Člo­věku tak trochu přichází na mysl huxleyovská představa světa budoucnosti, v němž existuje třída jakýchsi syntetizovaných Buddhů, „fixovaných” lidí neustále udržovaných v jakési sterilní lobotamii nebo hypnóze – lidí, kteří vlastně ztratili svou lidskost a s nimiž – tak jako s opilci – už nikdo nemůže rozumně komunikovat. Tohle je ovšem vampýrská fantastika, která nemá co dělat s fakty nebo se zkušeností samou. Patří ke stejnému typu pověrečné hrůzy, jakou pociťujeme před vším neznámým, poněvadž si pleteme neznámé s nepřirozeným; blíží se způsobu, jakým někteří lidé uvažují o židech, protože jsou obřeza­ní, nebo o černých, protože jejich barva i rysy jsou „jiné”.

Navzdory široce rozšířenému předsudku vůči všem drogám jako takovým, neschopnosti rozlišovat mezi nimi a navzdory tvrzení urči­tých náboženských disciplín, že právě ony jsou jediným prostředkem mystického jasnozření, neshledávám žádný podstatný rozdíl mezi zku­šenostmi navozenými, za příznivých okolností, těmito chemikáliemi, a např. stavy „kosmického vědomí”, zaznamenanými R. M. Buckem, Williamem Jamesem, Evelyn Underhillovou, Rayno Johnsonem a dal­šími průzkumníky mysticismu. Ony „příznivé okolnosti” znamenají společensky i fyzicky vhodné prostředí; určitým ideálem by mohl být dům poskytující klidné soukromí (nikoli však nemocnice nebo sana­torium!) pod dohledem nábožensky orientovaného psychologa nebo psychiatra. Atmosféra by tam měla být spíš domácká než klinická, a je nanejvýš důležité, aby postoj dohlížitele byl plný podpory a pochopení. V atmosféře nejistoty a okolností bizarních nebo nepříznivých se může prožitek snadno zvrhnout ve velice nepříjemný paranoidní stav. Kdispozici by měly být nejméně dva dny – jeden pro samotný prožitek, který trvá šest či osm hodin, druhý pro jeho zhodnocení ve stavu klidu a uvolnění mysli, jaký zpravidla následuje.

Samozřejmě používání tak silných léků by se nemělo brát lehkováž­ně, jako když si člověk zapaluje cigaretu nebo míchá koktejl. Mělo by se k nim přistupovat jako ke svátosti. Samozřejmě nikoli s tak typic­kým zákazem veselí a humoru, který tak často provází naše tradiční náboženské obřady. Důležitým pravidlem je, že by měl být přítomen někdo, kdo by experimentátorovi poskytoval opěrný bod pro kontakt s „realitou” – myslím s takovou, jak je definována společensky. Tako­vým kvalifikovaným dohlížitelem či „komunikátorem” by mohl být psychiatr nebo klinický psycholog, který má sám osobní zkušenost s působením drogy. Říkám to i přesto, že jsem se přesvědčil, že právě ti, kteří by měli být alespoň „technicky” kvalifikovaní (myslím skutečné psychiatry a psychology), mají z jakýchkoli neobvyklých stavů vědomí strach. Je tomu tak i přesto, že mají vlastně jedinečnou možnost sdí­let zkušenost těch, které mají pod svou péčí. Proto je, myslím, tou nejpodstatnější kvalifikací dohlížitele zkušenost a důvěra v situaci, kterou by od něho mohli přejímat ti, kteří jsou ve stavu akutní hyper­vnímavosti, již tyto látky navozují.

