Kdysi před sta tisíci lety jedny bytosti se nemohly množit.

Pomocí genetiky začali klonovat tvory, aby obelstili prokletí druhu, a skrze tyto pokusy by se naučili klonovat i sebe. A tak jsem vzniknul i já. Nemluvil jsem, neměl jsem hlasivky, ale domlouval jsem se telepaticky. Oni to poznali, že jim čtu myšlenky, ale bylo jim to jedno. Byl jsem zavřený v kleci a pro ně jsem byl pouhé zvíře. Záměrně naklonovaný inteligenci. Oni totiž neuznávali jiné tvory než sebe. Pro ně jsem byl pouze chlupaté 2,5 metrové zvíře. A pak tu byla i ona. Taky klon, stejná jako já.

Když poznali, že odmítám spolupráci, pokusili se mne donutit tím, že ji odvedli a zabili. Ona jim to vsugerovala. Raději se obětovala, než aby skrze ní mne nutili. Dodnes si pamatuji ty její oči a slyším v hlavě její slova, co mi říká. Co si myslí. Raději se obětuje z lásky ke mně. Vrazi. Katani. Dodnes jsem si nesl s sebou tu zlobu a nenávist na ně, na sebe, na Boha.

Proč, Bože, proč ona a ne já!!! A já byl zbabělec. Dopustil jsem to, mněl jsem rozbít ty mříže. Bránit ji……. ale stačil její jediný pohled a já se skrčil v koutě.

Konečně v tomto životě jsem se narodil, abych jim dokázal odpustit. Po tolika tisícletí jsem konečně dokázal pochopit a ze srdce odpustit. Něco mne tím učili. Byla to vůle Boží.

9. 9. 09. Silný den. Nemám čas na cvičení. Tak aspoň zkrácenou meditaci. Dnes ji nutně potřebuji. Ale proč mám ten pocit.

Prosba k andělům, modlitba a najednou jsem na cestě do hlubin. Někam se propadám, beze strachu, s důvěrou. Bolest, bolest a slzy. Vždyť jsem odpustil. V srdci už necítím nenávist. A zase ji vidím a cítím lásku k ní jak tenkrát. Ale najednou už nevidím ji ale jejího ducha. Její duši. Je to bílý duch v ní a já ho vidím. A je stejný, jakého mám v sobě i já. Tak dobře ho znám u sebe. Tolikrát jsem říkal a slyšel, že jsme děti boží. Jsme nositeli Božství. A já vidím její božskou podstatu. V tomto životě mi Bůh řekl, že ne moje děti mne opouští, ale že mne opouští on. A to proto, aby se stále vracel a čekal, kdy ho přijmu.

Teď to vidím. Ne ona. Ale to její nesmrtelné božství mne opouští.

Její duše. Dívám se a konečně to vidím. VIDÍM DVĚ DUŠE, KTERÉ ODVÁDĚJÍ DUŠI TŘETÍ. DUŠI MÉ LÁSKY. NA CHVÍLI SE SPOJILY JEJICH CESTY, ABY POMOHLY TÉ JEDNÉ DUŠI ODEJÍT Z TOHO SVĚTA. Vidím i jejich duše, stejně krásné jako její. Pomohli jí jen naplnit svůj osud. Jen mne tím mněli něco naučit. Ach, staň se vůle tvá ó Bože.

Konečně to vidím a chápu. Kvůli komu se to vše odehrálo. Kdo se má co naučit. Tečou mi slzy, už nemám co odpouštět, teprve teď jsem vše přijal

Bože, proč to vidím až dnes?

 
Poznámka redakce:

Článek neprošel redakční úpravou.