V knize najdeme mimo jiné sedmnáct rozhovorů s šamany, pocházejícími z nejrůznějších částí světa. Pozoruhodné je, jak se moderní šamani vyrovnávají se setkáním tradic a moderního přístupu západní civilizace a dovedou vyjádřit své tradice jazykem přístupným dnešním lidem. Má to ale svoje úskalí, protože se v naší civilizaci najde stále dost takových, co věci chápou doslova. Být Lüpke českým autorem, určitě by jej klub Sisyfos nominoval na svůj "Bludný balvan". Bohužel, stále se najdou lidé, kteří pravdu nepoznají (pokud to není zrovna ta jejich), i kdyby si jim sedla na špičku nosu. Ale nedivme se tomu, že někteří nechápou. Konec konců, šamanismus je cestou do "jiného světa" a "za hranice rozumu" a úplně svým šamanům nerozumí ani jejich soukmenovci.

Moudrost rozdílných šamanských tradic se nedá vměstnat do škatulky našich hodnocení, musíme ji vnímat srdcem. Jak to říká Exupéryho liška: "Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné." Podívejme se tedy srdcem na pár ukázek z knihy Poselství šamanů...

Inuitský šaman Anagaangaq říká o své výpravě na posvátnou horu:
Když jsem se nakonec rozhodl, že cestu vykonám, setkal jsem se s rodinou znovu. Můj nejstarší bratr mi odepnul medicínský váček a řekl: "Půjdeš sám. Tvoji duchovní ochránci zůstanou tady!" Souhlasil jsem a bratr pokračoval: "Vyhledáš boha, našeho stvořitele a budeš s ním rozmlouvat o sobě samém. Nemodli se k němu, nežádej ho, aby ti pomohl a vedl tě. Mluv s ním jen o tom, kdo jsi. Podej bohu zprávu, kdo je Anagaangaq! Řekni mu zcela otevřeně, co jsi zač!" Usmál jsem se, a zároveň mi naskočila husí kůže. Pak jsem je opustil a pioprvé po pětapadesáti letech jsem se ocitl bez medicínského váčku. Připadal jsem si nahý a úplně sám. Jen sám se sebou.

Peruánský incký šaman Don Oscr Miro-Quesada o šamanské iniciaci:

Při všech šamanských iniciacích procházejí lidé umělecky stylizovaným rituálním procesem, v němž se mohou zbavit své výlučné víry v rozum. V tomto procesu člověk vždy dospěje k bodu, kdy mu nezůstane nic jiného než vlastní srdce. To je okamžik, kdy člověk poklekne, začne se modlit a rozumové vnímání skutečnosti ustoupí do pozadí. Člověk začne vnímat srdcem.

Mongolský tuvinský šaman Galsan Tschiang o kamenech a hrdelním zpěvu:

Kámen je tajemství. Mlčenlivý, zamrzlý zpěv. Mlčenlivé obrazy. A má-li člověk schopnost oživovat věci, potom vyprávějí. Prvním pokusem je hrdelní zpěv. Hrdelní zpěv vznikl přímo v horách. Všude tam, kde ční vysoké hory, žije náš hrdelní zpěv. A totéž platí o šamanismu. Vlast šamanů se nalézala kdesi v údolí, pokud možno v nějaké rokli obklopené skalami. Skály umějí komunikovat pomocí ozvěny. Díky skalním ozvěnám přišel člověk na to, že i kameny dovedou mluvit. Pro mě je kámen mluvící průvodce. Hovořit s kameny nebo je přimět k řeči dokáže vlastně každý člověk. Ne každý má však životní filozofii, která to umožňuje. Životní filozofie, jíž se necháme vést, je totiž alfou a omegou všech způsobů života.

A ještě jednou mongolský tuvinský šaman Galsan Tschiang, tentokrát o naší skepsi:

Západní člověk považuje skepsi za velkou sílu. Když se mu povede vyvrátit nějaké tvrzení, připadá si všemocný. Je těžké vykládat evropskému člověku o neviditelných pravdách. Evropan bojuje, vzpírá se, dokud mu nedojdou argumenty. Kdybych chtěl, mohl bych mu oplatit stejnou mincí. Zeptal bych se ho: "Dovede tvé oko vnímat všechno, co na světě existuje? Jsi schopen vidět vítr, horko, chlad, světelné vlny?" Zdá se, že budeme muset ujít velký kus cesty, než se opravdu staneme lidmi.

Rozhovorů se šamany je v knize Poselství šamanů sedmnáct. Tolik citátů sem ani dát nejde, takže na závěr dám ještě jednou slovo inuitskému šamanovi Anagaangaqovi:
Moderní společnost se nechala polapit určitým věroučným systémem. Vypadá to, jako by všichni upřeně hleděli na jedinou větev stromu poznání a neuvědomovali si, že na kmeni toho stromu se nachází bezpočet dalších větví s nekonečným množstvím listů. Upne-li se však člověk na jedinou větev, začne-li ji považovat za nejdůležitější a poměřuje-li všechno jen podle ní, pak celý zbytek stromu odumře. Výsledkem je, že všichni na světě stejně myslí, stejně se oblékají, modlí se kestejnému bohu a zpívají stejné písně. Už brzy se stane, že na mrtvém stromě bude viset jen jediná větev a i ta bude zvolna usychat. To je plánovaná sebevražda! 

Nezbývá než popřát čtenářům autorovými slovy "dostatek času a otevřené srdce" při čtení této knihy.