Nedělám nic podobného. V poslední době už nevytvářím zbytečné napětí a netlačím na to, abych své blízké udržel naživu. Ani doma, ani na seminářích to dělat nechci a přesto ty situace samy vznikají a ty procesy mají podobný průběh. Dokonce ani neříkám rezolutní: „Nerozumíš tomu“ a přesto často slyším: „Představoval jsem si to jinak.“ Mysl je komplikovaný nástroj a stojí hodně trpělivosti naučit se s ní zacházet tak, aby nám sloužila, namísto toho, aby nás zaměstnávala.

Přestože stále opakuju, že duchovní cesta je cestou jednoduchého a přirozeného způsobu každodenního života, té neambiciózní teplé prázdnoty, která vás obklopí, když se zklidníte, stejně znovu a znovu narážím na mystické představy o energiích, podvědomí, nadvědomí nebo kosmických zákonech, které vám údajně mohou pomoci vybrat partnera nebo vydělat peníze. Viděl jsem už tolik šťastných, rozkvetlých tváří lidí, kteří se alespoň na pár chvil zřekli usilování, ale ještě jsem neviděl jediného člověka, který by zářil stejně bezelstným štěstím, když dosáhl svého cíle silou nebo vůlí.

Hodně lidí mě například překvapuje tím, jak se domnívají, že být v přítomnosti nebo na duchovní cestě, znamená vydržet všechny nepříjemnosti a příkoří. Zůstávají dlouhodobě v bolestivé situaci s úpornou myšlenkou, že se z toho ještě přece musí něco naučit. Jiní zase nikdy nebudou dělat to, co je jim nepříjemné, se stejně úpornou myšlenkou, že by nebyli sami sebou a neprokazovali si dostatek lásky. Vždycky aplikují příslušnou duchovní pravdu tak, aby se vyhnuli nabourání nějakého starého zvyku. I když je ten zvyk udržuje v nesmyslně těžkých podmínkách, nebo naopak naivní a bez kontaktu se životem.

Bez učitele bych nepoznal, co je a co není vhodné, protože zvyky vytvořené výchovou, vzděláním a zkušenostmi jsou nesmírně odolné vůči jakýmkoliv změnám. Než jsem se mohl opřít o přítomnost učitele, musel jsem samozřejmě procházet období, kdy jsem odmítal všechno obtěžující, s obdobími zbytečných utrpení. A přestože jsem byl extrémně zapálený a udělal radikální kroky, které úplně změnily můj předchozí život, tak mě tyhle staré zvyky obtěžovaly a v nějaké míře obtěžují dodnes.

Měl jsem možnost poznat zblízka tradiční starou školu „lámání ega“ postavenou na terapiích z Oshových komunit, experimentální psychologii i nové přístupy soudobých „jemných“ učitelů, bořící strukturu feudálního vztahu učitele a žáka. U všeho jsem ale vždycky narážel na stejný aspekt mysli moderního člověka, že ze všeho udělá pravidlo a tím zároveň zničí svobodu, kterou má ten či onen přístup přinést. Takže to skoro vypadá, že skutečného osvobození v našich podmínkách nelze dosáhnout.

Máme sice neomezený přístup k informacím o duchovních naukách, učitelé různých škol se přetahují o své žáky, kteří se někdy stávají klienty terapeutických a meditačních center. Na první pohled to vypadá úžasně, jako by duchovní cesta byla jízda na koni v zahradách kláštera, jak jsem nedávno četl v jednom kulturním časopise. Na druhé straně tím ale máme ztížené podmínky, protože odevzdat se prostotě a jednoduchosti je o to těžší, čím více zázračných možností se nabízí.

