A Rasmus Schnack šel právě kolem. „K čemu je vám vyprávění,“ durdil se, když se seběhly kolem. „Tady se vyhříváte na slunci a je tak nádherné ticho! Žádné vyprávění není tak pěkné jako tiché slunění.“
„Nevydržíme být zticha ani okamžik,“ zvolalo některé z větších dětí.
„Tak vám budu vyprávět příběh o okamžiku,“ řekl Rasmus a začal si cpát dýmku. „Ale nejdříve si musím zapálit.“
„Bude se ten příběh taky odehrávat v nebi jako hra v šachy?“ ptaly se děti.
„Musíte samy rozhodnout, chcete-li mít ten okamžik v nebi, na zemi nebo v pekle,“ odpověděl Rasmus.
„Na zemi!“ volaly všechny.
„Dobře!“ řekl. „Příběh tedy začne v nebi, bude se odehrávat na zemi a skončí v nebi – jako život lidí -. Snad.
Začneme tedy v nebi.
Bylo tam právě tak ticho jako dnes na hřišti. Před branou seděl svatý Petr a právě se probouzel z poledního spánku. „Kéž by sem někdy někdo přišel,“ dumal, „mohl bych si trochu popovídat.“ Rozhlédl se kolem do dálky – žádnou duši neviděl. Opřel se tedy zase o dveře, aby si ještě pospal. A tak – když Pánbůh vrata otevřel – dostal ránu do zad.
„Auu! U svatých tří archandělů!“ naříkal. Když ale zjistil, že to byl samotný Pán, vstal a poklonil se.
„Ty tedy na své hlídce spíš!“ vyčítavě pravil Pán.
„Jedině tak se dá přece zahnat dlouhá chvíle,“ namítal svatý Petr. „Není nudnější úřad než být dveřníkem nebeské říše.“
„Proto přicházím,“ řekl Pán. „Potřebuji jednoho muže a ty jsi nejlépe postradatelný.“
„To je pravda,“ souhlasil Petr. „Sem nikdo nezabrousí, aby prosil o vpuštění. My vlastně žádného dveřníka nepotřebujeme – tedy pokud nechceš zase vyhnat někoho z těch, které jsi předtím milostivě vpustil.“
„Ne, nikoho nevyženu,“ vrtěl hlavou Pán, „je nás i tak dost málo.“
„Ano, naproti u konkurence to skutečně vypadá jinak,“ chmuřil se svatý Petr, „u té je – smím-li to tak říci – ďábelské množství lidí.“
„Musíme udělat něco pro to, aby lidé dosáhli věčného života,“ řekl Pán.
„Vždyť jsme to již učinili,“ opáčil Petr. A jal se vypočítávat všecko to, co znáte z biblické dějepravy. – „Dokonce cesta, pravda a život vtělený do osoby k nim sestoupil. A nemusím ti snad vyprávět, co mu lidé udělali. A Jakub, Jan a já a spolu se všemi ostatními jsme přece věčnosti dělali veškerou myslitelnou reklamu. Ano, Pavel dokonce v té věci cestoval po Asii i po Evropě. A k čemu to bylo?“
„Požadovali jsme od lidí příliš mnoho,“ soudil Pán. „Tentokrát jim chci přinést věčný život tak, že každý, kdo by jen chtěl, dostane jej stejně lehce jako chleba u pekaře. A když jej bude mít několik lidí, dostanou ostatní také chuť“
„Něco pravdy na tom je,“ mínil Petr, „nejlepší reklama je vždy od úst k uchu.“
„Tady máš měšec,“ uzavřel Pán, „je naplněn věčným životem. Jdi dolů a udej ho mezi lidmi.“
„Já po takové společnosti zrovna netoužím,“ pokoušel se Petr vyvléci z úkolu, „nemám právě nejlepší vzpomínky na její pohostinnost, ale když si to přeješ, tedy jdu – ačkoli to jistě skončí tím, že tam dole ještě jednou zemřu. A kdo mi potom tady otevře, až budu chtít jít sem nahoru a uvidím, že jsem pryč?“
„Já sám,“ řekl Pán, otočil se a zavolal dovnitř nebe: „Jakube, přines žebřík!“ Jakub jej přinesl a spustil k zemi.
