Další sezonní práce v únoru je honění prvních známek jara. Zahradník nedá na prvního chrousta nebo motýla, který obyčejně v novinách zahajuje jaro; předně o žádné chrousty vůbec nestojí, a za druhé takový první motýl je obyčejně poslední od loňska, který zapomněl umřít. První známky jara, po kterých se zahradník, pídí, jsou neklamnější. Jsou to:

1. krokusy, které mu vyrážejí v trávě jako takové nalité, zavalité hrotky; jednoho dne ten hrotek praskne (při tom ještě nikdo nikdy nebyl) a udělá takovou štětku krásně zelených listů; a to je první známka jara; dále:

2. zahradnické ceníky, které mu nosí listonoš. Ačkoliv je zahradník zná zpaměti (tak jako Iliada začíná slovy Ménin aeide, thea, začínají tyto katalogy slovy: Acaena, Acantholimon, Acanthus, Achilles, Aconitum, Adenophora, Adonis, a tak dále, což každý zahradník dovede odříkávat, jako když bičem mrská) , přece je pečlivě pročte od Acaeny až po Wahlenbergii nebo Yuccu, prodělávaje těžký boj, co by si měl ještě přiobjednat.

3. Sněženky jsou další posel jara; nejdřív to jsou takové bledězelené špičky, vykukující z půdy; ty se pak rozštípnou ve dva tlusté děložní lupeny, a je to. Potom to vykvete někdy už počátkem února, a pravím vám, že žádná vítězná palma ani strom poznání ani vavřín slávy není krásnější, než ten bílý a křehký kalíšek na bledém stonku, kývající se v sychravém větru.

4. Sousedé jsou rovněž neklamnou známkou jara. Jakmile se vyhrnou na své zahrádky s rýči a motykami, nůžkami a lýkem, nátěry na stromy a všelijakými prášky do půdy, poznává zkušený zahradník, že se blíží jaro; i oblékne si staré kalhoty a vyhrne se na zahrádku s rýčem a motykou, aby i jeho sousedé poznali, že se blíží jaro, a sdělovali se přes plot o tuto radostnou novinku.

Půda se otevírá, ale ještě nevydává zelený list; ještě je možno brát ji jako takovou, jako holou a čekající půdu. Teď ještě je doba všeho mrvení a rytí, rigolování čili regalování, kypření a mísení. Tu tedy zahradní k shledává, že jeho půda je příliš těžká, příliš vazká nebo příliš písčitá, příliš kyselá nebo příliš suchá ; zkrátka propuká v něm náruživost ji nějak zlepšovat. Vězte, že půdu Lze zlepšovat tisícerými prostředky; na neštěstí je zahradník obyčejně nemá po ruce.

Ve městě je poněkud nesnadno mít doma zrovna holubí trus, bukové listí, zetlelý kravský hnůj, starou omítku, starou rašelinu, uleželou drnovku, zvětralé krtiny, lesní humus, říční písek, mórovku, bahno z rybníka, půdu z vřesovišť, dřevěné uhlí, dřevěný popel,
rozemleté kosti, rohové piliny, starou močůvku, koňskou mrvu, vápno, sfagnum, trouchnivinu z pařezů a ostatní živné, kypřící a blahodárné látky, nepočítáme-li dobrý tucet dusíkatých, hořečnatých, fosfátových a všelikých jiných hnojiv.

Jsou sice chvíle, kdy si zahradník přál pěstovat, přehazovat a kompostovat všechny ty ušlechtilé půdičky, přísady a hnojíky; bohužel by mu pak na zahrádce nezbylo místa na kytky.

Tu tedy aspoň zlepšuje půdu, jak může; shání doma vaječné skořápky, spaluje kosti od oběda, schovává své ostříhané nehty, vymetá z komína saze, vybírá z dřezu písek, nabodne na ulici na hůl krásný koňský celák, a to vše pečlivě zarývá do své půdy; neboť jsou to kypřivé, teplé a hnojivé substance. Vše, co je, se bud' hodí do půdy nebo ne. Jen zbabělý stud brání zahradníkovi, aby nešel sbírat na ulici, co utrousili koně; ale kdykoliv uvidí na dlažbě pěknou hromádku mrvy, vzdychne si aspoň, jaké je to mrháni božím darem.

Když si tak člověk představí takovou horu hnoje na selském dvoře - Já vím, jsou všelijaké prášky v plechových pikslách; můžeš si koupit, nač si vzpomeneš, všeho druhu soli, výtažky, strusky a moučky; můžeš očkovat půdu bakteriemi ; můžeš ji obdělávat v bílém plášti jako pan asistent na universitě nebo v apatyce. To všecko můžeš učinit, zahradníku městský; ale když si tak představíš takovou hnědou a tučnou horu hnoje na selském dvoře...

Ale, abyste věděli, sněženky už kvetou; kvete i hamamelis žlutými hvězdičkami a čemeřice nese tlustá poupata; a když se pořádně podíváte (musíte při tom zatajit dech), naleznete pupence a klíčky skoro na všem; tisícerým tenounkým pulsem stoupá život z půdy. My, zahradníci, se už nedáme; už ženeme do nové mízy.