Chtěl bych teď ukázat, že duchovní cesta má dvě složky, které se vzájemně doplňují a nejsou spolu v konfliktu, jak se mnozí zastánci ortodoxních směrů domnívají. Jednou je extáze, čisté progresivní bytí bez hranic. Způsobit extázi, hlavně nováčkům, kteří přicházejí z šedého světa kalkulací do světa mystiky a nepoznaných rozměrů, je jednoduché a stačí k tomu průměrné znalosti psychologie a charismatický zjev. O tuhle složku je na duchovně-terapeutickém trhu velký zájem, lidé jsou ochotní za ni zaplatit a mají pocit, že si za své peníze odnesli něco velkého a příjemného. Ano, extáze je důležitou složkou duchovní cesty, aby bylo možné vydržet její úskalí a nároky, ale sama o sobě je impotentní.

A potom je tady každodenní rutina, která se vám bude zdát nekonečná a někdy i nesmyslná a která se tak ráda odkládá, dokud nevyzkoušíte všechny instantní metody. Musíte zapojit veškerou svou inteligenci, veškerou svou citlivost na překrucování reality ve svůj prospěch, v kombinaci s přítomností někoho, kdo z reality převážně vychází a prošlapává vám cestu. Pak existuje malá naděje, že si krok po kroku začnete uvědomovat a měnit svoje návyky, které vás nutí jednat nesvobodně. A s tím také přichází šance, že budete provozuschopní jako samostatné svobodné bytosti. Tahle každodenní rutina se zpočátku nepovažuje za extatickou součást cesty, protože není provázena silnými pozitivními pocity a emocemi. Její hodnotu, která nekonečně převyšuje prvotní duchovní show, si uvědomí a užijí zkušení praktici, stejně jako v kterémkoliv jiném řemesle.

Samozřejmě, že rád dělám i tu prvoplánově extatickou část. Baví mě to a mám to rád. Můžete se rychle a efektivně dostat do vysokých sfér, kam se dostávají mniši po deseti letech meditací. Nová doba přinesla nové možnosti a prostředky. Zejména práce s energií, která vás umí rozeznít a sladit se symfonií celého vesmíru. To je jedinečný způsob, jak zažít osvobození během pár hodin, aniž byste se museli potkat v konfliktních úrovních. Ale nesmíte zapomínat na rutinu, která osvobozuje všechny úrovně. Včetně té osobní, která je konfliktní nejvíc.

Nedávno jsem napsal dopis svému učiteli, že mám tendenci se na něj zlobit. Přijede do Čech a udělá megashow svého formátu. Mnoho lidí to pak pokládá za měřítko duchovnosti. Běžná práce jim nevoní a čekají další rok na další megashow. Nechci, aby mezi námi bylo napětí, jak to mají někteří jeho dřívější žáci a tak se ho rovnou ptám: „Co s tím? Děláš mi medvědí službu. Jak to mám spojit?“ A on napsal: „Já jsem tam dva a půl dne v roce. Ty jsi tam s těmi lidmi celý rok a někteří z tvých blízkých mě ještě ani nepoznali. A určitě je v tobě něco ze mě, jak jinak, po našem tak dlouhém a blízkém vztahu. Ale v žádném případě nejsme konkurenti.“ On je aristokrat, to je jeho založení, potom tak vypadá jeho práce. Moje založení je venkovský balík, a tak se více zajímám o řemeslo. Takže to, co dělám, není moc atraktivní. Alespoň ne pro lidi, kteří se chtějí především bavit.

A teď bych rád uvedl nějaký příklad toho řemesla, abychom se pořád nepohybovali v abstraktní rovině, abyste si nemohli myslet, že na duchovní cestě budete překonávat jen mystické překážky. Třeba, že budete sedět v temném koutě, vstoupí do vás ďábel, se kterým svedete lítý boj na život a na smrt, dokud netransformujete jeho sílu do božského proudu lásky a neskončíte v hlubokém samádhi. To jsou halucinace, takhle to nechodí. Ta opravdová práce je mnohem prostší a paradoxně taky náročnější.