„Jen aby se mi netočila hlava, „ ošíval se Petr, „z nebe na zemi je daleko – chvála Bohu.“
Pán Bůh svolal zástup andělů. „Doprovoďte Petra dolů a pospěšte si zase zpátky!“
Petr tedy neochotně lezl dolů, zatímco jej andělé podpírali a Jakub stál vedle a přihlížel. „Tak tedy vidím ještě jednou anděly vystupovat a sestupovat po tomto žebříku,“ radoval se Jakub. „Děkuji, ó Pane! Tentokrát to vidím shora.“
„Mojí vůlí bylo, aby lidé viděli život jak zdola, tak i shora a dokonce aby byli moudřejší než andělé,“ řekl Pán, „ale lidé se o moji vůli nestarali. Vytáhni žebřík!“
„Nemůže zůstat stát, ó Pane?“ tázal se Jakub.
„Může zůstat stát,“ řekl Pán, „když si troufáš slíbit mi, že alespoň jediný člověk jej použije.“
Jakub vzdychl a vytáhl žebřík.
Satan naproti v pekle všechno pozoroval dalekohledem. „Fuj!“ prskal. „Co to má znamenat?“ Otočil se a zavolal do pekla: „Alexandře!“ – a Alexandr vystoupil.
Měly byste vědět, že Alexandr byl papežem. Svého času se jmenoval Alexandr VI. a v jistém smyslu byl – jak se po jeho úřadu žádá – neomylný, protože neomylně neudělal nic správného. Nyní se stal chytrým čertem a Satan od něho mohl žádat velké věci. Tedy ho zavolal k sobě jako prvního a řekl: „Svatý Petr slezl na zem. Nevím, co má za lubem. Ty však jsi tím pravým mužem, který mu jeho práci zkazí!“
„Takovým jsem byl přece již dříve,“ ohradil se Alexandr. „Váš Majestát se jistě upamatuje, že jsem seděl na stolici svatého Petra a udělal jsem z ní – s dovolením, že to říkám – noční stolici.“ Tím měl ovšem na mysli papežskou stolici.
„Petr sestoupil dolů s měšcem jako rozsévač,“ přešel Satan rovnou k věci, „pospěš si za ním a proměň to, co rozsévá, v nečistotu!“
Alexandr se spustil dolů po laně, které bylo spleteno z provazů křivopřísežníků.
Svatý Petr se zatím dostal na zem a přemýšlel o tom, jak se má věci chopit. „Posledně jsme začali zdola u chudých,“ pomyslel si, „a šlo to špatně. Tentokrát začnu shora.“ Šel tedy k jednomu hraběti.
„Pan hrabě by neměl chuť žít věčný život?“ tázal se.
„Věčný život?“ zamyslel se hrabě. „Copak ještě něco takového je? – No, proč vlastně ne, já starožitnosti sbírám. Ale doufám, že mne neobalamutíš nějakou imitací!“
„Pravost je zaručena,“ zachmuřil se Petr nad nedůvěrou a hrabě nahlédl do měšce.
„Beru. Kolik za to chceš?“
„Když ti Bůh daruje věčný život,“ vychvaloval Petr své zboží, „pak je to jistě laciné. Stačí, když mu věnuješ všechny své okamžiky.“
„Všechny své okamžiky?“ vykřikl hrabě. „Dobrý muži, to je nemožné! Musím si přece nechat aspoň pár okamžiků, abych se mohl radovat z věcí.“
„Je dostatek radosti ve věčném životě, odtušil Petr.
