Projevy lásky, umění, hudba, jsou činnosti, které se tichu blíží, nebo z něj čerpají inspiraci. Už to není jenom hluk a chaos. Láska utiší srdce, hudba spolupracuje s vibracemi naší přirozenosti, umění harmonizuje naše vnímání a uklidňuje mysl. Ale i na konci téhle krásy je ticho. Když jste uspokojeni láskou, můžete klidně sedět v tichu a vnímat. Nebo když jste uchváceni hudbou, potom zavřete oči a ponoříte se do ticha, vnímání se zesílí a klid je dokonalý.

Chápu, že tichem začínat nemůžeme. Jsme příliš aktivní a máme spoustu přání, které si musíme splnit. Takže k tichu se musíme „propracovat“. Čímkoliv. Pamatujte na to, až budete prožívat nějaký silný vztah, až vás bude unášet nějaký umělecký prožitek, nebo až vás bude trápit nenávist k sousedovi, nemoc, nespokojenost nebo strach. Pamatujte, můžete se spolehnout na to, že na konci bude ticho, které vás vysvobodí ze zajetí krásných i ošklivých emocí. Ticho na vás vždycky počká, nebude se zlobit, že se zabýváte hloupostmi. Ticho je dokonale trpělivé a milující.

A taky nezapomeňte, že ticho není nějaká esoterická kvalita, určená jen pro vyvolené. Ticho je kvalita života. Bez ticha není život kvalitní. Jako je každý levný produkt hlučný, i život je nekvalitní, pokud je příliš hlučný. Nejbohatší lidé nezaplatí nejvíc peněz za šperky nebo obleky. Nejvíc zaplatí za tichá místa pro své soukromí. Ale pokud mají hlučnou mysl, ani to jim nepomůže. Zklidnit svoji mysl může každý, takže kvalita života může být pro každého dobrá.

Můžete si zjednat ticho v domě. A pokud to nejde, můžete se přestěhovat nebo jet na chatu. Potom můžete meditovat a zjednat si ticho v hlavě. To už je těžší, ale když jste poctiví a zapálení, jde to docela obstojně. Ale ticho může být také esencí každého vašeho pohybu i slova. Pracujete na zahradě, nebo se hádáte s manželkou a ticho zůstane nepřerušené. Slyšíte sami sebe, jak křičíte a jak vám hoří celé tělo, jak řešíte spor ohnivou metodou, ale ticha ve vás se to nedotkne. Jinak řečeno, neidentifikujete se. Život běží dál, nemůžete si sednout do zvukotěsné místnosti a zůstat nehybní. Život je a bude plný pláče i smíchu. To nejde změnit, ale nemusíte z toho vycházet.

Ticho, o kterém mluvím, není zamračené ticho hřbitova, kde visí cedule „Prosím, nerušte zesnulé“. To ticho, o kterém mluvím, přesahuje smrt a zdi kostelů, je živé, radostné, erotické, plné energie.

Z celé mé kariéry terapeuta a duchovního chytráka zbyla jen každodenní rutina připomínat lidem, že to, co hledají, nevidí jen proto, že se příliš snaží. Je to jednodušší, říkám. A znovu opakuju, ne, je to ještě jednodušší, ještě a ještě jednodušší… až nezůstane nic. Ani filozofie jednoduchosti. A s potěšením sleduju, jak pomalu mizí vztahování a dramatizace, filmový příběh končí a přechází do energetické slavnosti.

Ale jde to pomalu, není to tak ideální, jinak bych tady neseděl v téhle trapné situaci. Snažím se vysvětlit a ukázat něco, co je přirozené jako váš dech. Už to děláte, jenom se příliš zabýváte sami sebou, a proto si to neuvědomujete. Vysvětluju jak se nadechnout a vydechnout a prosím vás o to, abyste si uvědomili zázrak dýchání. I tohle je jen hra, na okraji ticha. Nemůžete se nenadechnout, protože jinak byste tady neseděli. Autoritativně vám říkám, že jsem si jistý, že už jste se dneska nadechli.

Stejně tak, jako dýcháte, jste spojeni s podstatou života, s energií. Kdybyste nebyli, neseděli byste tady a nemohli byste mě poslouchat. Ať sedíte tady na podlaze nebo doma v depresích, vykrádáte banku, kážete evangelium nebo svačíte párek v rohlíku, všechno děláte jen díky tomu, že jste živí, díky tomuhle zázraku.

