Někdy je to hotové dobrodružství, vzít do ruky knihu, která nám pootevře průhled do tajemství fungování mozku; nástroje, o kterém jsme se něco málo dozvěděli kdysi ve škole a který teď běžně považujeme jen za kus dobře organizované hmoty. S údivem se člověk dozvídá, s jakou autonomií se ten kus chytré hmoty chová, co všechno provádí bez našeho vědomí a do jaké míry řídí všechno naše reagování i rozhodování způsobem, ke kterému jsme ho od svého narození bezděčně naprogramovali. Tady je pár postřehů, souvisejících s aplikací uvedených fakt na různé přístupy, kterými měníme a ovlivňujeme své myšlení a chování. A náznak, jakou asi mají šanci se osvědčit, kdyby člověk dostal Alzheimera, nebo kdyby nedejbože došlo k poškození té části mozku, která nás odlišuje od zvířat. Prozradím ale předem, že budeme-li s mozkem zacházet dovedně, plně využívat potenciál jeho čelních laloků, máme nejspíš dobrou šanci, že potřebné změny vzniklé v našem přístupu k okolí a v reagování na to, co se děje v nás a kolem nás, se neztratí ani tehdy. 

Ve své knize „Jak nás mozek civilizuje“ (v překladu Františka Koukolíka) Elkhonon Goldberg popisuje, jak podle výzkumů v oblasti týkající se kognitivní neurovědy fungují jednotlivé části lidského mozku, především jejich dirigent, čelní laloky. Objevuje se tam i několik informací, které vrhají nové světlo na hranice lidské schopnosti osvojit a udržet si civilizované chování. Týkají se snah modifikovat svoje myšlení a jednání v souladu s tím, o čem si myslíme, že je to pro nás prospěšné, ať už jde o vcelku běžnou snahu chovat se podle společensky uznávaných kodexů, nebo o pokusy jednat podle náboženských a duchovních principů, formulovaných různými konfesemi a duchovními směry.

V předmluvě se nám připomíná fakt, že rozvoj vývojově mladších částí mozku, kterým se říká neokortex (doslova „nová kůra“), začíná až s vývojem savců a dosahuje nejvyššího stupně rozvoje v prefrontálních a frontálních lalocích lidského mozku. Neokortex tvoří u lidí víc než 90% mozkové kůry; právě plně rozvinutý neokortex nás odlišuje od zvířat:

„Čelní laloky jsou nejmladší vymožeností evoluce nervového systému. Pouze u lidí, u lidoopů jen do jisté míry, dosáhly takového stupně rozvoje… Význam čelních laloků je opravdu zásadní. Jsou klíčové pro účelné chování vyššího řádu – identifikují těžiště problému, rýsují cíle a vytvářejí plány, jak jich dosáhnout, organizují prostředky, jimiž se takové plány realizují, monitorují a posuzují důsledky s cílem zjistit, že bylo vykonáno tak, jak bylo zamýšleno.“

Plně rozvinuté čelní laloky tedy příslušníkům lidského plemene umožňují – mimo jiné – uskutečňovat to, k čemu odjakživa nabádají náboženské tradice i řada duchovních nauk: ovládnout a změnit v sobě všechno, co brání v duchovním rozvoji a co je vnímané jako nežádoucí. I když intelektem, t.j. znalostí a pochopením řízeným volním jednáním nelze ovlivnit způsob, jakým bezprostředně vnímáme svět a reagujeme na něj svými podkorovými částmi mozku (protože tato část mozku se stejně jako u všech ostatních živočichů během našeho vyrůstání z mláděte naprogramovala na sebeochranu coby samostatně existujícího jedince), přesto, má-li neokortex dostatečnou motivaci, dokáže primitivní podkorové projevy do velké míry korigovat a hlídat, aby nás primitivní sebeobranné reakce neovládaly. Zdálo by se tedy, že stačí přijmout pevné rozhodnutí, plně rozvinout žádoucí jednání a cíle bude dosaženo. 

