Slunovrat (solsticium) je nejdelší noc v roce, Slunce se nachází na obratníku Kozoroha a lidé na severní polokouli jej nazývají zimním slunovratem. Po něm následuje rovnodennost, den a noc jsou v rovnováze, stejně dlouhé. Světla přibývá až do nejdelšího dne v roce, kdy se Slunce dostává do oblasti obratníku Raka, což nazýváme letním slunovratem. Od té chvíle začíná narůstat tma a spolu se dnem je vyvážena podzimní rovnodenností a nakonec převáží opět v zimním slunovratu.

Od dob, co si člověk uvědomil tento základní cyklus, mu bylo jasné, že nemůže tyto momenty opomínat. Rozdělovaly rok, pomáhaly mu stanovit kalendář a orientovat se v čase. Nabízely možnost připravit se na budoucí. Každý ze slunovratů i rovnodenností s sebou přinášel pro danou kulturu svou specifickou oslavu.

Podívejme se na zvyky Slovanů, od kterých se na našem území udržuje, i když ve značně proměněné podobě, zvyk oslavovat slunovraty a rovnodennosti. Době zimního slunovratu říkali Kačun „krátký“. Odkazovalo se na nejkratší dny v roce. Vláda boha Slunce Dažboga (dárce všeho dobra) byla oslabena. Kačůn byl dočasně personifikován a stával se hrozbou pro všechny lidi. Obavy byly na místě: „Vrátí se světlo? Prodlouží se opět den?“ Samozřejmě, že měli zkušenost, že se vláda dne opět vrátí, ale měli úctu, která je přiměla upamatovávat si tento důležitý mezník. Dažbog se o zimním slunovratu rodí jako dítě, které roste a během jara sílí a o letním slunovratu dosáhne své plné síly, aby ji pak postupně ztrácel. V době Kačunu umírá a zároveň se rodí. Je to den, kdy na svět vstupuje chaos a mizí hranice mezi světem lidí a démonů. V době Kačunu mohou po světě volně chodit démoni, běsi, upíři, vlkodlaci a další temné bytosti, ale také duše zemřelých předků. Je to nebezpečná noc jak pro boha, tak pro lidi. Obranou je posílení světla a to nejenom v rovině vnější – založení velkého ohně, ale i vnitřní – spojení všech lidí kol ohně. Plamen se zažehl a lidé se sešli kolem ohně, aby společně posílili světlo a přečkali těžké období. Slunovratový oheň se zapaloval při západu Slunce a hořel celou noc. Nechodilo se spát, ale celou noc se bdělo u ohně – na jediném bezpečném místě. Oslavy ohně a lidské sounáležitosti pokračovali do Štědrého dne, kdy všichni pocítili, že světla přibývá.