Život nemá smysl. Neexistuje žádná duchovní cesta, neexistuje osvícení, vyšší já, bůh, brahma. Není rozdíl mezi srdcem, myslí, duší, intuicí a podobnými symboly. To všechno jsou jen prázdná slova, která nemají skutečný význam. To všechno jsou produkty našeho trhavého, nestejnorodého myšlení, které hledá spojnici s realitou.
Existence je celek. Není v naší moci ji roztrhat na částečky. Jen mysl má dojem rozdělení, protože pracuje trhavě, v impulzech, a většinu doby spí. Pak se jí tak jeví i svět. Mysl analyzuje, třídí a uskladňuje, víc nesvede. Je příliš hloupá na to, aby mohla vstřebávat větší sousta, než jen kusé informace. Proto si existenci dávkuje po kapkách. A všechno, co jí přesahuje, nazve takovými abstraktními pojmy a předstírá, že to zvládla.
Kdybych vám řekl, že jste shluk molekul vodíku, křemíku, atd., necítili byste se oceněni. Ale když vám řeknu, že jste čisté duše, hned se cítíte lépe. Když se na vás dívám jako na křemík a potom jako na duše, pravděpodobně si vyberte druhou variantu. Ale jak chcete oddělit duši od křemíku, kde je ta hranice. Jestli máte nějakou základní křesťanskou výchovu, potom si budete představovat duši jako pytlík páry nezávislý na těle. Jestli jste příznivci dětinské esoteriky, potom si duši budete představovat jako zářivou energii a pokud studujete teologii, budete se dlouhými úvahami vyhýbat odpovědi.
Když se ale úplně vzdáte všech pojmů, tak to, co vám zbude, jste vy sami. Spadnete do reality jako do existence bez hranic. Ale pokud tu realitu budete chtít něčím podepřít, nějak jí zaznamenat, znovu se od ní oddělíte a upadnete do snu.
O tom je tahle práce. A jaké má praktické důsledky pro váš život? Mnohé. Zaprvé už nebudete hledat smysl života. Pochopíte, jaká je to hloupost, která nikam nevede. A ušetříte hodně síly pro zajímavější věci. Potom se vám rozpadnou ambice být významnou a důležitou postavou, být významným křemíkem nebo významnou duší. A tím ušetříte další energii.
Když nehledáte smysl života a nemáte ambice, mnohem lépe se uvolníte a energie může začít proudit. A přijde další praktická výhoda - najdete si skutečné kamarády. Nejen známé, ale skutečné kamarády. A láska už nebude náboženská nebo romantická abstrakce, ale prostor, ve kterém se nacházíte. Něco jako peřina, kterou se každý den s naprostou samozřejmostí přikrýváte. Nepřemýšlíte, jestli je ta peřina něčím zvláštní, cenná, jednoduše se přikryjete. Celý Hollywood zpívá o vzácné peřině, celé náboženské systémy se k ní modlí, ale vy se jen jednoduše přikryjete a je vám fajn. Nemusíte chodit do kina a na konci filmu si myslet, tak ona peřina fakt existuje, to musí být pocit. Nemusíte chodit do kostela a prosit o ochranu.
Viděl jsem to v předchozí i nynější komunitě. Když láska proudí, nikdo se nestará, je to normální. Každý si rychle na ten luxus zvykne. Ale když to dře, všichni se mračí a hledají náhražky. Když už si na ten proud zvyknete a potom se přeruší, nezačnete hledat smysl života v abstraktních úvahách. Už vás nezajímá duše nebo nadjá, chcete se znovu koupat v proudu, který teče ve vašich vztazích, vaším tělem, do vaší práce.
Když jsem tyhle věci na začátku vyprávěl své nynější ženě a trochu jsem shazoval její mystické a romantické představy, vždycky se rozčilovala – jak si můžeš být tak jistý, že máš pravdu, to je arogantní. Jak můžeš o někom říct, že je slepý, kdo mi zajistí, že ty nejsi. A dneska, když jí to připomínám, tak zase říká – takhle je to snad normální, ne? Takhle žijí normální lidé.
Zpátky do napětí se už nejde vrátit, dokonce ani v mysli, protože i věčně nespokojená mysl ocení klid pro své abstraktní úvahy. Láska přináší klid do života a klid je normální stav živé bytosti, pasuje k tělu, sedí na míru.
Anson
Praha 19. dubna 2009
© Rozkvétání 2009