A) Tedy náruživě a usilovně chce, to se rozumí samo sebou: chce jenom sejmout chvojí a odkrýt kytky, rýt, mrvit, rigolovat, kopat, přerývat, kypřit, hrabat, rovnat, zalévat, množit, řízky dělat, ořezávat, sázet, přesazovat, přivazovat, kropit, přihnojovat, plet, doplňovat, vysévat, čistit, ostřihovat, zahánět vrabce a kosy, čichat k půdě, vyhrabávat prstem klíčky, jásat nad kvetoucími sněženkami, stírat si pot, narovnávat v kříži, jíst jako vlk a pít jako duha, chodit do postele s rýčem a vstávat se skřivánkem, velebit slunce a nebeskou vlažičku, ohmatávat tvrdé pupence, vypěstovat si první jarní mozoly a puchýře, a vůbec široce, jarně a kypře po zahradnicku žít.

B) Místo toho klne, že je půda ještě pořád anebo zase zmrzlá, zuří doma jako zajatý lev v kleci, když mu zahrada zapadne sněhem, sedí u kamen s rýmou, je nucen chodit k zubaři, má u soudu stání, dostane návštěvu tety, pravnuka nebo čertovy babičky, a vůbec ztrácí den po dni, stíhán všemožnými nepohodami, ranami osudu, záležitostmi a protivenstvími, které se mu jako z udělání nahrnou na měsíc březen ; neboť vězte, že "březen je nejpilnější měsíc na zahradě, která se má připraviti na příchod jara."

Ano, teprve jako zahradník ocení člověk ona poněkud obnošená rčení, jako je "neúprosná zima," "zavilý severák", "sveřepý mráz", a jiné takové poetické spílání; ba, užívá sám výrazů ještě poetičtějších, říkaje, že ta zima letos je potvorná, zatracená, sakramentská, neřádná, hromská a čerchmantská; na rozdíl od básníků nelaje jenom severáku, nýbrž i zlostným větrům východním; a méně proklíná sychravou metelici než tichošlápský a úkladný holomráz. Je nakloněn obrazným výrokům, jako že "zima se brání útokům jara" a cítí se nadmíru ponížen, že v tomto boji nemůže nijak Pomoci porážet a ubíjet tyranskou zimu.

Kdyby mohl proti. ní útočit motykou nebo rýčem, puškou nebo halapartnou, opásal by se a šel by do boje, vyrážeje vítězný pokřik; ale nemůže činit víc, než že každého večer. čeká u radia na situační válečnou zprávu státního ústavu meteorologického, lítě se rouhaje oblasti vysokého tlaku nad Skandinavií, nebo hluboké poruše nad Islandem; neboť my zahradníci víme, odkud vítr vane.

Pro nás, zahradníky, mají rovněž důtklivou platnost lidové pranostiky; my ještě věříme, že "svatý Matěj ledy seká", a neučiní-li to, čekáme, že je rozseká sv. Josef, nebeský sekerník ; víme, že "březen, za kamna vlezem" a věříme i ve tři ledové muže, v jarní rovnodenní, v Medardovo kápě a v jiné takové předpovědi, ze kterých je zřejmé, že lidé od pradávna mají špatné zkušenosti s počasím. Nebylo by se co divit, kdyby se říkalo, že "na prvního máje sníh na střeše taje", nebo, že "na svatého Nepomuka umrzne ti nos i ruka", nebo, že o "svatém Petru a Pavlu zabalme se do svých shawlů", že "na Cyrila, na Methoda zmrzá v studni voda", a že "na svatého Václava jedna zima přestává a druhá už nastává"; zkrátka, lidové pranostiky věští nám většinou věci neblahé a pochmurné. Pročež vězte, že existence zahradníků, kteří přes tyto špatné zkušenosti s počasím rok co rok vítají a zahajují jaro, dává svědectví o neumořitelném , zázračném optimismu lidského rodu.

Člověk, který se stal zahradníkem, vyhledává se zálibou Staré Pamětníky. Jsou to obstarší a poněkud roztržití lidé, kteří každého jara říkají, že takové jaro ještě nepamatují. Je-li chladno, prohlašují, že tak studené jaro nepamatují "jednou, tomu je šedesát let, bylo vám tak teplo, že na Hromnice kvetly fialky." Naproti tomu, je-li trochu tepleji, tvrdí Pamětníci, že tak teplé jaro nepamatují: "jednou, tomu je šedesát let, jsme se na svatého Josefa vozili po sáňkách." Zkrátka i ze svědectví Starých Pamětníků je zjevno, že v ohledu počasí panuje v našem klimatu nespoutaná libovůle a že se proti tomu prostě nedá nic dělat.

Ano, nedá se nic dělat; je polovička března, a na umrzlé zahrádce leží ještě sníh. Bud Bůh milostiv kytičkám zahradníků.