„Nejmilejší muži,“ nasadil hrabě trpělivý výraz, „považ, že přibude do mé sbírky nějaký nový kus. Skutečně velmi nutně si potřebuji ponechat nějaké ty okamžiky, abych mohl přírůstek ukázat hostům.“
Petr zůstal neoblomný. „Věčný život se nevystavuje na odiv, tím se člověk nepyšní.“
„Nevystavuje na odiv! Poslyš, můj milý: Odkáži celou svou sbírku po své smrti státu. Představ si, co to bude znamenat pro cizinecký ruch, až bude možno číst v bedekru, že máme v naší zemi ve sbírkách věčný život! Potřebuji přece nějaké ty okamžiky, abych to uvedl ve známost. Uvaž, co to znamená pro národ! Máš přece lásku k vlasti? Odkud pocházíš?“
„Jsem Žid,“ řekl svatý Petr.
„Ach tak,“ pochopil hrabě. „Pak je to jistě jen otázka peněz.“
„Pan hrabě jistě zapomíná, že Ježíš byl také Žid,“ připomněl Petr.
„Moderní Ježíš rozhodně není žádný Žid,“ řekl hrabě, „on je – ano, nevím co je, ale rozhodně je u všech lepších lidí dobře zapsán. Ale jak jsem řekl, kvůli věčnému životu – jakou sumu za to žádáš?“
„Sbohem,“ rozloučil se sv. Petr a šel.
U těch nahoře není možné ničeho dosáhnout, přemítal. Na začátku jsem sestoupil dolů po nebeském žebříku, teď budu muset sestupovat podle žebříku hodnostního.
Ale neuspěl ani u baronů a bylo mu jasné, že musí slevit z ceny. Když došel k obyčejným statkářům, nabídl věčný život za pětasedmdesát procent okamžiků člověka. Nenašel se kupec. U sedláků šel na padesát procent. „Hauzírování a prodávání zboží zakázáno,“ zavrčel první sedlák, „přicházím přímo z kostela.“ Další sedlák chtěl vědět, jestli koupil také některý z větších sedláků. Pokud ne, nechtěl také nic. Petr tedy zašel k chalupníkům a šel dolů až na pětadvacet procent. První chalupník žádal nejprve informaci, ke které politické straně podomní obchodník patří. Ne, politikou se Petr nezabýval. Tu bylo muži nad slunce jasnější, že v měšci je pouze brak. Další konstatoval, že čtvrtinu svých okamžiků opravdu nemůže postrádat, jelikož nemá tolik volného času, ostatně musí ve volném čase obstarávat dobytek. Jen obtížně hledá volnou chvíli, aby mohl jít každou druhou neděli do kostela. Stejně se vyjádřili i ostatní.
Petr se již dlouho trmácel na cestách. Byl unavený a oděv měl potrhaný; jeho zevnějšek nebudil zrovna důvěru a psi na něho štěkali. Takto přišel k venkovské hospodě. Ve dveřích stál hostinský a lelkoval.
Tento muž přece musí mít volný okamžik, pomyslel si Petr a nabídl hostinskému věčný život za jediný okamžik.
„Dobrá, pro mne a za mne,“ zabručel hostinský, „pojď dovnitř a posaď se, než se dohodneme.“
Posadili se a Petr začal rozvazovat měšec. Trvalo to trochu déle, protože od té doby, co byl u hraběte, nikdo dovnitř nenahlédl. Když konečně uzel rozvázal, viděl, že hospodský usnul. Byl totiž v hospodě kvůli oslavě po celou noc vzhůru. Petr mu lehce zaklepal na rameno.
„Chtěl jsi mi věnovat jeden okamžik,“ řekl.
„Je úplně zbytečné tátu budit, když usnul,“ mávla rukou hospodská.
„Ale jde přece o věčný život,“ naléhal svatý Petr.
