Duchovní cesta každého člověka je jedinečná. Neexistuje univerzální návod pro všechny. Chceme-li nově nalézt sebe a spolu s tím svůj svět, musíme se od sebe odpoutat. Než se k tomu však odhodláme, potřebujeme být poctivě sami sebou, i se svou rozpolceností a odcizením. Tomu, kdo by se chtěl hned na začátku stylizovat do nějaké spirituální role, se cíl skryje.
 

Každý máme jiné intelektuální a intuitivní schopnosti, charakterové vlastnosti, odlišnou životní zkušenost, rozmanité kulturní a případně i náboženské zázemí. Jsme různě staří, muži nebo ženy. Podle těchto činností si z repertoáru metod vybíráme to, co v nás vyvolává tvůrčí neklid, co nás pobízí, povzbuzuje a uvádí v pohyb… 

Člověk jako individuum je vydělen z přírodní a sociální souvislosti. Je ustáleným celkem. Potvrzuje sám sebe tím, že si přisvojuje díl společného životního základu. Ustavuje se tím, co vlastní. Stahuje na sebe, přivlastňuje si, odděluje a ohraničuje, chrání pro sebe. Nejde jen o majetek v doslovném smyslu. Jednotlivec takto utváří sám sebe. Vše se nakonec soustřeďuje kolem já. Já mám, já chci, já ovládám. Já se prosazuje na úkor jiných. Pro sebe může nakonec uchvátit jen to, oč jiné připraví...

Znamená zánik přitažlivé síly individuálního sobectví, že i samo lidské já zmizí ze scény? Některé uznávané duchovní autority mluví o já jako o vlně na mořské hladině, která se vzedme a zase opadne. Vlna poznala, že není ničím jiným než mořem, a vrátila se do něj. Nebo je já uzlem na provaze, pozná, že je provazem, uzel se rozváže a je tu jen provaz. Jistě, když to říkají, nechtějí člověka rozpouštět v davu nebo biologickém hemžení. Vyjadřují hlubší zkušenost: již tu není poznávající a poznávané, chtějící a chtěné. Je tu čiré, nezčeřené bytí, vědomí a blaho. Zbývá dodat, že ztrátou sebe samého se člověk našel. Není to tak, že by tu najednou byl místo pestrého a rozmanitého světa pouhý všepohlcující substrát. Vše je znovu takové, jaké to má být, a je plně a dokonale tím, čím má být. Je tu jednota i pluralita, prázdnoty i plnost...

Hluboké vnory do sfér nekonečného prostoru, nicoty a na rozhraní možného vnímání spolu s ostrým zakoušením prázdnoty a pomíjivosti nejsou pouhými etapami cesty. Jsou nesnadné a člověk by si mohl přát mít je za sebou. Bylo by však planou útěchou tvrdit, že duchovní smrt se nakonec dá přežít, protože víme, že tento příběh má další kapitolu. Jenže plnost bytí (a tím plnost života) není následující etapou, když smrt byla překonána. Je spíše odvrácenou stranou téže události. Není to cíl, k němuž lze dospět krok za krokem. Je to plnost, již nemůžeme uchopit. Není uchopitelná, není a nemůže totiž být předmětem, a to ani předmětem představy, myšlenky nebo touhy. To, co si vykreslujeme, myšlenkově konstruujeme a stavíme před sebe jako cíl, se s opravdovou transcendencí míjí. Božská plnost je nedostupná a nezvládnutelná. Je to ovšem, dá-li se to tak říct, diskrétní transcendence. A je zároveň totálně přítomná. Je mi blíž, než jsem já sám sobě; je výše než to, co je pro mne nejvyšší, a víc uvnitř než to, co je ve mně nejvnitřnější (Augustin). Není něčím, co napřed nebylo a pak bude, protože v okamžiku, kdy se otevře, je zřejmé, že prostě a jednoduše vždycky už je.

Označujeme-li onu hlubokou proměnu výrazem duchovní smrt, nechceme tím říct, že absolutno, v němž očištěná mysl spočine, je kdesi jinde, daleko od toho, v čem žijeme. V absolutnu jsem plně u sebe a plně sám sebou, i když jistě už ne v sobě uzavřen a izolován. Jsem průzračný a prostupný, ale nerozpouštím se v jakési metafyzické kaši. A dále, nejsem u sebe tak, že bych byl daleko od světa. Svět je v duchovní plnosti se mnou. Jsem v něm a nějak je i on ve mně. Svět je tu zcela sám sebou, takový, jaký má být. Jsem v něm zpět, jestliže jsem se musel od něj na čas odvrátit, jenže s novýma očima. Chci-li mluvit nábožensky: svět vnímám jako plný Boha, ale je to svět v jeho obyčejnosti. I tady však číhá na duchovního bojovníka nebezpečí. Někteří prošli hlubokými a ostrými vhledy do skutečnosti, ale nakonec se neodhodlali ke skoku do propasti. Takový člověk opomněl poslední krok: nepustil se úplně všeho. Žije dál svůj život a ponechává si v něm něco jako výtěžek dosavadních zkušeností a plod vynaložené námahy. Postrádá plnou svobodu. Vrací se vyzbrojen různými novými silami a schopnostmi do běžného provozu. To je však jiný návrat než pobývání plně probuzené bytosti uprostřed všednosti. Kdo se vrací (je-li vhodné mluvit o návratu) opravdu probuzen a osvobozen, nemusí být výjimečnou osobností, nemusí patřit k intelektuální a tvůrčí elitě, obvykle nepůsobí tajuplně a záhadně. Že je pro své ostré vhledy do nitra a pro svou výmluvnost vyhledáván adepty duchovních cest a označen za mistra, to také není bezpečným kriteriem plného prozření. Málo platné jsou také vize a pokyny shůry, jimiž někdo případně ohromuje obyčejné smrtelníky – a to i v případě, že by byly pravé. Jediným měřítkem je naprostá svoboda od strachu a nenávisti, plně rozvinutá energie soucítění a přátelství.

Z knihy Ivana O. Štampacha „A nahoře nic…“

Ivan Odilo Štampach (* 18. února 1946 Praha) je český religionista, teolog, filosof a vysokoškolský pedagog. Od roku 2000 je vedoucím katedry religionistiky a filosofie na Univerzitě Pardubice.

Roku 1983 byl Ivan Štampach tajně vysvěcen na římskokatolického kněze a vstoupil do dominikánského řádu, kde přijal jméno Odilo. Roku 1999 se stal duchovním starokatolické církve, čímž z hlediska římskokatolické církve upadl do exkomunikace. V současné době se nadále hlásí ke křesťanství, není však zaměstnancem žádné církve.

Jako badatel se věnoval mimo jiné novým náboženským hnutím, ekumenismu a mezináboženskému dialogu, spiritualitě a metodologii religionistiky. (Wikipedia)