Dnes e setkáme s jedním z nejuctívaněších bohů starého Egypta, kterého Řekové nazývali Osiris.

USIRE
Původ. Egyptský. Chthonický bůh podsvětí, také bůh vegetace a plodnosti.
Známé období uctívání: Asi od 3000 př.n.l. až do konce starého Egypta (přibližně 400).
Synonyma: Žádná. Měl však řadu epitet, která odrážela univerzálnost jeho kultu. Řekové mu říkali Osiris.
Centrum kultu: On (řec. Héliopolis), dolnoegyptské město v deltě Nilu Pusire (řec. Búsíris), hornoegyptský Ebozev (řec. Abydos), karnacký komplex ve Vesetu (Thébách), svatyně Biga na ostrově Senmetu (Abatu) jižně od Asuánu aj.
Umělecké památky: Nespočetné množství maleb, reliéfů, kreseb a sošek.
Literární prameny: Texty pyramid, Texty rakví, Kniha mrtvých, Papyrus Chestera Beattyho I. O Isidě a Osiridovi (Plútarchos) aj.

Usire patřil k nejvýznamnějším a nejuctívanějším bohům starého Egypta. Podle genealogie vytvořené kněžstvem v Onu (Héliopoli) byl synem boha země Geba a bohyně nebe Nuty. Měl dvě sestry, bohyně Esetu (která byla rovněž jeho manželkou a matkou jeho syna Hora) a Nebthetu, a bratra Sutecha, jenž se stal jeho úhlavním nepřítelem.
Egypťané jej nejčastěji zobrazovali v lidské podobě v těsně přiléhavém rouchu, takže vypadal jako mumie. Měl volné pouze ruce, v nichž držel symboly moci, tj. důtky a berlu. Na hlavě měl charakteristickou kónickou bílou korunu Horního Egypta zvanou atef, lemovanou dlouhými černými pštrosími péry. Někdy byl zachycen též s beraními rohy a často se zeleným obličejem, představoval-li boha vegetace. Egypťané ho uctívali jako protějšek boha slunce Rea, s nímž ho ostatně někdy též ztotožňovali. Významný byl i jeho vztah k egyptským panovníkům, kteří byli za svého života pokládáni za božské ztělesnění boha Hora, zatímco po smrti se proměnili v Usira.
Jako boha vody, úrodné země a potravy ho Egypťané uctívali rovněž v podobě pytle plného klíčících semen. Při výročních oslavách, jejichž součástí byla představení a procesí; jej symbolizovaly též figurky s pohyblivými údy, s nimiž ženy manipulovaly tak. aby dokázaly bohovu sílu a mužnost. Usirovskou legendu známe jednak z původních egyptských písemných pramenů, ale především ze spisu řeckého autora Plútarcha z počátku 2. stol. n.l. Vypráví, jak závistivý a mstivý Sutech donutil Usira, jemuž nepřál moc a slávu, aby si na hostině lehl do truhly, kterou nechal vyrobit přesně podle rozměrů jeho těla. Jakmile to Usire udělal, zavřel Sutech pevně víko, zatloukl ho hřeby a spustil truhlu do Nilu. Vlny ji odpis až na břeh libanonského města Byblu, kde uvízla v kořenech stromu který byl nakonec poražen a jeho kmen použit na výstavbu paláce místního vládce. Bohyně Eset marně Usirovo tělo hledala, až ho konečně po 1étech nalezla a odvezla domů do Neditu. Když Sutech tělo uviděl, rozskal ho na čtrnáct kusů, které rozházel podél celého Nilu, aby Usire nemohl být řádně pohřben a tím ztratil naději na posmrtný život. Eset však všechny kusy našla a pohřbila je (na těchto místech později stály Usirovy chrámy). Nejdříve ale s pomocí kouzel jednotlivé části spojila dohromady a na okamžik je oživila, takže Usire vstal z mrtvých a oplodnil ji. Po čase pak porodila syna Hora. Bůh mumifikace Anup mrtvé tělo nabalzamoval, a tím mu umožnil vstup do podsvětí. Usire se tam odebral a stal se jeho vládcem. Podle odlišné verze Sutech rozházel kusy Usirova těla po Egyptě s výjimkou falu, který hodil krokodýlovi. Eset pak musela ztracený falus nahradit modelem, jenž se posléze stal předmětem uctívání. Některé egyptské texty pomíjejí část příběhu o truhle a jejím objevení v Byblu, stejně tak jako zmínky o penisu a krokodýlovi, a uvádějí, že Usirův falus byl pohřben v Mennoferu. Alegorií na rozházené kusy těla bylo rozhazování obilných zrn na polích pří slavnostech, které se na Usirovu počest pořádaly.
V podsvětí, v síni „obou pravd", předsedal Usire jako vládce podsvětní říše shromáždění čtyřiceti dvou bohů, kteří sledovali obřad „vážení srdcí“. Vynášel pak rozsudek, na jehož základě mohl zemřelý bud vejít do jeho království a žít tam věčným životem, nebo se stát obětí „Velké požíračky“ bohyně Amemait.
Řekové a Římané ho nazývali Osiris a Esetě říkali Isis. Byli uctíváni obvykle společně. Jejich kult byl přenesen do Řecka ve 4.-3. stol. př.n.l., v Římě se rozšířil na počátku našeho letopočtu.
 

Ukázka z knihy Encyklopedie Bohů, Michael Jordan, Volvox Globator 1997, ISBN 80-7207-087-8