„I kdyby šlo o dvůr a dům a celoroční příjem,“ opáčila hospodská, „nikdo ho nedokáže probudit, dokud se nevyspí.“
A tak šel Petr ke kováři. „Už jsi někdy přemýšlel o věčném životě? Zeptal se.
„Prozatím ne,“ odvětil kovář, „jsem ještě mladý a mám solidní zdraví.“
„Zdraví vydrží jen krátkou dobu,“ řekl Petr, „ale věčný život trvá věčně a já ti ho mohu lacino obstarat.“
„Můžeme si o tom promluvit,“ přikývl kovář.
V tu chvíli vstoupil do kovárny vznešený muž. Byl to Alexandr. Vyjmul z kapsy podkovu a zeptal se: „Můžeš mi vykovat půl stovky takových? Můžeš za to žádat, u čerta, co chceš. Ale mám naspěch! Kovej tedy, dokud je železo žhavé.“
„Koukej se klidit,“ štěkl kovář ke svatému Petrovi, „vidíš, že nemám čas, tady můžu něco vydělat.“
Petr odešel, Alexandr hodil kováři váček a řekl, aby hotové podkovy položil před dveře, že se již postará o odnesení, a spěchal za svatým Petrem. Kovář se potil nad podkovami. Když byl hotov, spočítal peníze a viděl, že to stačí na celý příští měsíc. Sedl si před kovárnu a kouřil. Teď měl čas nazbyt, svatý Petr byl ale pryč.
Ten stál u ševce a díval se na své uvolněné podrážky, které mu švec nechtěl zadarmo přišít. „Stříbro a zlato nemám,“ řekl sv. Petr, „nabízím, co mám.“ A nabídl ševci věčný život za přišití podrážek.
„Nemůžu tvrdit, že nutně potřebuji zrovna věčný život,“ zadumal se švec, „ale chleba to neujídá a škodit to nemůže, když ho budu mít. Kdo ostatně ví, jestli člověk bude ve své poslední hodince tak při smyslech, aby se včas obrátil. Ukaž podrážky!“
V tom okamžiku vstoupil Alexandr. „Jistě jsem se zmýlil“, halasil. „Myslel jsem, že si tu nechám vzít míru na pár nových pánských bot, ale jak vidím, zabloudil jsem k příštipkáři.“
„Kliď se odtud,“ sykl švec na svatého Petra a otočil se líbezně k nově příchozímu: „Samozřejmě u mne dostat nové boty můžete, milostpane.“
„Můžeš na to přísahat?“ ptal se Alexandr.
„Ano, ať mne vezme čert!“
„Buď bez starosti,“ uculil se Alexandr a nastavil nohu k změření.
Svatý Petr odešel. Usadil se v příkopu u cesty a prohlížel si podrážky. Po chvíli dorazil i Alexandr a usadil se vedle něho.
„Ctěný pane kolego,“ začal.
„Jakýpak kolego“, bránil se svatý Petr rozhorleně.
„Copak mne neznáte?“ podivil se Alexandr. „Já mám tu čest být vašim následovníkem.“
„Než jsem se stal obchodním cestujícím, byl jsem dveřníkem nebeské říše,“ děl svatý Petr, „ale v té době nebylo toto místo tak dobře placeno, abych mohl takto vyhazovat peníze za učedníky.“
„Mám za to,“ řekl Alexandr, „že vám tam nahoře mohli dát lepší úřad, když jste byl římským biskupem. Byl jsem vašim následovníkem tady dole, nahoře jistě ne.“
„Kdo vlastně jste?“
„Alexandr VI., Nejctihodnější.“
„Chraň Pánbůh!“ ohrnul nos svatý Petr. „Tak vy jste ten papežský darebák! Opravdu?“
„Ano – ať mne vezme čert! Ostatně vy i já cestujeme za stejným obchodem.“
„Vyloučeno.“
„Jste přece agent s věčným životem,“ pochechtával se Alexandr. „Jenže vy máte ve svém měšci jenom jeden druh.“
„Však také je jenom jeden druh!“ řekl svatý Petr důrazně.