Je v tom ale háček. Vyšlo to najevo při zjištění, že přestanou-li čelní laloky z jakéhokoliv důvodu plně fungovat, nebo dojde-li k jejich poškození, naše chování se razantně změní. Tady je popis, k jaké změně došlo v případě předáka party železničních dělníků, Phinease Gagea: „V roce 1948 Phineas Gage utěsňoval železnou tyčí nálož, která vybuchla. Více než 60 cm dlouhá kovová tyč mu prolétla čelními laloky. Inteligence, schopnost pohybu, ani řeč se nezměnily, hluboce se mu však změnila osobnost. Začal být bezohledný, marnotratný, impulzivní a vulgární, nebyl s to plánovat nebo uvažovat o budoucnosti. Pro lidi, kteří ho znali předtím, „přestal být Gageem.“ Ztratil se sám sobě, přišel o ústřední část své bytosti. Stejně jako je tomu u všech nemocných s těžkým poškozením čelních laloků, ani on si to neuvědomoval.“

Iniciativu zřejmě převzala zbývající část mozku. Starší části mozku neznají – stejně jako u zvířat – pojem času, reagují na všechno, i na představy, jako na právě vyvstávající události, a jejich projev je primitivní. Úplně chybí schopnost sebereflexe, neosobního pohledu na vlastní myšlení, cítění a jednání.

To dokládá, že pokud naše čelní laloky pouze stanovují cíle a vytvářejí plány, zabývají-li se organizováním způsobů, jak zvolených cílů dosáhnout, a monitorují-li, nakolik se to daří, čili pokud změny v našem chování a jednání vznikají jen díky této programové ovládací strategii, nedojde k ovlivnění funkcí zbývající části mozku, aby se tak i ona mohla postupně modifikovat a změnilo se i její instinktivní naprogramování. Samotná snaha změnit sebe sama a dosáhnout, pro co jsme se rozhodli, patří do repertoáru sebezáchovných aktivit, a tak pokud vědomé "já" sleduje nějaký cíl, který má zajistit, že se po jeho dosažení bude cítit dobře a bezpečně, tak i když jde o cíl vznešený a duchovní, ke změnám v nastavení podkorových systémů nedojde: není důvod něco v jejich sebeobranném naprogramování měnit. Celá motivace usilující o změnu je jen další součástí programu sebezabezpečení.
Naštěstí existuje i další, vyšší rovina, na které naše čelní laloky mohou fungovat:

„Jejich činnost vysvobozuje organizmus z pevně daných rutin chování a reakcí. Umožňuje mentální reprezentaci dalších možností. Jejich funkce jsou podkladem představivosti i svobody… jsou jako mozkový dirigent koordinující tisíceré nástroje mozkového orchestru. Především jsou však čelní laloky vůdcem mozku, směřujícím svého nositele k novým obzorům, k inovacím, k dobrodružství života… Jsou klíčem k vyššímu vědomí, k usuzování, k představivosti, k empatii neboli vciťování.“

Dovedou toho tedy mnohem víc, než jen plánovat a snažit se v zájmu optimálního přežití jedince plánované uskutečnit. Jejich činnost může i uvolňovat organizmus z navyklé snahy jednat podle převzatých nebo osobně zvolených regulí, takže jsme schopní objevovat nové obzory a inovovat svoje přístupy k sobě i ke světu. Podstatné je, že při tvořivém a hravém přístupu mizí sebezáchovné reagování podkorových systémů, jelikož prioritou už není nutkání něco získat, něco ovládat, aby se člověk zabezpečil. Pocit bezpečí se teď rodí z prohlubujícího se vnímání vlastní jednoty s celkem, přestává se objevovat instinktivní nutkání prosazovat sám sebe. Důsledkem nakonec může být, že domněle samostatně existující „já“, které má potřebu přežít jako samostatný jedinec a je tak příčinou všeho trápení, zmizí úplně. Bezproblémové vnímání sebe sama jako části či aspektu Celku, jehož jsme všichni součástí, je totiž umožněno – z fyziologického hlediska řečeno – jen přeprogramováním i té instinktivní části mozku, kterou člověk sdílí s ostatními živočichy. Jen díky tomu se pak tu a tam mezi námi objeví někdo, kdo bez jakéhokoliv snažení žije harmonicky, bez problémů s okolím i se sebou, a o kom se pak říká, že je to Mudrc nebo Probuzený.

