Naše procházka egyptským pantheonem končí tam, kde obvykle končil i pozemský lidský život - setkáme se s Anúbisem, bohem pohřebišť a průvodcem mrtvých.

Anup
Původ. Egyptský. Bůh pohřebišť, průvodce mrtvých.
Známé období uctívání: ZAsi 2700 př.n.l. (avšak pochází z předdynastického období) do konce starého Egypta (zhruba 400 n.l.).
Synonyma: Anupev, řec. Hermanúbis a Anúbis, někdy Isdes a další jména (,Pán posvátné půdy", „Pán stánku bohů", „Ten, kdo sídlí na vrcholu", Ten, kdo vládne ha hřbitově" aj.)
Centrum kultu: Nekropole v Mennoferu (řec. Memfis), Siovt (řec. Lykopolis, dnešní Asiút), Sako (řec. Kynopolis, dnešní Kais) a jinde.
Umělecké památky: Náhrobní reliéfy, nástěnné malby, sochy.
Literární prameny: Texty pyramid Texty rakví a hymny.

Jeho původ je nejasný, avšak podle nejrozšířenějšího názoru byl synem boha Rea, nebo Usira a Nebthety, a chráněncem Esety. Jako bůh mumifikace a pohřebišť měl Anup podobu šakala nebo černého psa. Obvykle ležel nebo se krčil se vztyčenýma ušima a dlouhým svěšeným ohonem. Kolem krku nosil obojek s magickými formulemi. Méně často se objevoval v lidské podobě jako muž se šakalí hlavou. Vyobrazení psa pravděpodobně vzniklo na základě pozorování, jak psi nebo šakali vyhrabávají mrtvá těla z mělkých hrobů. Egypťané se toužili témuž osudu vyhnout. K tomu jim měl napomoci Anup, když se sám manifestoval jako pes (šakal) s ochránil je.
Podle Knihy mrtvých stál Anup v podsvětní síni „obou pravd" vedle vah, na jichž se vážila srdce zemřelých; někdy se mu proto říkalo „Ten, kdo má nárok na srdce". Měl dohlížet na balzamování králů a dvořanů v „domě smrti" a pak je ovinout obinadly z jemného plátna. Barva jeho pláště je zřejmě proto černá, že tělo zesnulého během procesu balzamování ztmavlo a navíc se k upevňování obinadel užíval černý asfalt. K jeho symbolům náleží berla se zvířecí kůží bez hlavy, z níž kape krev. Při obřadu „otevírání úst" kněz symbolicky nosil na sobě oblek s hlavou šakala.
Hlavní pohřebiště se nalézala na západním břehu Nilu, kde zapadá slunce. Proto se Anupovi říkalo také „Pán západních obyvatel", někdy též splýval s dalším bohem pohřebišť Chentiamentim. Podle jiného epiteta byl tím, „kdo sídlí na vrcholku", což vyvolávalo představu, že sleduje pohřebiště z vysoké hory.
V řecko-římském období se stal vesmírným božstvem země a oblohy a do jisté míry se vzdálil svým původním funkcím.

Ukázka z knihy Encyklopedie Bohů, Michael Jordan, Volvox Globator 1997, ISBN 80-7207-087-8