V mytologii byla Luna uctívána jako personifikace Cynthie, Isis, Selene, Artemis, Persefoné, Proserpiny, či Somy... Bohyní Luny byla též Hekaté, trojitá bohyně, symbolizující tři fáze Luny:
úplněk, ubývající a přibývající. Bývá identifikována s přírodou, protože je s ní v nejbližším kontaktu a přímo ovlivňuje pozemský růst. Jejím symbolem je srpek měsíce.

Délka oběhu Luny činí 27,322 dne a analogie s cyklem ženy je více než zřejmá. V astrologii jsou jí přisuzovány čistě ženské vlastnosti, jako jsou emoce, nálady, sny, zvyky, přizpůsobivost, proměnlivost a paměť. Je vládkyní znamení Raka, ve kterém je chápána jako matka všeho živého. Na starých alegorických obrazech je zpodobňována na voze, na jehož kole je znamení Raka. Spřežení tvoří dvě bíle oděné ženské postavy nebo dva jeleni (zobrazení Luny jako Diany).

Ve staré astrální medicíně byla pozice Luny bedlivě sledována. Zvěrokruh, který byl chápán jako obraz lidského těla, a pozice Luny byly vodítkem pro stanovení diagnózy a léčby.

Pojďme se nyní podívat na jednotlivé fáze lunárního cyklu a archetypy žen, spojené analogicky svými vlastnostmi s těmito fázemi.

Příběh o Lilit byl z Bible sice vyřazen (snad proto, že až příliš připomíná sexuální povahu člověka a navíc vytváří nežádoucí obraz ženy, která touží být muži rovnocenným partnerem), mýtus o stvoření však říká: "...a Bůh stvořil Lilit, první ženu tak, jak stvořil Adama. Místo prachu však použil pouze odpad a špínu. Z jejich spojení vzešel Asmodeus a nespočet dalších démonů, kteří dodnes sužují lidstvo." Vypráví se však, že Adam s Lilit nedokázal žít v míru, protože Lilit odmítala zaujmout při souloži polohu, při níž byla nucena ležet pod Adamem.

Po nějaké době Lilit pochopila, že s ní Adam nikdy nebude zacházet jako s rovnocennou bytostí. V záchvatu zoufalství vyslovila nevyslovitelné jméno Boží, vznesla se do oblak a zmizela. Lilit se v blízkosti Rudého moře stala nevěstou démonů žijících v těchto končinách a denně počala nespočet démonických dětí (Lilim). Adam však prosil Boha, aby ji přivedl zpátky. Bůh proto vyslal tři anděly, kteří ji měli vypátrat a sdělit jí varování, že pokud se nevrátí, denně zemře sto jejích dětí. Ona se však vzepřela. Podle pověstí se Lilit po svém útěku z Edenu a po trestu, který jí byl uložen, začala mstít lidskému pokolení. Brala si k sobě novorozence, či ve snech sváděla muže, a pak je připravila o rozum, nebo zabila.

V podzemí starých chrámů stávaly kdysi sochy Isidy. S příchodem křesťanství se však Isida mění v černou Pannu, která byla prostým lidem uctívána. Jejich symbolika zůstává však téměř totožná. Tyto Madony byly označovány již v předkřesťanské době Virgo paritura - země před oplodněním a v hermetické symbolice představují prvotní zemi - Materii Primu.

Sochy černých Madon jsou poměrně vzácné. Jak uvádí Fulcanelli, katedrála v Chartres ukrývá hned dvě takovéto Panny. První, nazývanou Notre-Dame-sous-Terre, naleznete v kryptě, sedící na trůnu, na jehož podstavci čteme: Virgini pariturae - Panně, jež má porodit. Druhá Madona, vnější, které říkají Notre-Dame-du-Pilier, je umístěna ve středu výklenku a je předmětem zbožňování poutníků. Při procesích černých Madon, byly dle ceremoniálu zapalovány svíce výhradně zelené barvy. Budete-li tuto temnou Pannu hledat v Praze, musí Vaše kroky směřovat do Celetné ulice, k domu U černé Matky Boží.

Sošek Isidy, které unikly tlaku pokřesťanštění je ještě méně a jsou proto o to vzácnější. Kult Isidy, egyptské Cerery, byl přísně tajný a vyzrazení chrámových mystérií se trestalo smrtí. Isida sama pak byla označována za matku bohů, stejně jako Rhea či Kybelé, což nás přivádí k domněnce, že všechny tři jsou vyjádřením téhož principu. Je zajímavé, že Kybelé byla ve Frygii uctívána v podobě černého kamene, o němž se tvrdilo, že spadl z nebe.