„Ale jděte!“ Alexandr mu ukázal dva váčky. „V jednom je „pokrok“ – ten je pro idealisty, kteří myslí také na jiné lidi. A v druhém je „úspěch“ – ten je pro materialisty, kteří myslí pouze na sebe. Jen pro upřesnění: mám už skoro vyprodáno.“
Tu padla na svatého Petra velká starost, protože věděl něco, čemu vy jen těžko můžete porozumět; ale já vám to chci vysvětlit, jak nejlépe umím.
„Ty hanebný podvodníku,“ zvolal, „chceš zkazit všechen život, jako jsi kdysi zkazil církev?“
„Chcete snad zapřít, že věčný život znamená pokrok a úspěch?“ odsekl Alexandr.
To svatý Petr nemohl popřít. „Jenže je s tím spojeno tajemství,“ řekl a hluboce vzdychl.
„Ano,“ řekl na to Alexandr a pečlivě zadržel dech, „často se mne trapně dotýkalo, že jste jen nevzdělaný rybář; ale nyní jsem tomu rád. Vy jste byl ostudou pro papežskou stolici, zato my ostatní jsme měli vzdělání a také se nám docela dobře podařilo setřít první nepříznivý dojem křesťanství. Jistě, znáte tajemství ve vší prostotě srdce, ale chybí Vám vzdělání, a proto ho nemůžete vyjádřit. Také já je znám a umím je odít do slov, ale nechci.“
„Ach Bože,“ řekl svatý Petr a smutně pomyslel na čtyři velké světové říše.
Rasmus se obrátil na děti: „Vy přece víte které!“
„Asyrskou, babylonskou, řeckou a římskou,“ volaly děti sborem.
„Správně,“ řekl Rasmus, „a co z nich zbylo?“
Sbor volal: „Byly zničeny.“
„A svatý Petr dobře věděl,“ pokračoval Rasmus, „že světové říše zanikly právě kvůli dvěma váčkům, které Alexandr držel v ruce.“
„Kvůli pokroku a úspěchu?“ nechápaly děti.
„Ano,“ přikývl Rasmus.
„Ale vždyť se o to snažíme všichni – myslím o pokrok a úspěch,“ ozval se Lars. „Copak myslíš, že náš svět skončí také v -?“
„Právě toho se svatý Petr obával.“
„Pokrok a úspěch jsou ale přece dobré!“
„Náležejí k věčnému životu,“ souhlasil Rasmus.
„Jak ale potom mohou přivést světové říše k zániku?“
„To souvisí s tajemstvím, které Petr nemohl říci a Alexandr nechtěl. Ale do jisté míry vám tu věc přece jenom objasnit můžu: Podívejte, když máte žízeň a dostanete sklenici čisté, pramenité vody, co řeknete?“
„Řekneme: ach!“ zvolal Lars, nejvýmluvnější z dětí.
„A co řeknete, když bude ve sklenici převařená voda?“
„Fuj, k šípku s tím!“ zvolal Lars.
„Ano, a přitom je to přece také voda,“ řekl Rasmus.
„Ale nehodí se k ničemu,“ odvětil Lars.
„Přesně tak je to s vodou života – s věčným životem,“ řekl Rasmus. „Je to současně pokrok a úspěch a lidé nemohou jinak než po nich žíznit. Ale jestliže chybí ono nepatrné tajemství, pak sestává život jenom z pokroku a úspěchu, je „převařený“, a když se pije, rychle se přijde na to, že tohle člověk nechtěl.
Nejsme ale ve školní učebně, jsme na hřišti a svatý Petr a Alexandr sedí v příkopě u cesty a oba by šli rádi zase domů, každý do svého. Je psí počasí, svatý Petr naříká nad horkem a Alexandr mrzne.
„Vrátím se dnes domů,“ zadrkotal Alexandr.
