Vivekananda nedovedl vždy ovládnout svou vášnivost a náladovost, kterou ztajená, stále číhající choroba rozjitřovala; ti, kdož se odvažovali odporovat mu, nejednou pocítili ostří jeho spáru. Ale přijímali to v dobrém; viděli v tom jenom chvilkové nálady svého vůdce! Byli si jisti, oni i on, svou vzájemnou oddaností. 

Chvílemi se jim ještě zastesklo po rozjímavém životě a po jejich Ramakrišnovi, králi Extase. Bylo by se jim líbilo zredukovat Ramakrišnovu missi na pouhý klášterní kult, vhodný pro snivou nečinnost. Ale Vivekananda je drsně burcoval:
 

„Vy tedy chcete uzavřít Ramakrišnu do svých úzkých hranic? Já ty hranice rozmetám!... Ramakrišna je mnohem větší, než jak ho vidí jeho žáci. Je to inkarnace nekonečných duchovních idejí, schopných nekonečného rozvoje. Jediný z jeho pohledů mohl stvořit tisíc Vivekanandů … Rozšířím jeho myšlenky po celém světě…“

Jakkoli drahý mu byl člověk Ramakrišna, jeho slovo mu bylo dražší. Nechtěl vztyčit oltář novému bohu, nýbrž vylít na lidi manu jeho myšlenek. A tyto myšlenky měly být především: činy.

„Náboženství, má-li být náboženstvím, musí být účelné.“

A přitom dbal, aby se do toho v nějakém zakuklení nevplížil ten sentimentalismus, který všude pronásledoval. Tato duševní nálada opravdu hrozila rozšířit se po celém Bengálsku. Nakonec zdusila všechnu mužnou sílu; a Vivekananda s ní bojoval tím houževnatěji, že byl nucen; chtěl-li jednat, vyrvat ji také ze sebe, jak ukazuje následující vzrušující příhoda:

Jednou mu kterýsi z jeho bratří mnichů s úsměvem vytýkal, že do extatického učení Ramakrišnova vnáší západní myšlenky: -- tu organisaci, ten činný život, tu sociální službu, -- který by Ramakrišna jistě nebyl uznal za správné. Vivekananda odpovídal napřed tím, že trochu hrubě ironizoval svého druha a nepřímo také ostatní posluchače, neboť cítil, že sympatizují s tím, jenž mluvil:

„Co o tom víte? Nevíte nic!... Vaše učení se zastavilo tak jako studia toho hlupáka u prvního písmene bengálské abecedy: KA, protože mu připomínalo Krišnu; dále se učit nemohl, protože měl plné oči slz… Jste sentimentální hlupáci. Čemu rozumíte z náboženství? Nedovedete nic jiného, než modlit se se sepjatýma rukama: Ó Bože, jak krásný je tvůj nos! Jak půvabné jsou tvé oči! A jiné takové hlouposti… A myslíte si přitom, že vaše spása je zajištěna a že v hodinku vaší smrti Sri Ramakrišna přijde, vezme vás za ruku a zavede vás do nejkrásnějšího nebe… Studium, veřejná kazatelská činnost, humanitní skutky, to všechno je podle vašeho mínění Maja, protože kdysi řekl: „Především hledejte a najděte Boha! Chtít prokazovat nějaké dobro světu je domýšlivost!“… Jako kdyby bylo tak snadné dosáhnout Boha! Jako kdyby byl tak hloupý, aby ze sebe dělal hračku v rukou nevědomců!...“

Potom najednou zahřímal:

„Vy si myslíte, že jste Sri Ramakrišnu pochopili lépe než já? Vy si myslíte, že Džňána je suché poznání, k němuž se přichází pouští, když bylo ubito srdce? Vaše Bhakti je sentimentální hloupost, která z vás dělá bezmocné slabochy. Vy chcete hlásat Ramakrišnu tak, jak vy jste ho pochopili? To je strašně málo!... Neodvažujte se dotýkat se ho! Kdo dbá o toho vašeho Ramakrišnu? Kdo dbá o vaše Bhakti a Mukti? Kdo dbá o to, co říkají vaše posvátné knihy? Jsem připraven radostně jít do tisíce pekel, mohu-li tím probudit své krajany, topící se v malátné netečnosti, mohu-li je přimět, aby stáli zpříma bez cizí pomoci a aby se stali opravdovými lidmi, v nichž žije duch Karmajogy… Nejsem služebník Ramakrišnův, ani nikoho jiného! Jsem sluha jenom toho, kdo slouží a pomáhá jiným, nedbaje svého vlastního Bhakti nebo Mukti…“

Jeho tvář byla rozpálena, praví svědek tohoto výjevu, oči mu svítily, hlas se mu zadrhoval vzrušením, tělo se třáslo rozechvěním. Náhle utekl do svého pokoje….