Přišla za mnou kamarádka a říká: „Líbí se mi jeden kluk a nevím, co mám udělat, aby to věděl.“ Odpověděl jsem: „Máš jeho e-mail? Výborně. Tak mu napiš: Líbíš se mi, chci s tebou chodit.“ Takhle jednoduché to je, tohle je podstata duchovního konání. Na jasnou otázku dostanete jasnou odpověď a jdete dál. Možná vám budou hořet uši, ale budete se cítit živí a nebudete nechávat stopy nedokončených situací. Nebo můžete jít k terapeutovi a stěžovat si, že neumíte navázat kontakt a strávíte léčením deset let života.

Další příklad, trochu hlubší, je postoj k vlastnímu tělu. Znám hodně lidí, kteří už dlouho pravidelně meditují a usilují o probuzení. Ale když se dostanou do situace, ve které mají odhalit svoje tělo, jsou velice rozrušeni. Chtěli by odhalit tajemství vesmíru, ale nejsou ochotní odhalit vlastní tělo, které je spojuje se světem, vesmírem a energií. Tuším za tím nějaký nesoulad. Náboženství a duchovní nauky mají mnoho příznivců, kteří dovedou zpaměti odříkat celé odstavce, někdy i celé knihy, perou se o slovíčka a ukazují svou důležitost. Ale když mají ukázat svoje velké břicho, mají velký problém. Něco není v pořádku. Máme tady teoretické duchovno, které vyvolává spory a války, a taky praktické duchovno, které se ovšem málokdo odhodlá praktikovat.

Všechny velké, praktické tradice doporučují vnést do života otevřenost, čerstvost a přítomnost, místo analýzy osobních problémů, potlačené sexuality, nesplněných přání a duchovních projekcí. To je srozumitelné a jednoduché. Ale aby se to opravdu uskutečnilo, musíte se naučit určité zručnosti v duchovním řemesle. Je to řemeslo jako kterékoliv jiné. A služby, které poskytuju, jsou stejně praktické, jako oprava bot, truhlářství nebo zámečnictví.

Jedna služba jsou tyhle přednášky. Něco říkám, abych získal trochu důvěry, že moje mysl není šílená, až po vás budu chtít věci, které nejsou úplně obvyklé. Je velká pravděpodobnost, že i když jste teď hodně přítomní a vnímaví k tomu, co říkám, a určitým způsobem se to promítá i do pochopení, které prochází vaším tělem, tak až zase vyjdete ven z téhle místnosti, tohle pochopení se ztratí a převládne obvyklý způsob vnímání. Všechny ty názory, reklamy, nároky, které se na vás zase ujmou, vám znovu budou určovat styl života. Nebo, pokud jste rebelové a budete stát na opačné straně proudu, styl vašeho života bude určovat odpor proti nim.

Pak jsou tady semináře, které jsou často přeceňované lektory i samotnými účastníky. Prožijete očekávané uvolnění, extázi, a když máte štěstí, navážete nová přátelství. Někteří si dokonce najdou partnera ze svého ranečku. Ani tyhle možnosti nejsou k zahození. A pokud to myslíte opravdu vážně, může se i během jednoho víkendu odehrát malá vnitřní revoluce. To vám dá na nějaký čas nadhled, z kterého vás už není možné tak lehce strhnout. Tahle nárazová práce vás ale nemůže osvobodit od stereotypů osobnosti, jinak řečeno, vaší paměti. Paměť vám umožňuje vytvořit iluzi kontinuity života, kterou považujete za pravdivou. Rozumíte mi? Snažím se to říkat jednoduše a pak se slyším, jak to komplikuju. Zkrátka identifikujete se se svou pamětí. Ale nové, nekonvenční přístupy na takovém semináři mohou trochu narušit tuhle identifikaci, protože se nedržíte staré, zaběhlé linie, která dělá paměť důvěryhodnou. Nemáte v paměti srovnání k novým situacím, které připravím na semináři, a tak nemůžete reagovat automaticky. Vzniká malý prostor pro svobodu si vybrat. Není to ani diskotéka ani terapie, tantra ani jóga, vyhýbám se všem názvům a strukturám, aby vaše mysl byla co nejprázdnější a neztráceli jste pozornost a energii vnitřními komentáři nebo představami. Jen duchovní hrdinové a ostřílení účastníci desítek nebo stovek seminářů budou mít navrch a budou v takových případech upadat do speciálních halucinací o prázdné přítomnosti. To je takový novodobý produkt duchovní posedlosti.