Otázka účastníka: Jak zabráníš procesu, že se znovu začneš identifikovat a ticho v sobě přerušíš. Tím, že budeš bdělý a vědomý?

Zkoušel jsem to mnoho let, být bdělý a pracovat vědomě. To pomáhá, když jsi v okruhu lidí, kteří to podporují. Nebo někde na horách, kde tě nikdo nevyrušuje. Pak, pokud nezabředneš do nějakých mlhavých psychických stavů, obrazů, představ, můžeš zůstat relativně bdělý. Na semináři, kde je hodně lidí připravených na tuhle práci, kde se vzájemně podporujeme, také můžeš přestoupit do úrovně, ze které máš nadhled. Ale když se vrátíš do světa, tvoje vlastní neurózy budou rezonovat s neurotickým světem a stáhnou tě zpátky.

Ale vyzkoušel jsem, že mnohem víc pomáhá pravdivost. Tím nemyslím, aby ses řídil obecně uznávanými pravdami. Tím myslím, abys byl v každém momentě pravdivý. Ne drzý nebo se přehnaně pozoroval. Jen prostě pravdivý, jednal a vnímal jednoduše, nic nepřidával ani neubíral.

Když si plně uvědomuješ, že existuješ a pak přijde nějaká touha, nemůže tě tak snadno ovládat. Potkáš krásného člověka, hormony se ti vylijí do krve a ucítíš vzrušení. To tady asi každý zná, je to hodně rozšířená touha, okolo které je spousta komplikovaných předsudků. Ty ale zůstaneš pravdivý. Nehraješ hry, nehraješ divadlo, abys zaujal nebo se něčím blýsknul. Někdo se ti líbí, řekneš, líbíš se mi. Jen jako informaci, bez emočního zabarvení. Nerozehraješ divadelní představení. Samozřejmě, že budeš lidi i nadále přitahovat, zraňovat, uvádět do rozpaků, tomu se nemůžeš vyhnout, protože většina lidí se identifikuje se svými rolemi. A když s nimi navíc nebudeš spolupracovat na jejich rozehraném kuse, budou se ještě víc ošívat. Ale když budeš hrát divadlo, zranění se stejně nevyhneš a ještě se přestaneš orientovat sám v sobě.

Ideální by bylo žít mezi lidmi, kteří se už neidentifikují a pomáhají ti tak léčit tvoje iluze. Ale to štěstí nemáš a není moc pravděpodobné, že se ho dočkáš, tak musíš začít sám. Když zraníš svou pravdivostí, tak to zranění bude sloužit té pravdivosti, ale když budeš dlouho přemítat, jak to udělat nenápadně, stejně zraníš a nepohneš se kupředu. Nemáš zodpovědnost za to, aby se ostatní pohnuli ze svých strnulých pozic, ale máš zodpovědnost za to, abys to udělal ty.

Když jsme dneska ráno jeli sem za vámi, zeptala se mě moje žena, jak je to možné, že funguje duchovní zrcadlo. Jak je možné, že jí na ostatních nejvíc štve to, k čemu má sama sklony. Nechtěl jsem ji odbýt nějakou obecnou odpovědí, kterou jsem slyšel nebo četl v minulosti, a tak jsem se na to podíval zblízka.

Narodíte se do rodiny, která má vlastní energetický systém, ve kterém se každý prosazuje svou strategií, vytvořenou a detailně vypracovanou v průběhu let. Každý si osvojí svou roli a udržuje si pozici. Dítě je buď agresivní, depresivní, lítostivé, podle toho, na co rodiče nejlépe reagují a vycházejí mu vstříc. Některé z dětí používají v různých situacích různé stupně nátlaku, a některé volí okamžitě nejsilnější variantu jako prevenci před neúspěchem. Podle toho, co se osvědčilo.

A teď vznikne situace, že potkáte někoho neznámého s podobnou strategií. Netušíte, koho máte před sebou a musíte se na něčem dohodnout. Trochu to drhne, ale vy jste klidní, protože máte osvědčený trumf v rukávu. A najednou vidíte, jak vás ten druhý nejenže předběhnul a začal používat vaší spolehlivou metodu nátlaku, ale že s ní dokonce zbytečně plýtvá. Pokud se identifikujete se svou rolí a svými strategiemi, je to neodpustitelné. A potom se také nemůžete těmhle situacím vyhnout.

