To byl vtip. Ale stejně, myslíte si, že vám můžu ukázat něco tak zvláštního, co byste sami nemohli vidět? Že mám něco, co vy nemáte? Nějakou převratnou myšlenku o životě, nějaký speciální pohyb, který by vás ohromil? Myslíte si, že takový člověk vůbec existuje? 

Čím delší dobu dělám tuhle práci, tím se mi zdá absurdnější. Ale zároveň se v každodenní praxi ukazuje, že je to tak potřebné, jako nic jiného na světě.

Co můžu říct chytrého na přednášce v Praze? Nic nevím, stejně jako vy. Nebo si to alespoň přiznám, když vy ne. Objevili jsme se tady na té kouli a zase se vypaříme, ostatní jsou dohady. Tak si to udělejte jednoduché.

Zvykněte si na klid, budete šťastnější. Nakládejte si jenom tolik, co dokážete unést a budete slyšet ptáky a vítr. Nebojte se milovat a nechat se milovat. Tohle každý ví, jenom to odkládá udělat.

Účastnice: „Neexistují žádná pravidla?“.

Ne. Jak bychom si mohli myslet, že vesmír je internát nebo fabrika? Jak bychom si mohli myslet, že vesmír se bude řídit něčím tak mrtvým, jako jsou pravidla?

Samozřejmě, když narazíte na člověka, který se tváří, že vám odhalí pravidla, tak ho uvítáte, protože jste zvyklí se odmalička řídit pravidly. Je to pohodlnější.

Myslíte si, že na téhle planetě může existovat člověk, který ví nebo cítí víc, než vy? Dostal se dál, výš nebo hloub, než vy? Vždyť jste tady, narodili jste se, tluče vám srdce, co ještě víc je možné? Chcete prozkoumat nadvědomí, podvědomí, kde to je, co to je?

Všechno, ale úplně všechno, co si představujete jako duchovní, vás odvádí z pravé duchovnosti. Všechno, o čem si usmyslíte, že je víc, než zrovna máte, vám sebere probuzení a uvede vás do snu. Co může být víc, než život sám o sobě.

Chcete víc žít, víc myslet, víc cítit? Jak to chcete udělat? Nejde víc žít, než teď žijete! Můžete křičet: „Chci víc, chci víc! Víc života, víc cítit!!“, jako Trautenberk. Ale to je tak všechno. Chtít víc je nebezpečné, nebudete myslet a cítit víc, ale budete myslet a cítit nesmysly.

Půjdeš parkem a potkáš člověka, který si myslí, že jsi krásná a ublíží ti, nebo potkáš jiného, který si myslí, že jsi ošklivá a také ti ublíží. Nebo ty k někomu cítíš silnou přitažlivost, takže se na něj nedíváš jako na celek, přehlídneš jeho neurózy a vezmeš si ho za muže. A potom jsi překvapená a říkáš, když jsem si ho brala, byl jiný, cítila jsem to.

Ale když se díváš jednoduše a přímo, přistoupíš k člověku, nemyslíš a necítíš víc, než jenom vaší společnou existenci, potom nejsi v mlze a nezpůsobíš neštěstí.

 Účastnice: „A co city? Co si myslíš o tom, že člověk má tendenci si ubližovat?“.

Kdo to říká? Freud nebo jiný psychiatr? Takoví lidé nechodí k řece s kosou na trávu a nemilují se v seníku. Sedí doma, píší knihy a předstírají, že ví. Potom to čtou jim podobní a také si myslí, že ví.

Ale ty jsi tady, a když se tím přestaneš zabývat, pak cítíš jen vítr, chlad, vibraci. A to tě posouvá. Třeba ze zahrady do domu. Nemusíš číst knihu o teple a o zimě, abys věděla, co máš udělat.

Jsme tělem, které stárne a je smrtelné. To máme společné. S tím přichází jemný třes, zvědavost a touha poznat, co je za smrtí, abychom si to tam trochu osahali, zabydleli, abychom věděli, kam půjdeme. Roky sedíme v meditační poloze a máme halucinace, protože mysl se nudí. A potom dosáhneme osvícení, dojde nám celá ta komedie s meditací a nebe se otevře – a to jsou zase halucinace. Tak se usmějeme a jdeme na pivo, i s tím třesem, který už není tak obtěžující, patří k životu.

Četl jsem, že v Anglii čtyři lidé z deseti věří na duchy, polovina věří na život po smrti a tři z deseti na reinkarnaci. To jsou běžní lidé, kteří se na veřejnosti prezentují jako jasní a sebevědomí občané, ale tajně věří v posmrtný život. Většina lidí věří na pokračování příběhu, ale málokdo vydrží chvíli v prázdnu, bez příběhu, to je nesnesitelné.

Probuzený člověk nic nemá, nic neví. Nepotřebuje dramatický příběh, aby se mohl radovat ze života. Něčím je to hezké. Něčím je to hodně svobodné. Ale nejvyšší jogín je příliš důležitý, mračí se a rozdává podpisy. Jeden takový přijede teď na ezoterický festival. Nenech se napálit. Občas narazíš na probuzeného člověka, někde u trafiky, jak si kupuje cigára. A ty to na něm vidíš, jak ty cigára bere do ruky, jak si zapaluje a slastně mhouří. Ale když půjdeš na festival, uvidíš nejspíš přehlídku bláznů.

Čím jsi probuzenější, tím větší máš nos na takové lidi a jednou si takového člověka vezmeš za muže. A zapomeneš si ubližovat. Neboj se, všichni nekouří, to byla výjimka. Máš muže?

Trefa! Takováhle je duchovnost. Je to vždycky jednodušší, než to vypadá. Tvoje otázky vyjadřují, že bys chtěla něco důležitého uskutečnit a zároveň se vyhnout všem chybám a bolestem, které s tím souvisí. Nemůžeš se vyhnout chybám, ale můžeš je zahrnout do života jako součást rozkvětu. Potom už nebudou mít na tvou psychiku destruktivní vliv.

A nemůžeš se vyhnout tomu, že budeš cítit odpor, strach, přitažlivost. Jsou dané tvou minulostí. Ale můžeš se postupně na ně přestat tolik zaměřovat. Strhávají tě hlouběji a hlouběji do tmy. Tyhle pocity, i když pro tebe důležité, tě vždycky svedou na scestí.

Chytni se za prsa, trochu promasíruj a vytvoř tím mezeru mezi pocitem a reakcí. A potom teprve jednej. Nebo si lehni do vany s bublinkami a načni šampaňské. A nechtěj víc. Víc bublinek na kůži, víc bublinek do žaludku. Jen se vrať do těla a zapomeň na pocity.

Když se vrátíš do těla, skoro vždycky se tvoje situace zlepší. Nenech se od bláznů vytáhnout z těla, skončila bys jako pytel myšlenek a emocí. Zůstaň obyčejným člověkem, který neví. Nebudeš hladový duch ani bůh. Budeš člověk, který zažívá vibraci, energii lidství a to ti budou závidět bohové i luciferové.

„Takže můžu dělat, co chci?“

Pokud myslíš na to, že děláš špatné věci, tak ano. Ale pokud uděláš nějakou „prasárnu“ s čistým srdcem, s velkou radostí, pak netvoříš karmu. A naopak, když uděláš dobrý skutek s myšlenkou na nebe po smrti, vytvoříš v sobě napětí. Karmu tvoří jenom tvoje zmatené myšlenky.

© Rozkvétání 2009