dodnes. Nad opuštěným lomem rostla jívová houština. Nevím, proč mě jednou napadlo, že se v ní kdosi skrývá a jednoho dne na mě zezadu vystřelí: jako když člověk na vteřinu jasně zahlédne cosi, o čem by přísahal, že se mu již kdysi v životě přihodilo, a co již za okamžik navždy zmizí v propadlech podvědomí. Zpočátku to byla jen hra, ale pak jsem se již každé jitro blížil k jívovému houští se stále větší bázní, jako ke zlé sudbě. Minul jsem je v běhu a čekal, kdy pocítím mezi lopatkami dotek kovu a vzápětí na to ještě stačím uslyšet výstřel.

V lese bylo nesmírné ticho: nikdo nikdy nevystřelil. Hory byly liduprázdné. Přeběhl jsem potok a běžel dál, vzhůru do Jizerských hor. Tíseň ze mne spadla. Běžel jsem výš a slunce sílilo. Dech se krátil, ale duše se vznášela nad tělem. Neunikla jí barva stromů, vůně lesa, strmost svahu, sítiny, které stály na bažinkách při cestě, ani žluté podběly na vlhkém jílu, kde noha každým krokem stejně klouzala. Jak přibývalo června, přibývalo s ním i květin při horských cestách. Znal jsem místa, kudy tekla voda ještě třetí den po dešti, a věděl jsem i o těch, která vysychala již druhého dne. Slýchal jsem v klenovém houští nad Anninou cestou každé jitro černohlávka a pozoroval, kam vítr uložil loňské listí. Stezek do hor vedlo nepočítaně. Návraty byly krásné: nohy tepaly les i hrubé lesní cesty dlouhými skoky do údolí. Dech se tišil, krev šuměla v hlavě. Konec byl nejkrásnější: pod starým lomem jsem zase vyběhl z lesů do luk, vzduch zteplal a světlo zezlátlo. Hlubokou pode mnou leželo v úsvitu město a nad ním se v prvním slunci vznášela neskutečná křivka ještědských hor. Byl to dobrý začátek dne.

Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách

Knihy M. Nevrlého vydává nakladatelství Vestri