Ostatní, ohromeni, mlčeli. Po nějaké chvíli se jeden z nich šel podívat do jeho pokoje. Vivekananda byl pohřížen v rozjímání. Mlčky čekali… Za hodinu potom se Vivekananda vrátil. Na tváři měl stále ještě stopy prudké bouře. Ale uklidnil se a mírně jim řekl:

„Každý, kdo dosáhl Bhakti, má nervy a srdce tak jemné a něžné, že je nesmírně vzruší i dotyk květu. Víte, že teď už nemohu číst ani romány? Kdykoli si vzpomenu na Sri Ramakrišnu, hned jsem strašně vzrušen. Právě proto se snažím tlumit v sobě kypění Bhakti. Ustavičně se snažím spoutávat se železnými okovy Džňany. Neboť mé dílo pro mou matku vlast není ještě skončeno a mé Poselství světu nebylo ještě celé řečeno. Proto také, jakmile vidím, že city Bhakti znovu hrozí výbuchem, nelítostně je bičuji, stávám se tvrdým jako kámen a vzývám přísnou Džňánu… Oh, čeká mě veliké dílo! Jsem otrok Sri Ramakrišny, který mi svěřil vykonání svého díla a který odmítá popřát mi klid, dokud je nevykonám!... Oh, té jeho lásky ke mně!...“

Pro vzrušení ani mluvit nemohl. A tu se Jogananda snažil rozptýlit ho, protože se báli nového výbuchu.

Od toho dne se proti Vivekanandovým metodám neozvalo už ani jediné slovo odporu. Co jiného by mu byli mohli namítnout než to, co on sám už dávno promyslil? Viděli teď jasně do jeho veliké zmučené duše.

Každé veliké poslání je drama. Naplňuje se na újmu toho, kdo jím byl pověřen, na újmu části jeho povahy, jeho klidu, jeho zdraví, často také jeho vrozených tužeb. Vivekananda měl všechny povahové znaky lidí své vlasti, jejich náboženskou snivost, jejich potřebu prchat ze života a ze světa buď meditací a studiem, nebo láskou, nebo, jako potulný mnich, tím věčným letem nespoutaného ducha, který se nikde neusazuje, aby nikdy neztratil styk s vesmírným Jedním. Pozorujete-li ho zblízka, slyšíte, jak z jeho hrudi stále zaznívají vzdechy umdlenosti a lítosti.

Ale nezvolil si svůj život. Zvolilo jej jeho poslání…

„Pro mne není klidu. To, co Ramakrišna nazýval Matkou Kali, zmocnilo se mého těla i mé duše tři či čtyři dni před tím, než odešel z tohoto světa. A tato Síla mě nutí, abych stále a stále pracoval a nikdy mi nedovoluje myslit na své potřeby osobní.“

Je nucen zapomínat na sebe, zapomínat na své touhy, na své blaho, ba i na svou spásu, protože je nucen stále myslit na blaho jiných.

A tuto víru musí vštípit také své kohortě apoštolů. A to je možné jenom ustavičným rozněcováním energie a činnosti. Jeho národ je národ „dyspeptiků“, kteří se opájejí svým sentimentalismem. Stává se tedy nelítostným a tvrdým, aby je otužil. Chce ve všech oborech činnosti vztyčit přísnou výši ducha, který rozněcuje k hrdinství. Prací, tělesnou a zároveň duševní, vědeckým bádáním, sociální prací. A vyučování Vedantě přisuzuje takový význam hlavně proto, že v ní vidí nejúčinnější posilňující lék:

„Oživit vlast hřímavými tóny vedského rytmu.“

Znásilňuje srdce – srdce své i srdce jiných. Ale dobře ví, že také srdce je zřídlo božství. Nechce je udusit. Ale vůdce lidu určuje srdci jeho místo v řadě. Tam, kde srdce chce vládnout, snižuje je. Tam, kde je srdce poníženo, povyšuje je. Chce, aby všude vládla rovnováha vnitřních sil, směřující k podstatnému dílu, tj. k sociální službě všem lidem, neboť ta je nejnaléhavější: nevzdělanost, utrpení, bída širokých vrstev nestrpí odkladu.