„Nezapomeň na podkovy,“ připomněl mu Petr – jestli z přívětivosti nebo proto, že papežovi přál zátěž, nemohu dobře říci.
„Vždyť jsem kováři slíbil, že si je někdo vyzvedne,“ utrhl se Alexandr, „a tak se také stane, protože jsou určeny pro Jeho Majestát. Tím se nemusím zabývat, máme dost služebnictva.“ A zvedl se, aby si koupil násadu ke koštěti, protože nechtěl jít domů pěšky.
„Dobře, že je pryč,“ pomyslel si Petr, „teď budu moci s lidmi obchodovat nerušeně.“ Odebral se k mlynáři a ptal se ho, chtěl-li by dát okamžik za věčný život.
„Zajisté,“ souhlasil mlynář. „Když fouká vítr, mlýn běží sám, tak mi okamžik vybude. Dej to sem!“
„Prodám jen za hotové,“ zarazil ho Petr, „jsem se zdejšími poměry již poněkud obeznámen.“
„Tedy dobře,“ řekl mlynář. „Tady máš okamžik.“
Ale svatý Petr si nasadil nebeské brýle a prohlížel okamžik, jako my ostatní prohlížíme peněžní poukázku, kterou si nejsme zcela jisti.
„Okamžik je falešný,“ řekl a vrátil jej mlynáři zpět. „Nestojí na něm: „Pánbůh“, stojí na něm: „Mlynář Madsen“. Myslel jsi jen na to udělat dobrý obchod. Nemyslel jsi na Boha, nýbrž pouze na to, jak bys na jeho útraty dostal své obilí pod střechu.“
Mlynář vytáhl bez okolků další okamžik a podal ho svatému Petrovi.
„Není k ničemu,“ zavrtěl hlavou Petr. A tak to šlo od jednoho okamžiku k následujícímu – pořád stejná písnička.
„Copak neexistuje ani jeden člověk, který by měl volných pár pravých, staromódních okamžiků?“ hořekoval v duchu Petr.
Ale bylo tomu právě tak. Většina okamžiků nesla jen jméno majitele. Na celé řadě stálo sice hned vedle jméno Boží, ale bylo zfalšováno.
„Musím počkat na lepší časy,“ utěšoval se Petr a jal se čekat.
Učinil na zemi strašný objev: Lidé přítomnosti již nemají žádné okamžiky. Stojí jednou nohou v okamžiku, který uplynul a druhou nohou v tom, který přijde. Viděno duševním zrakem, žijí ze starých dluhů a nového úvěru. Svatý Petr se tedy vzdal veškeré naděje, odebral se do bezdrátové telegrafní stanice a telegrafoval:
„Přítomný okamžik ze země zmizel.“ Petr

Sedl si a čekal na odpověď. Přišla brzy:

„Pokus se o rozdělení ve městech. Zdarma!“ Pán Bůh

Petr se vydal do hlavního města a tázal se všech, které potkal: „Co myslíte, že je věčný život?“
„Humbuk“, odpověděli. Všichni si už dávno koupili Alexandrův pokrok.
Tak se Petr vydal do venkovského města. Bylo to minulou neděli. Kolem něho uháněla spousta automobilů, motorkářů i obyčejných cyklistů. „Ti jistě chtějí do kostela,“ myslel si radostně, protože nedaleko se tyčil útulný venkovský kostelík. „Jsem to přece hlupák!“ lál sám sobě. „Už stárnu! Je samozřejmé, že když chci najít lidi, kteří hledají věčný život, musím do kostela. Člověk se až nestačí divit, jak tam všichni spěchají!“
A spěchal za nimi.
Jenže všichni motorizovaní jezdci minuli kostel a uháněli kamsi dál.