Doufám, že jste si nemysleli, že princip zrcadla je nějaký duchovní, abstraktní zákon, který nemá kořeny v zemi. Stačí si jenom uvědomit, v jak legrační situaci jste se ocitli. Začínáte například jednat s člověkem, který se od začátku brání a zvyšuje hlas. Takže je pravděpodobné, že pokud máte připravený svůj obvyklý úder na konec jednání, ztratí se v řevu protivníka. Pocítíte opravdovou bezmocnost, protivník vám ukradne váš svět. Nebo když jste plačtiví a narazíte na někoho, kdo má od začátku vlhké oči, všechno se ho příliš dotýká a vy jste zvyklí si svůj cíl vybrečet. To je komická situace, ve které vaše tvořivost kolabuje. Proto jsou kolem toho taková dramata.

Moje kamarádka žila na koleji se studentkou, která byla dokonalým zrcadlem. Sama je trochu depresivní, zná potíže, které z toho vyplývají a naučila se s tím tak nějak žít. A najednou je s ní v pokoji člověk, který má skutečné deprese. Nechtěla se nechat strhnout, a tak nastoupila do role léčitele, „dělala“ legraci. Ale nakonec stejně vybuchla z napětí, které se nastřádalo. A navíc, jakmile se vrátila do běžných podmínek, mezi různé osobnosti, její tendence se také vrátily s ještě větší silou. Zrcadlo jí pomáhalo se alespoň někdy přestat identifikovat se svou rolí, ale jindy zachraňovala situaci, nebo se zlobila, protože identifikace byla příliš silná.

V případech, kdy se rozhodnou spolu žít partneři s podobnou identifikací, vezme většinou na sebe břemeno ten „zdravější“ z nich a udržuje rovnováhu. Ale pak se ty dvě osobnosti nestřídají ve vedení vztahu a jeden z nich trpí přílišnou zodpovědností. Jeden táhne rodinu a druhý často trpí komplexy, které situaci ještě ztěžují.

V takové situaci, kde není dostatek uvědomění a pravdivosti, dojde nejčastěji k tomu, že někdo onemocní. Řidič, aby si odpočinul, nebo závozník, aby dokázal, že opravdu nemůže a ospravedlnil se. Nemoc je nejzazší strategie mysli, proti které už nejde bojovat, jedině tím, že umřete dřív. Takže na konci je zase ticho, které posvětí drama svým neslyšitelným potleskem.

Otázka účastnice: A co změnit strategii?

Nápad je to dobrý, ale dokážeš to? Tolikrát jsem ti říkal, buď agresivní, neboj se toho, je to plné energie, vyzkoušej něco jiného. Ale to není tvoje strategie, stojíš, tlačíš, a nic. Dokud nedokážeš vidět a ovládat svoje automatické reakce, jak bys mohla používat něco nového. Na tobě jsem si znovu ověřil, že osobnost druhého nezměním. Dávám ti další a další možnosti, jak pracovat s energií, ale ty se v krizových situacích stejně vždycky opřeš o svou starou osvědčenou strategii. Ale vidím, že u toho už nemáš tak dramatický obličej, že se objevují první náznaky neidentifikace.

Nepotkal jsem lidi, kteří dokázali změnit svou osobnost, maximálně se rozdvojili a jednali schizofrenně, ale viděl jsem několik lidí, kteří se vzdali všech strategií, které zkrátka na svou stranu ani proti sobě nestrhneš. A to je mnohem zdravější.

Přestat se identifikovat neznamená, že se nenaštveš, nebo nerozpláčeš. Naopak, pokud to uděláš, bude to ještě intenzivnější a pravdivější, než dřív. Půjde z tebe strach. Ale zároveň si to budeš užívat jako energetickou oslavu života. Nejsi obětí svého nastavení.

My musíme mít program, který funguje a umožňuje nám komunikovat s ostatními. Musíme se dohodnout na nějakých základních pravidlech přenosu dat, přestože máme každý své individuální nastavení. Ale zároveň je velice výhodné nepovažovat se za program, natožpak za samotné nastavení. Jinak bude naše uvažování a rozhodování dost „plechové“. Nemáme pak moc svobodného rozhodování a života v očích, když musíme neustále třídit, co je přípustné a co ohrožující.

