Čas hadovek a hbitých much. Jizerské hory sice mírní polední vedra, ale i tak slunce zvedá z rašelinišť hořkou a nádhernou vůni. Můj nejkrásnější jizerskohorský červenec: musel jsem před lety vyznačit hranice přírodních rezervací Tišiny, Paličníku a Rašeliniště Jizery. Okrajové stromy omalovat barevnými pásy, na pěšinky a průseky vztyčit sloupy s tabulemi. Vybral jsem si k tomu loveckou chatu ve 49. lesním oddělení Zadní Studánky nad Jizerskými močály. Německy se jmenuje Hinterbornlochhütte, česky jí buhvíproč říkají U lupínku.

Terénní auto horské služby přivezlo tabule, mouku, barvu, sekeru a slaninu, štětce a cukr. Pak jsem na sedm dní osaměl. Byl to podivný týden! Po letech dokonce vidím: nezměrně krásný! Čilý, a přitom pokojný. Týden jsem viděl jenom stromy, skály a rašelinu, ale ne člověka, a nikdy jsem se také víc nenadřel. Probouzel jsem se ve čtyři hodiny, ale nad Smrkem už stála sluneční svatozář. Venku chlad a rosa v pavučinách. Lesy na všechny strany a již se z nich tratila noční noční mlha. Na smrku nad chatou zpívala lesní liduška. Nad horami začínal plný, jednoduchý den, nemohlo být nic lepšího. Navařil jsem si ovesnou kaši jako podkarpatští Huculové kukuřičnou kulašu a vydal jsem se kácet, loupat, vláčet a zasazovat stromy a kůly. To byla ještě královská a čistá práce proti malování tisíců barevných pásů, prosekávání větví a škrabání letité kůry. Večer jsem nevidíval únavou, špínou a potem. Podle porostních map jsem hledal ve skalnatých srázech Paličníku dávno zarostlé průseky a hranice rezervace. Přicházel jsem do míst, do kterých bych se jinak nikdy nedostal. Pachtil jsem se do tak srázných bukových svahů východně od Kohoutího hřebene, že bylo nutné lézt po čtyřech. Vlhké bukové listí klouzalo po žulových plotnách. Dne přibývalo a slunce zpívalo. Nad okrajem houštiny visela tu a tam mdlá, opojná vůně. Znal jsem ji, i ona mi ztělesňovala červencové jizerské lesy: v listí stály houby hadovky, symbol rujného léta, a jejich falická vůně naplňovala les a omamovala mouchy. Vrhaly se na ně a zakrátko proměnily tuhé údy červencového lesa v umné, bílé kostry které ještě dlouho vydávaly nezaměnitelnou vůni letní plodnosti.

Červencový jizerský močál opanovaly muchničky. není proti nim obrany: jako tatařínské vojsko útočí nepatrné pruhované mušky po tisících. Zalézají do vlasů, vnikají pod oční víčka, do nosu a uší. Nesnesitelně svědivě bodají. Ovádů i komárů je proti nim snadné se zbavit. MNohokrát jsem si předsevzal, že útok muchniček vydržím. Pot stéká po obličeji i po těle, ale pracuji dál. Nakonec se stává pocit štípání i svědění nesnesitelný: odhazuji vše, co musím s sebou nosit strom od stromu, barvu, štětec, ředidlo, pilu, poříz, drátěný kartáč, sekeru, tornu a jako šílenec si mnu pálící obličej. V takových chvílích musí dobytek střečkovat a před hmyzem bezhlavě prchat. I já jsem musel dvakrát opustit kvůli muchničkám horký předbouřkový rašelinný les v jizerských močálech a vrátit se k barevným pruhům a práci později.

Večery pak byly zdaleka nejkrásnější. Pomalu jsem se doklátil k chatě mezi tmavnoucími lesy. Hora Smrk měla opět svatozář, ale večerní slunce ji propůjčilo jinou barvu než ráno. Celodenní těžká práce přinesla mír a klid. Dopřál jsem si pak několik velkých blaženství, o kterých většina lidí nemá, ke své škodě, tušení: smyl jsem smůlu a barvu z rukou i obličeje a vykoupal se v ledové vodě pod chatou; vypil jsem zbytek sladkého čaje od rána; upekl a snědl jsem placky ze sójové mouky; lehl jsem si na pryčnu. Čtyři zásadní blaha. Za dřevěnou stěnou chaty přicházela na Jizerské hory noc. Na střeše zazpíval rehek večerní píseň. I já se připojil s děkovnou písní za hebký vítr, mír, samotu dalekých lesů.

Bez pohybu jsem ležel s rukama za hlavou. Nenapadlo mě už nic, co víc bych si ještě mohl přát. Šero v chatě zůstávalo. V polospánku jsem ještě rozeznával několik předmětů: stůl, židli, polici. Na ní zašlou zelenavou lžíci a hrnek, sklenici s vlhkým cukrem a myším trusem a kameninový talíř. Na propálených kamnech pánev a zařernalý hrnec. Za hlavou na stěně choroš se svíčkou. Vůně tlení a letního večera. Pokojné usínání nad které není. Bylo téměř jisté, že každé další jitro na mne čeká nádherný jizerský den!

Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách

Knihy M. Nevrlého vydává nakladatelství Vestri