Neprozradím vám tajemství, jak se zahradníci navzájem poznávají, zda po čichu, podle nějakého hesla nebo tajným znamením; ale faktum je, že se hned na potkání poznávají, ať je to v kuloáru divadla, na čaji nebo v čekárně u zubaře; první větou, kterou pronesou, si vymění své názory o počasí ("ne pane, takové jaro vůbec nepamatuju"), načež přejdou k otázce vláhy, k jiřinám, k umělým hnojivům, k jedné holandské lilii ("natrápená věc, jak se vlastně jmenuje, no, to je jedno, já vám dám od ní cibulku"), k jahodám, k americkým ceníkům, ke škodám, které natropila letošní zima, k mšici štítkové, k astrám a k jiným takovým thematům. To se jen tak zdá, že to jsou dva muži ve smokingu na chodbě divadla; v hlubší a pravé skutečnosti jsou to dva zahradníci s rýčem nebo konví v ruce.

Když se ti zastaví hodinky, rozebereš je a pak je doneseš k hodináři; když se někomu zastaví auto, zvedne plášť a strká do toho prsty, načež zavolá montéra. Se vším na světě lze něco dělat, všechno lze spravovat a reformovat, ale proti počasí se nedá nic podniknout. Žádná horlivost ani .velikášství, žádné novotářství, všetečnost ani rouhání nepomůže; puk se rozevře a klíček vzejde, až se naplní jeho čas a zákon. Tady si s pokorou uvědomuješ bezmoc člověka; pochopíš, že trpělivost je matka moudrosti -
Ostatně se nic jiného nedá dělat.
 

PUPENCE

Dnes, 30. března, o desáté hodině dopoledne se za mými zády rozevřel první kvítek forsythie. Tři dny jsem hlídal její největší puk, podobný drobné zlaté lusce, abych nepropásl tento dějinný okamžik; došlo k němu, zatím co jsem se díval na oblohu, bude-li pršet. Zítra už budou pruty forsythii posety zlatými hvězdami. Nedá se to zadržet. Nejvíc, to se rozumí, si pospíšily bezy; než se člověk nadá, mají naděláno útlých a křehkých lístečků; bezu se, člověče, nedohlídáš. I ribes aureum už rozvíjí své vroubkované a zřasené krejzlíky; ale ostatní keře a stromky ještě čekají na jakési velitelské "teď", jež dechne ze země nebo z nebe ; v tu chvíli se rozevrou všechny pupence, a bude to tu.

Takové rašení náleží k úkazům, kterým my lidé říkáme "přírodní pochod" ; jenže rašení je skutečný pochod. Tlení je také přírodní pochod, ale nikterak nám nepřipomíná pěkný marš; nechtěl bych komponovat nějaké "tempo di marcia" k pochodu tlení. Ale kdybych byl muzikant, složil bych "pochod pupenců"; nejdřív by se rozběhl lehký marš bezových batalionů; pak by se daly v pochod čety rybízů; do toho by vpadl těžší nástup pupenců hrušňových a jabloňových, zatím co by mladá tráva brnkala a štěbetala na všech strunách, co by jich bylo lze sehnat. A za, tohoto orchestrálního doprovodu by pochodovaly pluky ukázněných pupenců, ženoucích se bezoddyšně vpřed "nádherným nástupem", jak se říká o vojenských parádách. Ráz dva, ráz dva: panebože, jaký je to pochod!

Říká se, že z jara se příroda zazelená; není to tak docela pravda, nebol se také začervená brunátnými a růžovými pupeny. Jsou pupeny temně nachové i zkřehle zardělé; jiné jsou hnědé a lepkavé jako smůla; jiné jsou bělavé jako plsť na břiše ramlice, ale jsou i fialové a plavé nebo temné jako stará kůže. Z některých se vydírají cípaté kraječky, jiné jsou podobny prstům nebo jazykům a zase jiné se podobají bradavkám. Některé masitě bobtnají, zarostlé chmýřím a zavalité jako štěňata ; jiné jsou utaženy v tuhý a hubený hrotek; jiné se otvírají načepýřenými a křehkými chvostky. Říkám vám, pupence jsou stejně podivné a rozmanité jako listy nebo květy. Člověk není nikdy hotov s objevováním rozdílů. Ale musíte si vybrat malý kousek země, abyste je našli. Kdybych běžel pěšky až do Benešova, viděl bych menší kus jara, než když si sednu na bobek v zahrádce. Člověk se musí zastavit; i vidíte pak rozevřené rty a kradmé pohledy, něžné prsty i vztyčené zbraně, křehkost nemluvněte i vzpurný rozmach životní vůle ; a tu slyšíte tichounce burácet nekonečný pochod pupenců:

Tak! Zatím co jsem toto psal, padlo, jak se zdá, ono tajemné "teď" ; pupeny ráno ještě ovinuté tuhými povijany vysunuly křehké špičky lístků, pruty forsythií zazářily zlatými hvězdami, nalité puky hrušňové se trochu rozvalily a na hrotech nevím jakých pupínků jiskří zlatozelené oči. Ze smolných šupin vyčouhla mladičká zeleň, tlustá poupata se rozpukla a dere se z nich filigrán vroubků a řásniček. Nestyď se, ruměnný lístku, rozevři se, složený vějířku ; protáhni se, ochmýřený spáči; už byl dán rozkaz na cestu. Spusťte, intrády nenapsaného marše! Zablýskejte ve slunci, zlaté plechy, zaduňte, tympány, hvízdejte, flétny, rozlejte svou pršku, nesčíslné housle; neboť tichá, hnědá a zelená zahrádka se dala na vítězný pochod.