Když vidíme a slyšíme někoho ze současných mistrů, kteří došli k poznání sebe coby aspektu Celku, namátkou třeba Eckharta Tolleho, Yongeye Mingyura nebo Kurta Tepperweina, může nás trochu překvapit, že mluví především o povaze vnitřních příčin vyvolávajících naši nespokojenost; pomáhají nám rozvíjet naši schopnost využívat dokonale naše čelní laloky – tím, že nás učí rozpoznávat, kdy a čím sami sobě bráníme prožívat spokojenost a vnitřní mír, který tu stále je k dispozici. V podstatě nás učí, jak přestat používat čelní laloky nedovedně, v honbě za sebeuspokojením vlastního já, i subtilně maskovaným. Tak dlouho jsme původci všech svých disharmonii a duševního utrpení, dokud se nenaučíme používat své řídící části mozku správně a využívat tak celý jejich potenciál. Ty pak místo poslušné spolupráce s programy sebeobrany, které se aktivují v jiné části mozku jako výsledek všech našich předchozích emocionálních zkušeností, budou harmonicky spolupracovat s programem, umožňujícím prožívat důvěru a Lásku.

Ke změně v emocionální části mozku nelze dojít snahou. Možná proto tihle mistři sami od sebe téměř nikdy nemluví o Lásce a empatii, kterou spontánně žijí a která z nich tak nepřehlédnutelně vyzařuje. Jednou se na to někdo přímo zeptal Raméše Balsekara: „Přál bych si znát vaši definici lásky, protože si myslím, že existuje jistý druh božské Lásky.“

RB odpověděl: „Ano. Láska, tak jak ji chápu, je soucítění. A je to něco, co nemůžete vytvořit. Láska, jak ji vnímám, je něco, co se rodí současně s poznáním. Takže současně s tím, jak odchází pocit jednajícího „já“, se začne sama od sebe objevovat láska, soucítění…Soucit, láska a pokora jsou různá pojmenování stavu bez „já“, stavu existování právě tady a právě teď…Když tu není hodnocení a odsuzování, převažuje soucit. Poznání má za následek soucit či lásku, dobrou vůli, nazvěte to, jak chcete. Nemůžete chtít, aby ve vás vyvstala láska. Nemůžete se obrátit k Bohu, dokud nedošlo k odklonu od „já“. Nejprve tedy dojde k upuštění od „já“ a potom k obrácení směrem k Bohu či ke Skutečnosti nebo k něčemu takovému. Můžete tomu říkat soucit, dobrá vůle, nazvěte to, jak chcete; nejlepší je nenazývat to nijak.“

A tak díky Lásce, pokoře, soucítění nemluví o tom, co oni sami žijí, a vysvětlují, jak se odklonit od domnělého „já“, které je souborem programů sebepotvrzení a sebezabezpečení, postupně vytvořených v lidském mozku, aby pak upuštěním od „já“ mohlo dojít k obrácení se ke Skutečnosti - k tomu, co tu pořád Je.

Přirozeně můžeme – jako zatím velká většina lidské populace – využívat jen tu část schopností svých čelních laloků, která ve spolupráci se starší části mozku vytváří plány, postupy a programy, jak se stát lepším a úspěšnějším, kdy motivací je stále ještě nevědomá potřeba našeho „já“ zabezpečit se tím, že budeme O.K. a „in“ – ať v oblasti duchovní, nebo v kterékoliv jiné. Druhá možnost je zkusit naslouchat těm, kdo cestou rozpouštění vnitřních překážek spokojeného života sami prošli, a učit se postupně rozpoznávat jednotlivé vlastní motivace, instinktivně zaměřené na přežití, stopovat je podle emocí, které v nás vyvolávají, zkoušet inovovat svoje přístupy a objevovat tak metodou zkouška-omyl možnosti, jak zareagovat jinak než minule. Během doby se začne ukazovat, co všechno ve svém životě člověk předtím bezděčně odmítal, aniž si to uvědomoval, a s prohlubujícím se přijímáním je tu najednou i schopnost úspěšně řešit pracovní i soukromé záležitosti s daleko menším vynaložením energie než dřív a mnohem přínosnějším způsobem pro všechny zúčastněné. Takový člověk neutíká ze světa a přesto, že se neřídí nějakou duchovní doktrínou s cílem dosáhnout sebevlády a dalších duchovních cílů, přestává postupně jednat pod vlivem navyklých zautomatizovaných reakcí. Mizí nevědomá potřeba manipulovat sebou i druhými, mizí konflikty a pocity nespokojenosti, které jeho jednání předtím vyvolávalo; během jeho účasti na denním provozu se bez ohledu na okolnosti stále častěji objevuje bezdůvodná spokojenost, uvolněnost, mír spolu se schopností snadno se dohodnout a objevovat optimální řešení. Není to nic nového pod sluncem, lidé se o to pokoušejí odedávna. Říká se tomu: žít ve světě a nebýt z něho.