Článek od našeho čtenáře - o vlastní zkušenosti s šamanskou cestou.

Já jsem šaman. Podepisuji se tak pod některé články. Přišlo mi to. Nejdříve bolest, pak hledání . . . na konci, nebo vlastně začátku moje první cesta. Šamanská, kdo ví. Do tmy, hlasy a šepot, a milé, nejkráenější setkání a ... poznání. Pak doba učení. Prosba o talisman. A můj vzdor. Mám mít 5 předmětů v šamanském váčku (já je nosím na krku, jsem přeci jen běloch). A mám jich pět + to co chci já. Já to tak cítím. Nevím jak mí předkové zareagují, šamanští předkové, stojím před nimi a oni jsou nade mnou a kolem mne. Ale já jsem vyrůstal v křestanském prostředí a ten medailonek s madonou, je moje symbolika pro mou víru. Je to i památka na... Cítím jejich vzdor, a nebo si to jen namlouvám? Vydechnu si, přijali to a potěšilo je, že mám svůj názor. Svou víru neprodávám. Za pár měsíců mi praská řemínek a předměty mi padají do vany. Jeden rovnou do odpadu. ale tam se už nedostanu. Přicházím o něj. A vlastně jich už mám 5.

Pak se rozhoduji pro potní chýši pod vedením Velkého Jonyho, co dělá problémy. Jedu tam a vím kam jdu. Jdu si pro svou cestu. Někde jsem se ztratil. Ale od indiánů moc nečekám. Já přeci vyrůstal tady, jsem slovan a ani sibiřtí šamani mne neberou. Já mám jiné zkušenosti. V té chýši začínám chápat. Ztratil jsem srdce, rozdal jsem ho. Druhý den při sdílení říkám pravdu. Přijel jsem za vámi, byli tam tři indiáni, a nic jsem nečekal od vás. Máme rozdílné kulturní zkušenosti. Co mne můžete naučit. A našel jsem zde tři lidi, člověky, kteří jsou stejní jako já. Našel jsem tři duše, které se za mne budou modlit, neboť šaman nás vzal do svého kmene. Dal mi odpověď na otázku, kterou jsem ještě v pátek neznal. Pochopil jsem, že není rozdílu v kultuře, v barvě pleti, ve vzdělání ale pouze ve výchově ve vztahu k těm druhejm.

Druhý den, již pracovní pondělí mne chytla kolika. Od úterý běhání po vyšetřeních, proč mne bolí břicho na levé straně. Ve středu ještě nevíme nic. Ve čtvrtek se po tunelu objednávám na operaci nádoru na tlustým střevě na PRAVÉ STRANĚ. Je to OK není zhoubný říkají po 14 dnech, kdy jsem už po operaci. Ale proč mne bolelo na levý straně? Proč jsem to neměl nikdy před tím a ani do dnes, a už je to přes rok? Neptám se a nepátrám. Není to důležité? Prostě dál pracuji s duchy, s dušema. s každým kdo to potřebuje. Teda kdo ke mně přijde. Né lidé, né pacienti. Mám reiki, a další věci ale více méně neléčím. Zatím jen se učím ze své minulosti, minulých životů a občas mne mí šamanští předkové ochranují, občas mne při meditacích učí, ale hlavně se snažím najít sám sebe.

Už vím, že jejich tradice, moje tradice jsou naše tradice. Jsme lidé, jak říkává Mauglí, já i ty jsme jedné krve. Ale je rozdíl, jestli obětuji tabák z cigarety, nevyčištěný a jen proto, že jsem to někde vyčetl a nebo proto, že chápu smysl a mám úctu k tomuto aktu. Občas k nám zajede do Čech šamanka z kmene inuitů a dělá vystoupení z bubínky.  Zpívá jejich obřadní písně, ale používá africké bubínky. To proto, aby nepřivolávala bezdůvodně své předky. A přesto, jak sama říká, občas přijdou a krouží místností. Je rozdíl bubnovat a zpívat a tančit obřadné písně indiánů a nebo se sklánět před svými předky, žádat je o pomoc, rozmlouvat s nimi a radit se s nimi prostřednictvím bubnování, tance a zpěvu. Kdo to znevažuje tím, že si jen hraje, nebo předstírá ale necítí pak je to krádež, my v Čechám jsme zvyklí říkat svatokrádež. Oni neříkají, dakotové... že jsme jim něco ukradli, ale že jsme je okradli. Copak vy se necítíte okradeni, když někdo přijde a vezme vám z hrobu něco a nebo si uprostřed sibiřské tajgy postaví české krematorium, ve kterém budou jen jako pohřbívat mrtvé. Nebo lépe řečeno. Jen o víkendech se sjedou kolem tohoto krematoria a budou si hrát na pohřeb. Budou si myslet, že když si dají jména Novák, Ptáček, Vostřel... a na vohýnku budou opýkat buřty, od toho ten oheň je, tak budou žít v souladu s přírodou, protože češi s ní v souladu žijou.

To není v tom co vidíme. Ale kdo z nás chápe, co který obřad způsobuje. K čemu je určen. Koho má chránit. Kdo z nás to ví. Je dobrým zvykem, když něco chci, tak o to požádám a pak zaplatím na usmířenou Bohům, za to, že si to můžu vzít a nebo používat. A když to neudělám, tak bohy rozhněvám. A kdo myslíte, že ty jejich bohy vnímá. My nebo jejich šamani. A ještě si dovolíme pochybovat o tom, že oni nám nemají co říkat, co je krádež. Trefená husa první kejhá. Je to tak, pánové. Až půjdeš deset mil v mokasínech tohoto indiána, tak teprve potom říkej že víš, co cítí.

Šaman

PS: Není důležité jak se jmenuji, ale co činím. Není důležité, kdo vymyslel modlitbu ale jak se modlím. není důležité konat obřad, ale je důležité ho mít v úctě. Nemusím věřit v Boha ale nesmím ničit jeho dílo. Nemusím věřit jejich rituálům ale nesmím jim je krást. Tím že je zakážu a nebo jen tím, že se nezeptám a beru si, co nepatřilo ani mně ani mým předkům a ani jsem se jich na to nezeptal. Je lehké rozhněvat Bohy, přírodu, ale je daleko těžší přijmout trest. A oni ho za nás přijímají, ale i oni mají jen jednu trpělivost.
Vše vzniklo jako reakce na dříve publikovaný článek o summitu amerických indiánů. Já se totiž taky cítím být člověkem. Já i ty jsme jedné krve.