A potom ještě se svými nejbližšími nabízíme možnost přímé praxe v živém společenství, kde se odehrávají všechny zásadní a nevratné změny. To ocení jen opravdoví fajnšmekři a milovníci řemesel.

Máme ještě trochu času ukázat si, jak taková práce může vypadat za hranicemi slov. Postavte se prosím a přesedněte si na jinou židli, křížem krážem přes celou místnost. Chvíli počkáme… a teď mi řekněte, jestli vnímáte nějaký rozdíl. Koukám na udivené obličeje, v čem by asi mohl být nějaký rozdíl kromě toho, že teď před sebou vidíte jiný obraz.

Běžně se ze svého těla díváte jako z nějakého kapitánského můstku, odkud pozorujete všechno to dění kolem. Podobně, jako když se díváte na televizi a považujete obraz za reálný, i když je zmenšený na půl metru čtverečního. K tomu slyšíte nějaké zvuky, které se mi tvoří v krku a které si dekódujete podle svých potřeb tak, aby vám ten obraz dával smysl, popřípadě aby vás rozčílil, nudil, pobavil a podobně. Tomu se v psychologii říká filtr. Ti otevřenější mohou v takové situaci používat i čich a hmat. Tím tomu obrazu přidají více rozměrů a udělají ho trochu živější. Na tom momentálně taky pracuje zábavní průmysl, který začíná vyrábět různé helmy a pohybující se videokřesla, aby byl virtuální obraz co nejvěrohodnější. Základ ale pořád zůstává stejný. Jste pozorovatelem, který pomocí některých nebo všech smyslů přijímá informace a skládá z nich výsledný obraz, který považuje za svět.

A aby to nebylo dost komplikované, můžete ještě začít diskutovat o tom, čí obraz je reálnější, kdo má citlivější senzory, více pixelů na své vnitřní obrazovce a více interpretací obrazů z knih. Můžete postavit názor proti názoru, nebo názor vedle názoru, můžete přinést různé teorie a zkušenosti pozorovatele o tom, jaký je svět tam venku. Kdo ale rozsoudí, který názor je nejkvalifikovanější, dokud se sám nepodívá ven? Nakonec nezbývá, než věřit nějakému guruovi, politikovi, nebo nevěřit nikomu a cítit se zmatený. Nebo věřit jen vlastnímu obrazu a ostatní pokládat za idioty. Na tomhle základě funguje většina lidí, proto není divu, že celý svět je v takovém chaosu.

Je tady ale jiná úroveň, která není závislá přímo na smyslech a vnitřním nastavení od rodiny a kultury, ze které pocházíte. A to je syrový, reálný svět, který je stejně reálný pro všechny lidi bez rozdílu. Skrze vaše tělo jako celek a jeho přímým kontaktem s prostředím můžete objevit ještě úroveň, která by se dala nazvat třeba energetická. Chce to cvik a trpělivost, abyste se v téhle úrovni znovu zabydleli. Ale když to dokážete, zmatek se změní v přirozený řád, který není řádem ve smyslu pravidel, ale dynamickým řádem, který se proměňuje s každým pohybem a neustále spolupracuje s realitou. To je dobře vidět u malých dětí, které ještě nejsou ve fázi zamračeného pozorovatele, ale přímého účastníka.

Takže začneme znovu, postavte se prosím a přesedněte si na jinou židli…