Drogy, o nichž je zde řeč, nejsou afrodisiaky a tam, kde je společně přijímá menší skupinka lidí, atmosféra ani v nejmenším nepřipomíná opilecké výtržnosti nebo společnou apatii opiového doupěte. Členové takové skupiny se obvykle otevírají jeden druhému při vysokém stupni přátelského porozumění. V mystické fázi tohoto prožitku může mít „vzájemnost” účastníků zřetelnost téměř fyzického vjemu. Navozená společenská situace může být právě taková, na jakou se svými obřady vzájemného spojení snaží zaměřit různé náboženské komunity – vztah vzájemného porozumění, odpuštění a lásky. Toho však církevní spole­čenstva dosahují jen velmi vzácně. Takováto „psychedelická vzájem­nost” se pochopitelně nestává automaticky trvalou. Takovým není ani pocit družnosti, evokovaný čas od času na shromážděních přísně religiózních. Psychedelický prožitek, o němž hovoříme, téměř přesně koresponduje s teologickou koncepcí svaté milosti a s jejími prostředky –.nezaslouženým darem duchovní síly, jejíž setrvání závisí na tom, jak bude využita v následném životě. Katolická teologie připouští i mož­nost takzvaných „mimořádných” milostí, jež mívají podobu mystického zření, sestupujících na člověka náhle a mimo jakékoli regulérní a ob­vyklé prostředky, které církev nabízí: svátosti a modlitby. Zdá se mi, že jen zvláštní studie by mohla potvrdit, že stavy milosti prostředkované houbami, rostlinami kaktusů nebo chemickou látkou jsou ve srovná-ní s těmi, které prostředkuje náboženská disciplína, jen zkušenostmi vyumělkovanými a méněcennými. Nároky na výjimečné schopnosti vlastního zboží nejsou obvyklé jen v obchodě, ale běda, i v organizo­vaném náboženství. To je vidět na puritánství, kde radovat se z čeho­koli, pro co se netrpělo, vzbuzuje automaticky silný pocit viny.

Při psaní tohoto textu jsem si jasně uvědomoval, že zejména LSD se může stát – zvlášť pak ve Spojených státech – veřejným skandálem. Máme zde svou zkušenost jak s prohibicí, tak s fantasticky mstivými zákony proti používání marihuany (zákony schválenými při špatně předstíraném zájmu o vědecký výzkum drog). To bylo před devíti lety – od té doby se vše, čeho jsem se obával, stalo skutečností. Dnes se ptám sám sebe, zda bych knihu psal znovu, zda vůbec mělo smysl profano­vat mysteria a takříkajíc házet perly sviním. Usoudil jsem, že když Huxley a další již „vypustili džina z láhve”, byla řada na mně, abych otevřeně a beze strachu podpořil to, co je pozitivní, a s maximální in­teligencí přistoupil k jevu, označovanému dnes pojmem psychedelic­ké chemikálie.

Všechno nadarmo. Tisíce mladých lidí překrmovaných náboženstvím standardní značky, které neposkytuje nic víc, než plané řeči, kárání a (obvykle) špatný rituál, se při hledání klíče k jedinečné náboženské zkušenosti vrhá okamžitě na LSD a další psychedelika. Jak se dalo před-pokládat, byly i neshody. Několik psychotiků přepadlo přes okraj vět­šinou proto, že LSD brali za nekontrolovaných okolností, v přehnaných dávkách nebo ve vyprahlé atmosféře nemocničních výzkumů, pod hro­zivým vlivem zkušeností se schizofrenií. Protože většina zpráv jsou zprávy zlé, tyto nešťastné náhody dostaly v tisku maximální publicitu na úkor jakýchkoli zpráv o prožitcích plných nezapomenutelné nádhery, takových, jaké jsem se pokusil popsat ve své knize já. Dobrou zprávou pro noviny je rozvod a ne šťastná svatba. Objevily se dokonce i vědomě falzifikované příběhy. Třeba takové, že několik mladých lidí pod vlivem LSD hledělo do slunce tak dlouho, až osleplo. Psychiatři spustili poplach a křik o „poškození mozku”, ovšem bez jakéhokoli solidního důkazu. Byly zveřejněny zprávy o destruktivním působení LSD na genetický kód, které se však, jak se ukázalo později, dalo srov­nat s účinkem, jakým na geny působí káva nebo aspirin.