„Kam u všech všudy spěchají? Pomyslel si. Zavolal na jednoho z cyklistů: „Kam všichni jedete tímhle šíleným tempem?“
Cyklista se zašklebil: „Do pekla!“
„Asi má pravdu, ale že tam tak strašně spěchají?!“ povzdechl si svatý Petr. „Co s tím naděláme… Jestlipak se aspoň dostanu zase domů?“
Zatímco zůstal stát, aby o tom uvažoval, přejel ho opilý automobilista. Tak přišel svatý Petr zase domů. Ve vratech nebeské říše jej vítal Pánbůh.
„Nic dobrého nenesu,“ hlásil Petr, „můžeme to tady docela dobře zamknout. Konkurence vyhrála.“
„Tak mi vrať měšec,“ řekl Pánbůh.
Petr mu ho podal a oba vyvalili oči: měšec byl prázdný. Praskl, když Petra přejelo auto.
„Musíš odpustit,“ omlouval se Petr. „Byl jsem zrovna dost zaměstnán svým vlastním umíráním, nemohl jsem myslet na věčný život.“
„Nevadí,“ řekl Pánbůh, „zůstal tam dole, aniž by to lidé věděli. Třeba ho tu a tam někdo zčistajasna najde.“
Tak, děti, teď víte, že věčný život je tady dole. Vznáší se kolem dokola ve vzduchu. Každý z vás ho může dosáhnout. A kdo ho prožije, nemá již žádné pochybnosti. Ví, že je to dech, který vdechuje.
Myslíte, že něčemu z tohoto příběhu rozumíte?“
„Ale to tajemství, které svatý Petr nemohl říci a papež říci nechtěl,“ volal jeden z hochů.
„Ano, správně,“ usmál se Rasmus, „to je ale zas jiný příběh, který se možná dozvíte jindy. Možná také, že někdo z vás narazí na věčný život a pak se tajemství dozví ihned a bude ho moci předávat druhým. Ještě něco?“
„To ale jistě není pravda, že by lidé nemohli věnovat Bohu ani jediný okamžik,“ přemítal Mads.
„Myslíte snad, že byste to uměly?“ otázal se Rasmus.
„Umíme!“ volaly jeden přes druhého. „To přece znamená na okamžik zapomenout na sebe sama!“
„No uvidíme, jak je to lehké,“ řekl Rasmus. „Tamhle jde Dorta cukrářka. Teď ji zavolám sem a kdo jí dokáže věnovat krátký okamžik, až tady bude, ten si bude moci vybrat, co bude chtít, ze všech těch dobrých věcí, které má v koši. – Dorto! Pojď sem s tím svým košem!“
Dorta byla ve chvíli u nich, protože vycítila, že jí kyne dobrý obchod.
„Tak co byste chtěly?“ ptal se Rasmus.
Ze všech úst najednou se ozývalo: „Medový koláč! Šneky! Vídeňský koláč! Cukrové špalíčky! Bismarckovy bonbony!“
„To všechno jste si rozmyslely během toho okamžiku, než sem přišla,“ řekl Rasmus. „Vidíte, tady to máte! Nemyslely jste na Dortu, nýbrž jen na to, co měla v koši a co vy samy byste chtěly. Dnes nebude z obchodu nic, Dorto.“
Dorta odcházela a děti se za ní zahanbeně dívaly. „To je ale škoda,“ vyslovil Jeníček společnou myšlenku.
„Ano, opravdu jste nedostaly žádné pamlsky,“ řekl Rasmus, „protože jste si je nezasloužily.“
„Nezasloužily, ale Dorta za to nemůže,“ namítl Jeníček. „Doufala, že něco prodá.“
Rasmus se na něho dlouze zadíval, vstal a pokýval hlavou: „Ještě je naděje! – Pojď zpátky, Dorto!“ zavolal. „Kvůli Jeníčkovi dostanete všechno, co jste si přály – protože si nebudeme dělat z Dorty blázny.“
Podíval se šikmo dolů na Jeníčka a přemýšlivě dodal: „Svatý Petr by vlastně měl dostat tvou adresu.“