O UMĚNÍ ZAHRADNICKÉM

Pokud jsem byl jenom vzdáleným a roztržitým divákem na hotové dílo zahrádek, považoval jsem .zahradníky za osoby ducha zvláště poetického a jemného, které pěstují vůni květin, naslouchajíce zpěvu ptačímu. Nyní, když se dívám na věc z větší blízkosti, shledávám, že pravý zahrádkář není člověk, který pěstuje květiny; je to muž, který pěstuje hlínu. Je to tvor, který se zarývá do země a nechává podívanou na to, co je nad ní, nám, lelkujícím budižkničemům. Žije, ponořen v zemi. Staví svůj pomník v hromadě kompostu. Kdyby přišel do zahrady ráje, začichal by opojen, a řekl by: "Tady je, panečku, humus!" Myslím, že by zapomněl pojíst ovoce stromu poznání dobrého a zlého ; spíše by koukal, jak by mohl Hospodinu odvézt nějaké to kolečko rajské prsti. Nebo by shledal, že strom poznání dobrého a zlého nemá kolem sebe uděláno pěkné mísovité rabátko, i začal by se tam mrvit v hlíně, nevěda ani, co mu visí nad hlavou. "Adame, kde jsi ?" zavolal by Hospodin. "Hned," odpověděl by zahradník přes rameno, "teď nemám kdy." A dělal by dál své rabátko. Kdyby byl člověk-zahradník vznikal od počátku světa přírodním výběrem, byl by se patrně vyvinul v nějakého bezobratlovce. K čemu vůbec má zahradník záda? Jak se zdá, jen k tomu, aby si je chvílemi narovnával, pravě "To mě bolí záda!" Co se nohou týče, dají se všelijak skládat; lze sedět na bobku, klečet na kolenou, vpravit nějak nohy pod sebe, nebo konečně si je dát za krk; prsty jsou dobré kolíky k dělání důlků, dlaně drtí hrudky nebo rozhrnují prsť, kdežto hlava slouží k zavěšení fajfky; jenom hřbet zůstává nepoddajnou věcí, kterou se zahradník marně pokouší náležitě ohnout. Zahradní žížala také -nemá zad. Zahrádkář je obyčejně nahoře zakončen zadkem; nohy a ruce má, rozkročené, hlavu někde mezi koleny, podoben pasoucí si klisně. Není to muž, který by chtěl "i jen píď jedinou přidati k své postavě;" naopak skládá, svou postavu vejpůl, usedá na bobeček a zkracuje se všemožným způsobem; jak ho vidíte, zřídka měří přes metr výšky.

Pěstování hlíny záleží jednak v různém rytí, okopávání, obracení, zahrabávání, kypření, rovnání, hlazení a kadeření, jednak v přísadách.

Žádný pudding nemůže být složitější než příprava zahradnické půdy ; pokud jsem mohl sledovat, dává se do ní hnůj, mrva, guano, listovka, drnovka, ornice, písek, sláma, vápno, kainit, Thomasova moučka, dětská moučka, ledek, rohovina, fosfáty, trus, krondaro, popel, rašelina, kompost, voda, pivo, vyklepané fajfky, ohořelé sirky, mrtvé kočky a mnohé jiné substance. To vše se ustavičně míchá, zarývá a přisoluje; jak řečeno, zahradník není člověk, který voní k růži, nýbrž, který je stíhán představou, že by "ta půda chtěla ještě trochu vápna," nebo že je těžká (jako cejn, říká zahradník) a "chtěla by víc písku." Zahradnictví se stává věcí jaksi vědeckou. Dnes už by dívka nesměla jen tak zpívat: "Pod našema okny roste růže květ." Spíše by měla zpívat, že pod našema okny by se mělo nasypat ledku a bukového popela, pečlivě promíchaného s drobnou řezankou. Růže květ je tak říkajíc jenom pro diletanty; zahradníkova radost je zakořeněna hlouběji, až v lůně prsti. Po smrti se zahrádkář nestává motýlem, opilým vůní květin, nýbrž žížalou, okoušející všech temných, dusíkatých a kořenitých rozkoší hlíny.

Teď z jara jsou zahrádkáři neodolatelně, jak se říká, vábeni do svých zahrádek; sotva položí lžíci, už jsou na svých záhoncích, zvedajíce zadky k báječnému blankytu; tady rozemelou v prstech teplou hrudku, tady strčí blíž ke kořínkům zvětralý a drahocenný kousek loňského hnoje, tam vyrvou plevel a tuhle seberou kamínek; teď čechrají půdu kolem jahod a za chvíli se uklánějí několika sazeničkám salátu, nos u země, zamilovaně lechtajíce křehký chundel kořínků. V této poloze užívají jara, zatím co nad jejich bedry opisuje slunce svůj slavný koloběh, plují oblaka a páří se nebeské ptactvo. Už se otvírají poupata třešňová, mladé lupení se rozvíjí s líbeznou útlostí, kosi křičí jako blázni ; tu se narovná pravý zahrádkář, protáhne se v kříži a praví zádumčivě: "Na podzim to hodně pohnojím a přidám drobet písku."

Ale je jedna chvíle, kdy se zahrádkář vztyčí a rozvine ve své plné výši ; je to odpolední hodinka, kdy své zahrádce udílí svátost kropení. Tehdy stojí, přímý a téměř vznešený, řídě trysk vody z hubičky hydrantu; voda šumí stříbrnou a zvučnou prškou; z kypré země zavane vonný dech vlhkosti, každý lístek je zrovna divoce zelený a jiskří chutnou radostí, že by jej člověk snědl. "Tak, teď má dost," šeptá zahradník blaženě; tím nemyslí třešničku zpěněnou poupaty, ani nachovou meruzalku ; míní hnědou prst země.
A když zapadne slunce, praví s vrcholnou spokojeností: "To jsem se dnes nadřel!"