S ohledem na rostoucí veřejnou hysterii se společnost Sandoz, dr­žitel patentu na LSD, rozhodla tuto látku stáhnout z trhu. V tutéž dobu vláda Spojených států, která dala najevo, že se naprosto nedokázala poučit ze všech neštěstí prohibice, prostě LSD zakázala (přičemž spus­tila jeho výzkum pouze pod hlavičkou Národního institutu pro dušev­ní zdraví a v rámci armádního vývoje chemických bojových prostřed­ků) a veškerou kontrolu nad touto psychedelickou látkou svěřila policii.

Ovšem zákon proti LSD je neuplatnitelný. Substance sama je totiž bez chuti a bez barvy, a účinné dávky LSD mohou být i při velkém množství vtěsnány do velice nepatrných prostorů; látka může být po-žita s čímkoli, co se dá pít nebo jíst, od rumu až po piják ze školního sešitu. Když byla spolehlivá látka připravovaná v laboratořích Sando­zu stažena z oběhu, začali chemici-amatéři produkovat v ohromném množství LSD pro černý trh – LSD nejisté kvality i dávkování, často míchané s přísadami jako methedrin, atropin či heroin. V důsledku toho začíná zákonitě vzrůstat počet psychotických epizod po jeho po-užití. Situace je o to horší, že ten, kdo LSD používá drasticky a nekon­trolovaně ze strachu z policie, stává se snadnou obětí. Někteří z výrob­ců-amatérů, hlavně z řad vysokoškolských studentů chemie, vedou jakousi propagační misi „obrácení lidí na LSD” a daří se jim produko­vat LSD dobré kvality. I díky jim přibývalo v tomto souboji více pozi­tivních zkušeností, a toto okouzlení novou „alchymií” dále pokraču­je. I když veřejnost si používání LSD spojovala především s hippies a studenty, projevili o něj zájem i lékaři, právníci, duchovní, umělci, obchodníci, profesoři i naprosto vyrovnané domácí hospodyňky.

Úporná snaha o potlačení LSD a jiných psychedelik byla naprostou pohromou v tom smyslu, že 1) zabránila serióznímu výzkumu těchto látek; 2) iniciovala výnosný černý trh vybudovaný na vysokém zvyšo­vání ceny atd.; 3) vybavila policii dalšími zneužitelnými pravomoce-mi; 4) navodila pocity falešného okouzlení „zakázaným ovocem”; 5) odsoudila do přeplněných věznic tisíce lidí, zkriminalizovala řadu sluš­ných lidí, zcela nekriminálních, 6) ti, kteří psychedelika používají, se více než kdy předtím musí obávat paranoie.

Řekněme si však, jaká mohou být opravdová nebezpečí LSD. V prv­ní řadě může tato látka způsobit krátkodobou či déletrvající psychó­zu. Navzdory všem technikám psychologických a neurologických tes­tů je obtížné s naprostou jistotou odhalit v člověku potencionálního psychotika. Ten, kdo o použití psychedelických chemikálií uvažuje, by měl toto riziko dobře zvážit: existuje totiž snadná možnost stát se, byť jen dočasně, „nenormálním”. Riziko, které člověk nese, je pravděpo­dobně větší, než při běžné cestě letadlem, nicméně značně menší, než při cestě autem. Víme, že věci, které jsou nám potencionální hrozbou, najdeme v každé domácnosti: elektrický proud, sirky, plyn, kuchyňské nože, čistící přípravky a rozpouštědla (např. toluen), čpavek, aeroso­lové spreje, alkohol, kluzké vany, podlahy a koberce, zbraně, přístroje na sekání trávy, sekery a další nářadí, skla dveří, bazény atd. Přesto neexistují zákony ani proti jejich vlastnictví, ani proti prodeji. Nikdo není zákonem ani policií chráněn před takovými nebezpečnými hou­bami, jako je třeba závojenka olovová nebo muchomůrka hlízovitá (obě velice ošidné a smrtelně jedovaté), před takovými rostlinami, jako je rulík, štědřenec, svlačec, vraní oko, skotský janovec a mnoho dal­ších jedovatých či psychedelických rostlin.