Když nevycházíte z naprogramované mysli, je to nejen zajímavější, ale i pohodlnější. Dostanete se do neznámé situace a pociťujete v sobě vlnu odporu nebo přitažlivosti, ale neanalyzujete, nereagujete. A někdy zapomenete i na zdroj té vlny a osobní názor na ní. To je neidentifikace. Trvá mnoho let, než se s tím naučíte pracovat, než začnete vnímat tu vlnu ještě před tím, než vás úplně smete. Vypěstujete si instinkt, který vám říká, už se to blíží. Rozkročíte se, otevřete náruč a řeknete „pojď!“. A to, co se vám dříve zdálo jako nepříjemné, oceníte jako jeden z možných projevů života.

Na začátku vztahu s mou nynější ženou jsme se občas hádali. I teď se hádáme, ale už ne tolik. Hádáme se a křičíme (hodně křičí, říká jedna účastnice). Mě to nepřijde, líbí se mi to. Dřív to bylo trochu těžké, ale teď je to slavnost. Dneska ráno jsme zase řvali. Kvůli předzahrádce. Díval jsem se do zrcátka, na zadní sedačce sedí Dasha a hubu má od ucha k uchu. Dřív byla vystrašená a dělala, že tam není. A teď si to užívá. Přestala se identifikovat s vnějším prostředím. To je jednodušší, ale je možné se přestat identifikovat i s vnitřním prostředím. Chce to trénink. A ticho zůstane nepřerušené.

To, co jsme dělali dneska dopoledne, než jsem znovu začal mluvit, byl taky takový trénink. Neřídím seminář obvyklým způsobem. Nechvátám. Nechám, aby se rozvíjela vaše citlivost a pravdivost k tomu, co je. Můžete si vymyslet, co budete dělat, když začne hrát hudba, nebo k vám přijde jiný člověk a dotkne se vás. Můžete si vymyslet něco zábavného a hezkého. Nebo můžete reagovat podle toho, co se vám líbí a co ne. Necháte se řídit automatem.

Nebo, a to vám doporučuju, vyzkoušejte úplně jiný přístup. Nechte mluvit tělo. Buďte trpěliví, citlivost těla se musí obnovit. Dlouho byla jeho schopnost navazovat spojení s prostředím zanedbávána. Dlouho jste se rozhodovali skrze úvahy a prociťování. Byli jste zvyklí na napětí mezi srdcem a myslí a teď se vám tohle napětí zdá jako normální stav. Ale můžu vás uklidnit, ani srdce, ani rozum nejsou pravdivé. Ani kompromis jejich požadavků není pravdivost, o které mluvím.

Srdce i rozum jsou součástí jedné paměti, která se někdy projevuje jako myšlenka a někdy jako pocit. Jsou to spojené nádoby. Když v jedné vznikne tlak, vždycky se změní i prostředí ve druhé. Každá myšlenka vyvolá emoci a každá emoce vyvolá příslušné myšlenky. Nejsou soběstačné a svobodné, proto se o ně nemůžete opřít. Vždycky vám budou utíkat pod rukama, jsou to jen ozvěny paměti.

Mozek rychle zpracovává informace jako jednotlivé soubory a třídí je do skupin. Ale když je informací příliš, například jste zamilovaní, uloží se do paměti jako pocit. Řeknete, jsem zamilovaný, a ne, mám tyhle a tyhle příznaky zamilovanosti. Takže kdykoliv v budoucnosti uvidíte kopretinu a jste pragmatický botanik, vzpomenete si na její latinský název. A když uvidíte kopretinu a jste romantik, zrychlí se vám tep. Ani jedna reakce není svobodná.

Uvidíte pěkného člověka a srdce řekne: „Toho chci!“. Potom se přidá rozum: „Budou s ním problémy“. Zdroj těchto reakcí už nenajdete i přesto, že se o to pokouší celý terapeutický průmysl. Stejně to budou domněnky. Nemůžete si pamatovat jednotlivé myšlenky k určitým situacím. Ukládáte si silné obrazy, které si potom v průběhu let uzpůsobujete podle potřeby. Takže reakce založená na paměti je vždycky jen iluze, která celý ten cirkus ještě komplikuje.

Uvědomte si, že rozum je stroj. Počítá, kombinuje, řídí pohyb, ale neumí se rozhodovat. Stejně tak srdce je stroj. Dodává energii, proudění, ale nerozhoduje. Příliš rozumu i příliš emocí škodí tělu. Jediné tělo má přímý kontakt se světem, reálný, přítomný. Srdce i rozum by mu měli sloužit, ne ho ovládat a stresovat.