Rovnováha ovšem není nikdy stálá; je nesnadné zřídit ji, ještě nesnadnější je udržet ji v takových horkokrevných rasách, u nichž se plamenné zanícení ve chvíli mění v prach spálených tužeb. A dvacetkrát nesnadnější je to u tohoto muže, rozervaného dvaceti démony, vírou, vědou, uměním, činy, všemi vášněmi vítězství a vzrušení. Je krásné, že dovedl až do konce udržet ve svých rukou, v nichž kypěla horečka, rovnováhu mezi těmi dvěma póly: mezi palčivým magnetem Absolutna (Advaita) a neodolatelným voláním bolestně ztrýzněného Lidstva. A nejvíce nám ho přibližuje právě to, že ve chvílích, kdy rovnováha už není možná, kdy je nucen volit to či ono, Humanita vítězí: všechno obětuje Milosrdné lásce.

Krásný Girišův příběh je toho dojemným důkazem:

Vzpomínáme si, že tento Ramakrišnův přítel – slavný bengálský dramaturg, spisovatel a herec, který žil prostopášně a bezbožně až do chvíle, kdy laskavý a šibalský ganžský rybář chytil jeho duši na udičku – stal se potom (nezanechav svého života světského) nejupřímnějším, nejvroucnějším konvertitou; žil teď v ustavičném zanícení vírou lásky (Bhaktijoga). Ale nevzdal se své bezostyšnosti v řeči; a všichni Ramakrišnovi žáci si ho velmi vážili pro jeho styky s Učitelem.

Jednou přišel, právě když Vivekananda rozmlouval s mnichy o nejabstraktnější filosofii. Vivekananda, přerušiv tu filosofickou rozpravu, přátelsky zavtipkoval: “Vás, Giriši, pravda, nikdy ani nenapadlo studovat tyto věci? Jistě jste zas strávil celý den se svými Krišny a se svými Višnuy?“

Giriš odpověděl:

„A vy Narene, jste patrně četl pořád dokola své Vedy a Vedantu?... Ale, slyšte, našel jste tam nějaké léky na vzdechy a vzlyky hladových úst na ty hnusné hříchy, na ty nesčetné útrapy a bídu, s nimiž se denně potkáváme? Matka, která ještě nedávno denně sytila padesát krků, nemá teď už tři dny ani tolik, aby nasytila vlastní děti a sebe. Manželka pana X. byla znásilněna a na smrt utýrána nějakými netvory. Mladá vdova po panu Y. podlehla při potratu, kterým chtěla zakrýt svou hanbu… Povězte mi, Narene, jaká preventivní opatření pro všechna tato zla jste našel ve Vedách?...“

A Giriš, pokračuje tímto tónem trpké ironie, maloval chmurný obraz lidské společnosti. Vivekananda, prudce vzrušen, mlčel a slzy se mu hrnuly do očí. Nesnesl to, dusil se rozechvěním: vyběhl z pokoje. A tu Giriš řekl žákům:

„Viděli jste široké srdce svého guru? Nevážím si ho tak velice pro jeho vědomosti a pro jeho mohutného ducha, jako pro to srdce, které pláče nad lidskou bídou. Jakmile uslyšel o lidské bídě, (dobře si to pamatujte!), všechny jeho Vedy a Vedanta byly ty tam; všechno vědění, všechna vzdělanost, jež ještě před chvílí projevoval, byly hozeny přes palubu; a celá jeho bytost se naplnila tak, že až přetékala mlékem lidského soucitu. Váš Svamidži je džňanin a pandit (tj. tvor rozumový), zrovna tak jako milovník Boha a lidského rodu…“

Vivekananda se vrátil. Řekl Saradanandovi – a jeho hlas vnikal do duše – , že jeho srdce bylo drásáno bolestí při myšlence na útrapy krajanů a že je třeba ihned zřídit nějakou pomocnou akci pro ty nešťastníky. A obrátiv se ke Girišovi řekl:

„Ach, Giriši! I kdybych se měl tisíckrát narodit, s jakou radostí bych to přijal, kdyby tím mohlo být ulehčeno utrpení světa, – ba, co říkám? – utrpení jediného člověka!“ 

Nakladatelství Symposion, Praha 1931