Sára (Gn 11.29) byla ženou Abrahama. Jelikož byla velice krásná, Abraham (aby ho na cestách nezabili) tvrdil, že je jeho sestra, z čehož vniklo několik nedorozumění. Abrahamovi ve vidění Hospodin přislíbil syna, Sára však byla neplodná. V této době již bylo 75 let, a proto dala Abrahamovi svou otrokyni Hagar (Gn 16.3), které se narodil syn Izmael (Gn 16.15). Jak říká Genesis, zaslíbený syn Izák (Smíšek) se narodí, až v době (smlouva a změna jména Sáraj - Sára, Abram - Abraham), kdy je Sáře 90 let. Sára je uváděna jako příklad manželské poslušnosti.

Legenda spojuje Marii Magdalenu s hříšnicí (kněžkou lásky), která v domě farizeově svými slzami omyla Ježíšovy nohy, osušila je svými vlasy, líbala je a namazala vzácnou vonnou mastí (L 7.37). Stala se Ježíšovou průvodkyní, přihlížela jeho ukřižování (Mk 15.40) a pohřbu, a po sobotě šla s dalšími ženami dodatečně pomazat jeho tělo (Mk 16.1). Praví se, že z ní Ježíš vyhnal sedm démonů, a že byla první člověkem, kterému se Ježíš ukázal po svém vzkříšení.

Panenství bylo ve Starém Zákoně chráněno přísnými tresty. Obžaloval-li muž svou ženu křivě, že nebyla pannou, zaplatil pak jejím rodičům nemalou pokutu a ztratil právo rozluky. Velekněz si směl vzít za ženu pouze pannu a dopustila-li se dcera kněze smilství, měla být upálena.

Panna Maria (Mirjám, což by se dalo přeložit jako krásná, spanilá, sličná) přišla na svět uchráněna od dědičného hříchu (dogmatizováno 1854) a bez hříchu osobního zůstala až do smrti. I když byla dcerou člověka, byla vzata do nebe (dogmatizováno 1.XI. 1950) a je uctívána jako královna nebes. Pocházela z rodu Jessé (hebrejské Jes znamená oheň, slunce, božstvo), z kmene Davidova.

Již v útlém věku byla Marie poslána do chrámu v Jeruzalémě, aby tam s ostatními dívkami sloužila Bohu. Když dozrála (dosáhla fyzické dospělosti a patřičného duchovního poznání; bylo jí asi 14 let), bylo v chrámě pomocí určitého rituálu určeno, kdo se stane jejím mužem. Bohem vyvoleným se stal nejspravedlivější muž v zemi - tesař Josef.

Analogií Marie Panny je tarotová Velekněžka (více na str. 8), tj. matka na úrovni ideové. Marie v sobě soustřeďuje tři stavy ženskosti: pannu, milenku a matku. Na rozdíl od Evy, která ze sebe vydává tři syny, Marie své potence soustřeďuje v sobě a dává světu Spasitele - Syna Božího. Čistá Panna se stává milenkou Boží (ta co je Bohu milá), aby mohla vstoupit do požehnaného stavu, a jen co ji přejde stín (Duch Svatý), stává se Matkou Boží. V tarotu je reprezentována kartou Císařovna (více na str. 8), matkou fyzicky těhotnou.

Matka měla ve starověku specifické postavení v rodině i společnosti. Byla vládkyní stanu, ale i rozhodovala o sňatku svých dětí. Nejednou má muž bližší vztah se svou matkou, než se svou ženou, což platí o dobách minulých i dnešních. A setkání s tchýní se většinou stává prubířským kamenem. Matka byla obrazem Boží lásky a péče. Matka Boží - Marie - je pokládána za světici, vlivnou přímluvkyni u svého Syna i útočiště hříšníků.

Matka člověka - Eva (hebrejsky Chava - Živa - neb se stala matkou všech živých) byla vzata z Adamova žebra (Gn 2.22), aby se mu stala pomocnicí v zahradě Eden, což poukazuje na ženinu spjatost s mužem. Je pravda, že Eva byla oddanou družkou - ale jen do té chvíle, než vstoupila v pokušení. Legenda říká, že oním hadem, který svedl Evu k dědičnému hříchu, byla Lilit, aby se pomstila. Obě ženy se projevily jako individuality - obě se vzepřely Boží vůli a obě byly za to potrestány vyhnáním z Ráje.

Prvotním hříchem zatěžkaná Eva, rodí své syny Kaina a Ábela (Gn 4.1) v bolestech, aby i oni zopakovali rodičovský hřích, byť již v další mutaci. Díky bratrovraždě je Kain i celý jeho rod zapuzen Hospodinem a vzniká potřeba nového pokolení, které dá možnost k pokračování vývoje. Rodí se Šét (tj. Do klína vložený). Z pramáti Evy se tedy rodí tři synové, druhý Ábel, Bohu milý, je zabit ze žárlivosti a závisti prvorozeného Kaina, aby pak třetí byl věčný.

Každá z žen si nese ve své výbavě na tento svět části těchto archetypů, a každá z nás se ve svém životě jakoby dotkne příběhů žen popsaných v esoterických textech. Je jen na nás, ženách, jaké poučení si z příběhů odneseme...