Některé národy pokládají za centrum myšlení břicho. První rekce na cokoliv se odehrává v břiše a odtud se rozlévá vibrace do celého systému. Takže centrum je v břiše. Pak se můžete svobodně rozhodnout, jestli reagovat, nebo se podržet za břicho a zůstat v klidu. Ale jakmile se energie dostane až do mozku, je pozdě, proces je zahájený a reakce proběhne. Síla a živost je v místě, kterému se někdy říká hara. Pokud můžete s touto silou efektivně pracovat, jste svými pány. My ale nejsme samurajové, nejsme ortodoxní bojovníci, nám bude stačit, když se alespoň přestaneme identifikovat se svými malichernými postoji.

Teď jsem si znovu uvědomil, že teorii, kterou vám tady předkládám, si nemůžete okamžitě ověřit. Když to budete prozkoumávat sami, čeká vás mnoho let plných slepých uliček a zbytečného utrpení. Kdybych nebyl nablízku lidem, kteří se neztotožňují se svými rolemi a neukazovali mi svým vlastním životem, jak se to dělá, možná bych na to nikdy nepřišel. Někteří přátelé, kteří jsou se mnou v kontaktu už několik let, teprve teď přichází na prostou skutečnost, že neidentifikovat se neznamená nějakou duchovní kličku, vnitřní proces, nebo odhalení velké pravdy. Že to znamená velice praktický a obyčejný přístup k věcem, lidem i sobě samému.

Nejlépe funguje, když jste s někým, kdo s vámi nebude hrát vaše oblíbené psychologické hry a vy se začnete stydět za výstřelky své osobnosti. Připadáte si často jako idiot a to už je dobrý impuls k tomu, abyste dospěli. Začnete se stydět, stokrát vidět svoje reakce jako neadekvátní, dětinské. Mezi běžnou populací se to neprojeví, protože se nezajímá o probuzení, ale o vzrušení. Udělejte cokoliv a pobavíte ji. Bude se zlobit nebo vás chválit, bude se něco dít. Ale pro člověka, který je zakořeněný ve svém tichu, jsou tyhle věci nezajímavé. Můžete ho objímat a plácat po zádech, můžete mu nadávat nebo vyhrožovat, tím ho neohromíte. Ale když se zastavíte a uvolníte se, potečou mu slzy štěstí.

Musíte se rozhodnout, ke komu se přidáte. Když vyrazíte do města a zašustíte penězi, budou se k vám lidé chovat podle vašich představ. Strategie je očividná, nebudete měnit sebe, změníte ostatní. Ale když máte to štěstí, že se vám nedaří vydělat peníze a měnit ostatní, možná si vzpomenete na krajní možnost změnit sebe a přiblížíte se k ohni, který spálí vaše soukromé představy o sobě i o světě a osvobodí vás z jejich sevření.

Osvobození není pozitivní duchovní zážitek. Každý zážitek je jen další výstřelek osobnosti, má svůj vrchol a konec. Zážitek spojení ještě není samotné spojení, jen jeho vůně. I na většině zážitkových seminářů, které nahrazují chybějící spojení mezi lidmi, se tvoří skupinky vyhraněných osobností, ve kterých probíhají stejné divadelní kusy jako třeba někde na úřadě. Během meditace nebo tantrického cvičení se osobnosti trochu rozostří a o přestávce se zase přimknou k sobě. Potom si jdete na takový seminář koupit zážitek jako obraz do galerie, ale nikdy nepoznáte, jaké to je být malířem. Chodíte a kupujete si hotové obrazy, které vás mohou na pár chvil osvobodit z napětí, a pak se stanou dekorací v paměti.

Můžete se ale osvobodit nevratně, vidím to na svých přátelích. Když jim někdy pro zábavu připomenu, jak reagovali v minulosti, o čem přemýšleli a s čím se ztotožňovali, nechtějí tomu věřit. Takové probouzení ale nikdy nebude hromadné. Zvládneme několik lidí, malou komunitku, kde zůstává energie čerstvá. Pokud se máme ještě víc rozšířit, potřebujeme více soukromí a více probuzených lidí, jinak se z toho stane zase jen relaxační ubytovna nebo sekta. Abychom mohli jít do stále větší hloubky, potřebujeme být odpočatí a jasní. Potom bude naše ticho plné síly a světla.